Jedno z nejsilnějších hudebně-dramatických děl dvacátého století, líčící osud prostého vojáka Vojcka, jenž čelí ponižování v kasárnách a zoufalým sociálním podmínkám, kvůli nimž se dokonce za peníze podrobuje pochybným zdravotním experimentům, mělo světovou premiéru roku 1925 v Berlíně. Hned o rok později ho zařadilo na program pražské Národní divadlo, ale uvedení doprovázely protesty, kvůli nimž byla nakonec inscenace stažena.
Atonální hudba jen posiluje drtivý a depresivní děj, končící vraždou a sebevraždou, nicméně jako lidské drama, jehož základem se staly zlomky dramatu Georga Büchnera ze třicátých let 19. století, účinkuje spolehlivě.
Režisér William Kentridge, jenž pro Metropolitní operu vytvořil již produkce Šostakovičova Nosu a Bergovy Lulu, se pokusil vsadit na vlastní osvědčenou kartu, v tomto případě už mu však nevyšla. Vizuální koncepce, založená na téměř nepřetržitých animacích kreseb, všelijak glosujících děj, skvěle splynula s oběma výše zmíněnými díly, zvláště s ironicky vyostřeným Šostakovičem, ovšem u Vojcka spíš rušila.
Animace, ale i kostýmy nebo plynové masky divákovi napovídají, že režisér zasadil děj do první světové války. Například v první scéně Vojcek kapitána neholí, nýbrž mu promítá film. Jenže nějaká skutečná válka do osudů hrdinů tohoto díla vlastně nezasahuje, dramatický konflikt tu vyplývá spíš z uzavřenosti kasárenského prostředí, potažmo bezvýchodné chudoby mimo něj.
Neustále dolévaná vizuální omáčka tak inscenaci ubírá na účinnosti. Možná, že v hledišti divadla byla působivější než v kině – anebo naopak vadila ještě víc. Určitě si šlo také mnohem víc vychutnat práci, kterou s orchestrem odvedl dirigent Yannick Nézet-Séguin.
V kině si člověk zase mohl zblízka užít jednotlivé výkony, třebaže při celkových záběrech to vypadalo, že se sólisté ztrácejí na konstrukci, která zaplňovala jeviště a zjevně měla napomoci rychlému střídání scén devadesátiminutového díla hraného bez pauzy.
Švédský barytonista Petter Mattei se svým niterným pěveckým i hereckým projevem je každopádně ideálním představitelem titulního hrdiny, jihoafrická sopranistka Elza van den Heeverová precizně zpívající Vojckovou milou Marií, a také Christopher Ventris (Tambormajor), Gerhard Siegel (Kapitán) a Christian Van Horn (Doktor) stvořili v rámci dané inscenace výstižné figurky.
Další projekce bude určitě lákavá i pro širší publikum: 1. února Metropolitní opera nabídne Gershwinovu operu Porgy a Bess.
