V pondělí uplynulo třicet let od chvíle, kdy papežský zmocněnec arcibiskup Francesco Colassuone v katedrále svatého Ducha v Hradci Králové uvedl do služby biskupa Karla Otčenáška. Královéhradecká diecéze byla do té doby bez biskupa více než třicet let.
Nejen pro věřící to byla nedlouho po revoluci událost, historické centrum Hradce se po několika týdnech opět naplnilo.
„Ten den se vrátila polistopadová atmosféra. Udivilo mě, kolik lidí přišlo. Věřící byli za bolševika skrytá část obyvatelstva, náboženství bylo tabu. Pamatuji si, jak nám jako dětem komunisti vymývali mozek. Kdo se ve škole zmínil, že chodí do kostela, byl považován za vyvrhele,“ vzpomíná hradecký fotograf Ladislav Chytrý, který dokumentoval události krátce po 17. listopadu 1989.
„A jak bylo při jmenování pana Otčenáška tehdy vidět, v rodinách se víra udržela. Chrám svatého Ducha i kostel Nanebevzetí Panny Marie byly plné, mezi nimi byl obrovský špalír lidí stejně jako na náměstí,“ říká fotograf.
Osud hradecké diecéze, který od roku 1948 ovlivňovala komunistická moc, snese srovnání se životem Karla Otčenáška. Narodil se 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí, v roce 1939 vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Praze a v roce 1945 se stal knězem.
Těžké časy začaly pro mladého biskupa po tajném vysvěcení v roce 1950. Záhy byl s dalšími duchovními internován v želivském klášteře a v roce 1954 byl odsouzen na 13 roků do vězení, kde strávil 10 let. Kriminál ho nezlomil a později na léta strávená za mřížemi dokázal vzpomínat i v dobrém.
Ve vězení potkal velmi dobrou společnost
„V internačním táboře v Želivě jsem prožil nejhezčí Vánoce v životě. Věznili nás bez soudu v tamním klášteře,“ vzpomínal v roce 2009 v rozhovoru s autorem tohoto článku.
„Bydleli jsme v maličké místnosti s pozdějším kardinálem Františkem Tomáškem a Antonínem Aloisem Šuránkem, spirituálem v arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. To byla velmi dobrá společnost. Ve vězení byli samí věřící – známí teologové, umělci, profesoři, spisovatelé, básníci. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil na tak malém prostoru tolik skutečných osobností. To byla opravdová univerzita,“ říkal arcibiskup.
Po podmínečném propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník, další roky byl ve vyhnanství v Trmicích u Ústí nad Labem. Do Hradce měl zákaz.
„Farnost v Trmicích jsem nesměl opustit. I přes zákaz jsem však do Hradce jezdil, zejména na pohřby kněží. A když jsem nemohl jezdit já, jezdili lidé za mnou – kněží, přátelé, a hlavně mládež. Ve dnech volna jsme měli na faře vždy plno. Opravovali jsme kostely, kaple a fary a po večerech jsme na zahradě zpívali a bylo veselo,“ říkal Karel Otčenášek.
Víra ho provázela od dětství: „Maminka byla velmi zbožná katolička, otec pocházel z protestantské rodiny. Moji víru později velmi zpevnilo utrpení ve vězení a ještě předtím studium na arcibiskupském gymnáziu v Praze.“
Změnu v životě Karla Otčenáška přinesl až listopad roku 1989, kdy převzal správu diecéze, kterou do té doby řídil kapitulní vikář. Jednadvacátého prosince 1989 jej papež Jan Pavel II. potvrdil jako diecézního biskupa v Hradci králové, 27. ledna 1990 byl uveden do služby a úřad vykonával do června roku 1998.
„S panem Otčenáškem jsem 27. ledna ještě do osobního kontaktu nepřišel. K tomu došlo až později, kdy jsme šli s kolegou fotografem Miroslavem Podhrázským na biskupství předávat jako dar naše fotografie. Působil na mě velice příjemným, skromným dojmem. Zřejmě v něm ta služba Bohu byla celoživotně dána. Bylo smutné, že se komunisti právě takovýchto lidí zbavovali a zavírali je. Pan Otčenášek na mě působil tak, že jsem absolutně nechápal, jak někomu mohl být trnem v oku,“ vzpomíná fotograf Ladislav Chytrý.
Na fotografování slavnostního aktu před třiceti lety má i méně příjemné vzpomínky:
„Při focení v Chrámu svatého Ducha mě zaskočilo chování některých fotografů. Lezli po vybavení kostela, po lavicích. V momentě, kdy tam vstoupil Václav Havel spolu s hodnostáři a davem, vytlačili mě stranou. Přitom do té chvíle se čekalo disciplinovaně a slušně.“
Opravili biskupství, kanovnické domy. Vzniklo gymnázium
Jmenování Karla Otčenáška znamenalo pro královéhradeckou diecézi návrat dobrých časů.
Kromě obnovení církevního života se oprav dočkala například zchátralá biskupská rezidence, stejně jako celá jižní strana Velkého náměstí včetně kanovnických domů, podařilo se obnovit církevní školství, které dnes reprezentuje zejména Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína Hradec Králové na Orlickém nábřeží založené v roce 1992.
Karel Otčenášek zemřel 23. května 2011 v hradeckém sídle biskupství. I přes pokročilý věk si dlouho zachovával duševní svěžest.
„Špatně slyším, špatně vidím i chodím a taky zpívat už nemůžu. Přitom jsem zpíval velice rád,“ říkal koncem roku 2009 a dodal, že cítí, jak se jeho život chýlí ke konci.
Přitom vzápětí dokázal vést rozhovor a s přesností a nadhledem odpovídat na četné dotazy. „První přikázání nám říká, že máme milovat Boha nade vše a své bližní stejně jako sebe samé. Naším úkolem je jít příkladem. Není to často lehké, ale ze zkušenosti mohu říct, že většinou zavírá srdce před bídou a utrpením ten, kdo má dost,“ vyprávěl s vážnou tváří.
Hned však dokázal „přeladit“, stačilo se zeptat na vlaječku fotbalové Slavie, která visela na komodě v jeho pokoji: „Slavii jsem začal fandit ze soucitu. Bývala pořád druhá.“
Dalších výročí spojených s Karlem Otčenáškem si lze letos připomenout hned několik: 17. března uplyne 75 let od vysvěcení na kněze, 13. dubna 100 let od jeho narození a 30. dubna 70 let od tajného vysvěcení na biskupa jeho předchůdcem Mořicem Píchou.
