Růžička: Zlaté časy jsou pryč, musím zase bojovat o místo a renomé

Čím si to vysvětlujete?
Doba se mění a všechno se odvíjí především od výsledků.

A ty jste v Chomutově ani v Hradci neměl.
Vždycky musíte mít štěstí. Jsou týmy jako Liberec, Třinec, Sparta, Brno nebo Plzeň, které mají ambice a nezajímá je nic jiného než vyhrát ligu nebo se aspoň dostat do finále. Jasně, vyhrávat chtějí všichni, ale tyhle kluby jsou prostě víc našlápnutý. Když chtějí nějaké hráče, tak je mají. Podívejte, jak mají složený tým v Liberci. To je mužstvo, které bude hrát o tituly, a může tam trénovat kdokoli. To samozřejmě zlehčuju, protože i trenér musí být kvalitní.

Hradec ale ambiciózní byl.
To je pravda.

A vás bral, abyste ho nakopl.
Takhle to ale přece nemůžete brát. Kdo je dneska spasitel? Dneska je to o spolupráci trenérů, není to o jednom člověku. Vadí mi, když to takto někdo vnímá. Ve Slavii i v národním týmu jsem měl úspěchy, ale vždycky to bylo dané celým realizačním týmem, který musí šlapat. Ať to byl Ondra Weissmann, Pepa Jandač, Radim Rulík, Marián Jelínek nebo Jarda Špágr (Jaroslav Špaček). Říkat, že je to o jednom člověku, je úplná blbost.

11 fotografií

Liberecký kouč Patrik Augusta mi říkal, že když hráči nechtějí, tak může být na střídačce kdokoli. Souhlasíte?
Nevím, jestli s tímhle mám souhlasit. Hráči v Hradci chtěli.

Směřoval jsem k tomu, že trenér musí hráče přesvědčit o své vizi. Aby za ním šli.
Hokej je hra chyb. Můžete mít dobrou taktiku, ale uděláte čtyři zbytečné fauly po sobě a dostanete dva góly, což rozhodne o tom, že prohrajete 1:2.

Proč se Hradec se solidním kádrem nenastartoval?
Říkáte správně, že mužstvo bylo poměrně dobré a brankář výborný, ale nedařilo se nám v koncovce. Není přece náhoda, že jsme v sedmnácti nájezdech dali jeden gól. To je hodně málo. Nebo jsme za třetinu měli tři nájezdy a nic. A pokaždé jel jiný hráč. Kluci se snažili, ale góly dával akorát Smoleňák.

Vyčítalo se vám, že jste moc měnil sestavu.
Když přijdete koncem října, tak nemáte moc čas, takže pořád něco zkoušíte. Není to takové, jako když máte přípravu před sezonou. Nebo když mužstvo znáte. Já ho neznal, jen pár hráčů z národního mužstva.

Přitom v Lize mistrů jste šli až do finále. Není to zvláštní?
To bylo zvláštní. Hodně zvláštní. Ale když si to vezmete, tak ani v Lize mistrů jsme moc gólů nedávali, akorát to pokaždé nějak urvali. Hodně jsme o tom přemýšleli, bavili se o tom i s hráči, ale nikdo si to nedokázal vysvětlit.

Část fanoušků se stavěla proti vám. Necítil jste z jejich strany tlak?
Fanoušci v Hradci hokej opravdu prožívají a chtějí výhry. Bylo to až obdivuhodný. Když se ale prohrává, tak jsou naštvaní a já to beru. Všiml jsem si ale jedné věci: na hráčích bylo vidět, že jsou doma nervózní. Nevím proč. Když jsme hráli venku, bylo to jiný. Tím ale nechci říct, že bych cítil negativní tlak vůči sobě nebo týmu. Spíš asi hráči hrozně chtěli, a pak to pokaždé nejde.

Vždycky jste byl zvyklý být v jednom klubu dlouho, teď se to mění. Je to nezvyk?
Když jste někde dlouho, tak všechny znáte, znáte jejich charakter, máte připravené mužstvo, takže se vám líp staví. Ale takový je život a hokej. Musím ale přiznat, že tohle není moc pro mě. Nechtěl bych trénovat každý rok jiný tým. Je lepší, když si můžete vypracovat hráče podle sebe. Přizpůsobíte si je ke své hře. Tohle nejde udělat rychle, ale je to pak výhoda.

Teď můžete jen nostalgicky vzpomínat.
No to určitě, to je jasné. Ale sám už dlouho vidím, že i když něco děláte roky, tak se pořád učíte. I když máte zkušenosti, tak uděláte chyby. To tak je. Nechápu, když někdo řekne, že je trenérsky hotový. To nemůžete říct nikdy. Hokej se pořád obměňuje různými systémy, hráči jsou jiní. Často si říkám, že s tímhle jsem se ještě nesetkal. Vždycky se objeví něco nového. Na druhou stranu stáří a zkušenosti rozhodují - jste díky nim i klidnější.

Tušíte, jestli budete pokračovat v Hradci?
Já zatím nevím nic. Teď je taková doba, kdy se přežívá. Je to hrozné, sport je na vedlejší koleji, teď se řeší životy lidí.

Říkal jste, že je důležité být v týmu, který trenérovi poskytne dobré hráče. V Hradci by taková šance byla, ne?
To určitě, Hradec je ambiciózní klub.

Lákalo by vás tam zůstat, nebo to vypadá na změnu?
Nevím, budu mít jednání s panem Schönem (majitel) a uvidíme.

Slyšel jsem, že jste domluvený s Litvínovem. Je to pravda?
Nabízí se to, protože se ví, že v Hradci mám smlouvu do konce dubna. Zatím jsem v Hradci a všechno se bude řešit. Teď jsou důležitější otázky. Doba je složitá, jsem s rodinou, užívám manželky a malé. A také rodičů, protože jsem měl maminku v nemocnici a jelikož je jí i tatínkovi 78 let, tak je to trošku na mně. Lítám sem a tam.

Proto by asi bylo výhodnější být v Litvínově než dojíždět.
Hlavně kvůli rodině, protože je pro mě strašně důležitá. Potřebuju se o všechny postarat. Včetně rodičů. Teď je epidemie, tak vůbec nevychází a řeším všechno já s manželkou. Když jsem byl v Chomutově, tak jsem měl výhodu, že jsem byl kousek od nich. Na druhou stranu mi nevadilo dojíždět do Hradce. Měl jsem tam byt, s rodinou jsme tam byli tři čtyři dny a pak se vrátili domů. A já jezdil brzy na tréninky a po nich domů.

V kolik jste vstával?
Hodně brzo, v pět ráno. Na zimáku jsem byl první, navíc nebyl provoz. Nedělalo mi to vůbec problém. Jelikož jsem byl dlouho před tréninkem v Hradci, tak jsem seděl v autě a mohl si o všem přemýšlet a urovnávat si myšlenky. Snad se všechno brzy srovná a budeme zdraví. Bez sportu je život takový divný... V televizi dávají staré zápasy...

Nedávno dávali finálovou sérii Slavie s Pardubicemi z roku 2003. Koukal jste?
Psali mi kamarádi, že to dávají, tak jsem koukal.

Jaké to je po takové době?
Určitě se na to kouká dobře, protože jsme vyhráli. Ale byl jsem docela překvapený, jak byl ten sedmý zápas kvalitní na to, že je to už sedmnáct let. I z pohledu dnešní doby. Bylo třeba neskutečný, co v tom finále předváděl Honza Hejda. Po Romanu Málkovi to byl náš nejdůležitější hráč.

Útočil a dával góly, přitom to byl defenzivní bek.
Přesně tak, hrál ve dvojici s Petrem Kadlecem. Úplně jsem na to zapomněl. Byl neskutečný. Zvláštní bylo vidět i mladého Ráďu Dudu. Ten mi právě psal, ať se dívám. Syn mu prý říkal, že měl na střídačce nějakýho přísnýho trenéra. To mě rozesmálo. A Ráďa mi na to říká: Měl jsi mi dávat ještě víc, protože když se na sebe zpětně koukám, tak jsem to potřeboval.

Celkově je vidět, že je hokej jinde, viďte?
Jo. Strašně byla vidět jedna věc: taková ta hokejovost, ty nahrávky, jak si to kluci uměli hodit z hokejky do hokejky. Na obou stranách. Ať to byl v Pardubicích Mikeska, Blažek, Čáslava, Průcha, Rolinek, u nás Klepiš, Sup, Beránek, Kadlec, Hejda, Kolařík... To byli obránci. Všichni ještě dřevěný hokejky...

Člověk si vůbec neuvědomí, jak to rychle uteklo.
Přesně tak! Když jsem na to koukal, tak jsem si úplně přesně vybavoval jednotlivé momenty. Není možný, že je to už sedmnáct let! Ale i ten hokej. Když vidím hokej v devadesátých letech nebo z mistrovství 1985, tak je to takový úsměvný. Ale tohle je sedmnáct let a ten hokej byl hodně dobrej. Ta rychlost hráčů, přitom to byl dvacátý zápas v play off.