Patří už k podzimnímu koloritu na Hané vyrazit do Litovle na extrémní klání štafet Bobr Cup. Stovky závodníků a ještě více diváků pravidelně míří do místní loděnice za výjimečnými sportovními zážitky spojenými s vydatným broděním chladných vod řeky Moravy.
Závod, který se nevzdává, či Blbě Organizované Běsnění Raplů jsou nejznámější přízviska, která Bobr Cup za čtvrtstoletí existence získal. Navzdory tomu, že se od prvního ročníku rozrostl na největší závod svého druhu v Evropě, pořád ho připravují stejní lidé.
A budou i dál. „Ve finále má člověk dobrý pocit z toho, že všechno klapne. Takže asi budeme pokračovat,“ říká jeden ze zakladatelů Petr Čamek.
Jak Bobr Cup vznikl?
Byli jsme čtyři osmnáctiletí kluci, kteří měli čerstvě po maturitě a coby vrcholoví sportovci jsme v televizi hltali legendu extrémních sportů Dolomitenmann. Jednou jsme tak seděli s Lukášem Novosadem, Martinem Blažkem a Tomášem Kutým na střeše loděnice a napadlo nás, že by bylo fajn něco takového udělat v Litovli. A to je všechno - na střeše jsme vymysleli parodii na Dolomitenmanna.
Nápad je jedna věc, dotáhnout ho k uskutečnění úplně jiná.
Byla to hrozná partyzánština, v roce 1995 nebyla grafická studia a nikdo z nás neměl počítač, ani jsme nevěděli, jak udělat propozice a pravidla. Bylo to tedy jak v kriminálním filmu, vystřihovali jsme z novinových titulků jednotlivá slova, nalepovali je k sobě na papír a pak jsme někoho ukecali, aby nám to nakopíroval v práci. Pak jsme ty letáky roznášeli po parkovištích a dávali za stěrače nebo rozdávali na závodech, když jsme někam vyjeli. Divočina, první ročník byl hodně vtipný, dost jsme si ho užili. A byli jsme překvapení, že se přihlásilo kolem čtyřiceti týmů, takže naše propagace měla úspěch.
Patnáct kilometrů běhu, dalších pětadvacet na kole a šest v kajaku. K tomu spousta brodů, i když občas závodníci překonávají za podzimních teplot Moravu v místech, kde ani brod není. Tak to bylo od prvního ročníku?
Chtěli jsme extrém a na té naší placce bylo jasné, že padák vynecháme. Jediná možnost byla přitvrdit na tratích, tak proto ty brody a odtud je i název odkazující na bobra coby vodního tvora. Na kole se nám podařilo udělat docela technickou trať i s kopečky kolem Třesína. Distance se ustálily až třetí čtvrtý ročník a podzimní termín vyplynul jako jediný možný, když jsme projeli termínovky vodáků, běžců i bajkerů.
Jaký byl ohlas od účastníků?
Když jsme se do toho pustili, tak si z nás ostatní dělali legraci, co jsme to vymysleli za blbost, ale první ročník překvapil všechny. Ohlasy byly dobré, tak jsme se rozhodli pokračovat. Už na ten druhý se k nám připojil zbytek týmu z loděnice a přibyly do týmu i rozumnější mozky. Přidal se k nám Keno Dimov, o dvanáct let starší nadšenec, který svými zkušenostmi pomohl zásadně zvýšit úroveň všeho a hodně přispěl k tomu, že se Bobr Cup stal tím, čím je.
V Litovli se konal 23. ročník extrémního závodu Bobr Cup. (7. října 2017)
Kolik z vás zakladatelů vydrželo až dodneška?
Z týmu odešel jen Lukáš Novosad, protože se odstěhoval do Českého Krumlova. Na různé věci máme samozřejmě rozdílné názory a mockrát jsme se poštěkali. Ale bez ohledu na to musím říct, že jsou všichni rozumní lidé a jedeme dál.
V poslední dekádě popularita extrémních závodů v Česku roste a vznikly i nové. Zasáhlo to Bobr Cup?
Během let vznikaly po republice různé kopie, dokonce jednu dobu byla snaha udělat český pohár s tím, že Bobr Cup by byl finále. Nevyšlo to, protože Česká asociace extrémních sportů se neměla k tomu převzít nad tím záštitu. Závodů je tedy víc, ale Bobr Cup je největší. Stabilně máme kolem dvou set startujících týmů, ostatní většinou kolem šedesáti. Jezdí k nám závodníci ze Slovenska a máme v plánu oslovit i Polsko a Rakousko, protože jestli k nám někdo může přijet z Krušných hor, tak z Krakova je to blíž. Nikdy z toho ale nebude závod pro tisíc týmů, i s těmi dvěma sty je to největší štafetový extrémní závod v Evropě. Ani ten Dolomitenmann jich nemá tolik.
Svůj vzor jste tedy v tomto překonali?
Standardně tam startuje kolem 120 týmů. Dolomitenmann je ikona a podobných závodů je daleko víc, třeba Adventure Race. Ale v rámci počtu štafetových týmů v extrémním pojetí jsme největší. Taková sranda.
Kromě stovek amatérských sportovců přijíždějí každý rok i ti vrcholoví. Kdo byl za ty roky největší hvězda?
Na kole zřejmě zlatý a stříbrný olympionik Jarda Kulhavý, nikdo s větší historií tu nestartoval. Špičkoví sportovci jsou každoročně i mezi běžci. Na kole vyhrává poslední dva tři roky Ráfek, tedy Marek Rauchfuss z Olomouce, který má na podzim největší fazonu, navíc je neskutečně technicky vybavený. Závod se mu líbí, tak přijede a většinou vyhraje.
Na který rok nejvíc vzpomínáte?
Jednou byla taková zima (2002, pozn. red.), že když se v poledne startovalo, byly dva stupně a sem tam poletovaly sněhové vločky. To bylo mimořádné. Obvykle má pořadatel strach, aby bylo hezké počasí, ale za ty roky jsme zjistili, že na tom vůbec nezáleží. Když je hezky, je to fajn, protože přijde spousta diváků, a když je škaredě, tak je závod pro závodníka nezapomenutelný. Letos pršelo a cyklistická trať se rozbahnila tak, že člověk v cíli ani nevěděl, jakou má barvu kola. To si lidé pamatují, takže mezi lidmi se nejvíc vzpomíná na rok, kdy byly dva stupně.
Předloni jste otevřeli i kategorii jednotlivců, i když jen pro deset a později patnáct startujících. Vyslyšeli jste přání triatlonistů?
Tlak byl, ale ani ne tak od triatlonistů. Každý rok se objevili lidé, kteří Bobr Cup absolvovali sami neoficiálně, tedy koupili si číslo jako tým a objeli všechny disciplíny sami. Dlouho jsme se tomu bránili, chtěli jsme zachovat týmového ducha, ale viděli jsme, že ostatní závody stejného formátu jednotlivce umožnily daleko dříve než my a funguje to, takže bylo zbytečné se tomu bránit. Tohle byl zrovna jeden z bodů, při kterém jsme se mezi sebou poštěkali.
Jaké máte další plány?
Konkrétní cíle nemáme, chceme udržet kvalitu a standard závodu. Dnes je to tak, že se člověk nikdy nezavděčí všem. Je spousta závodů nejrůznějších kategorií i sportovců, kteří je objíždějí. Liga stovkařů pořádá běžecký seriál, každý víkend se jede nějaký bajkový závod. Někteří startující až tak nevyžadují pódium s moderátorem, ale aby startovné bylo šedesát korun. Druhá kategorie naopak když někam jede, chce mít závod zajištěný na úrovni, aby tam byla sprcha, vyžití pro děti a kvalitní občerstvení. Jít touto cestou jsme se před lety rozhodli i my. Uspořádat Bobr Cup stojí spoustu peněz a nemůžeme konkurovat závodům na koleně bez časomíry a za minimální startovné.
Pořád máte i v tomto jako inspiraci Dolomitenmann?
Hodně jezdíme závodit po světě, a když člověk vyjede na podobný závod do Itálie, Rakouska nebo Španělska, tak je úroveň ještě o dvě tři třídy jinde, než na co jsou lidé zvyklí u nás. Ve všem. Samozřejmě úplně jinde je i startovné, a to se nebavíme o Ironmanech. Před třemi lety v Curychu jsem jako jednotlivec platil na Ironmanu dvacet tisíc korun a nejlevnější startovné bylo patnáct tisíc. Prestižní závody v Česku vyjdou člověka na tisíc korun.
Kolik stojí uspořádat Bobr Cup?
Rozpočet je kolem jednoho milionu korun, z toho vyplývá, že ze startovného pokryjeme možná dvě třetiny, zbytek musíme sehnat od sponzorů a z dotací. Máme štěstí, že nám přispívá kraj, město a máme silného sponzora v pivovaru Litovel. Celá akce je zároveň kvůli podpoře veřejných peněz nezisková a lidé si kvůli pořádání berou i týden dovolené. Asi to tak má být. Je to náročné, ale pořád to lidi drží a doufám, že bude držet dlouho.
Nakolik tedy nápad ze střechy loděnice ovlivnil vaše životy?
Hodně to ovlivnilo každý náš podzim. Organizační tým si soukromý život plánuje podle termínu Bobr Cupu. Hrozně rádi bychom po skončení sezony vypadli někam do tepla, ale je před námi závod a můžeme tedy až potom.
Máte čas se postavit na start?
Několikrát jsem absolvoval běžeckou trať a vodáckou, ale nikdy jsem až do letoška nejel v závodě bajkovou, přestože jinak ji mám hodněkrát projetou. Když ale člověk jede sám, tak si vybírá počasí. Až letos jsem poprvé startoval v kategorii Bobrman, tedy v jednotlivcích. V běhu jsem navíc pomáhal jedné veteránské štafetě, takže jsem se snažil a na kolo jsem sedl v ne úplně svěžím stavu. Do toho byly těžké podmínky, tím rozbahněním mi to přišlo jako lekce tance a kolo jelo pořád, kam nemělo. Jako zážitek neskutečné, ale všechny kopce už jsem chodil pěšky, nebyl jsem schopný nic vyjet.
A pak ještě kajak.
Jsem relativně zvyklý jezdit dlouhé věci, ale v nízké intenzitě. Tentokrát jsem se při běhu na začátku trochu odpálil a pak to bylo zajímavé po všech stránkách. Hodně vtipný závod. Navíc v běhu jsem brodil pětkrát, z toho jednou po prsa, na kole dvakrát, vodák jednou seriózně plave a dvakrát brodí. Doporučuji každému, je to úžasný zážitek.
