Skoro to vypadá na rodinné prokletí. Před téměř třiceti lety, v roce 1991, se chtěl Pavel Petřikov starší rozloučit se svojí úspěšnou judistickou kariérou na evropském šampionátu v Praze. Měl smůlu, jeho jméno se nakonec v konečné nominaci tehdejšího československého výběru neobjevilo a Petřikov tak musel nechtěně mistrovství jen sledovat.
Jeho syn si letos na Prahu naplánoval něco podobného. Evropský šampionát, navíc v možném závěru své kariéry, bral i jako jednu z důležitých soutěží pro body ve snaze kvalifikovat se na olympiádu v Tokiu, svoji třetí v kariéře.
„Pokud by se ME v Praze uskutečnilo, byl by pěkný dárek k narozeninám.“ |
Ani on teď ale nemá jistotu, že se na něm prát bude. Na rozdíl od svého otce a trenéra však Petřikov junior před blížícím se koncem kariéry ještě šanci zazávodit si v Praze před domácím publikem má, ale určitě to nebude v květnu, jak bylo původně určeno.
Ale zda šampionát proběhne opravdu v červnu, na kdy byl odložen, a zda proběhne vůbec, si nyní nikdo s jistotou nedovolí říct.
„Plánovaný konec kariéry i poslední mistrovství Evropy jsem si představoval trochu jinak. A na Prahu jsem se těšil moc, přišli by se podívat kamarádi, bylo by to pro mě něco výjimečného, navíc by šlo i o body do olympijské kvalifikace,“ říká třiatřicetiletý hradecký judista.
Šanci ale ještě máte, šampionát byl zatím jen odložen na druhou polovinu června.
Mám a pokud by se uskutečnil, byl by to pro mě vydařený dárek k narozeninám. Mám je 20. června, o den dřív bych se měl v Praze na Evropě prát. Ale teprve se uvidí, jak to všechno dopadne.
Jak moc současná situace ovlivnila váš závodní program?
Hodně. Nechal jsem si právě na jaro a začátek léta závody, které by mě mohly na olympiádu posunout. Teď nikdo neví, jestli budou.
Snímek z roku 1976, kdy Pavel Petřikov (vlevo) získal svůj první dorostenecký úspěch na mezinárodním turnaji.
Už jste o nějaký přišel?
Právě teď jsem měl být v ruském Jekatěrinburgu na grandslamu. Měl jsem letět v úterý, z pondělí na úterý jsem už spal v Praze v hotelu na letišti, když přišla od reprezentačního trenéra zpráva, že se nikam neletí. Pak jsem měl v plánu na začátku dubna turnaj Grand Prix v turecké Antalyi, ten také nebude. Ve druhé polovině března jsme měli být na kempu v Brazílii, ten je také zrušený.
Jak se člověk se současnou situací vyrovnává? Není to pro něj demotivující, když neví, co bude?
Pravda je ta, že to v těchto dnech je s motivací těžší, je složité se připravovat na něco, o čem nevíte, jestli se uskuteční.
Co tréninkové podmínky? Haly jsou zavřené, jak to řešíte?
Přesně tak. Trénovat na Háječku nemůžeme, moc toho dělat nejde. Nejvíc se asi dá věnovat udržování fyzické kondice, vypadá to, že zkusíme dát dohromady malou skupinu a odjet na hory.
„Je velmi složité se připravovat na něco, o čem nevíte, jestli se uskuteční.“ |
Celá situace je nejistá i vůči olympiádě v Tokiu, o kterou se musí dlouhodobě usilovat.
To je pravda, i když v mém případě to není až takové. Od minulé olympiády už to nebyl ten hlavní motor, spíše jsem se judu věnoval proto, že ho mám rád, a nijak jsem neřešil, zda to na olympiádu dá, nebo nedá. A když se o tom bavíme, tak je potřeba říct, že v tuto chvíli pro mě olympiáda zase tak blízko není. Šance ale stále je, byla by škoda, kdybych se nemohl pokusit ji využít.
Může se také stát - pokud se vůbec olympiáda uskuteční - že se nestihnou zbývající turnaje, kde se dají pro kvalifikaci na ni získat body. Co tomu říkáte?
Že se to uvidí, nikdo nedokáže teď nic napevno předpovědět. Nebylo by to ale asi moc spravedlivé. Někteří byli třeba během dvouleté kvalifikace zranění, někteří jsou na rozhraní postupu a nepostupu a třeba již nebudou mít možnost se kvalifikovat.
