Básník a spisovatel Jiří Knopp, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel Obrysu-Kmene a LUKu, 19. března zemřel.

Když mi bylo patnáct, tak jsem se rozhodoval, co chci dělat a v novinách jsem si přečetl, že hledají ve Vojenském zeměpisném ústavu zájemce o kartografickou kresbu. V 15 letech jsem se do toho zbláznil a vyučil jsem se jako vojenský elév kartografem. Bylo to v Praze, a tam jsem založil pěvecký kroužek a vystupovali jsme na různých schůzích, většinou na MNO. Hrál jsem na harmoniku, sólově jsem zpíval, recitoval a vyhrával všechny možné ASUTy. Potom nás přesvědčili, abychom absolvovali Vojenské učiliště v Litoměřicích, tam jsem hrál divadlo, moderoval jsem estrády.

Oženil jsem se a jako poručík jsem nastoupil v Praze ve Vojenském zeměpisném ústavu, ale zakrátko mě převeleli na generální štáb a odtud mě poslali na Akademii do Brna na pět let. Stal jsem se inženýrem. Poslali mě do Hradce Králové, kde jsem v r. 1968 nastoupil a později jsem se stal náčelníkem topografické služby u 10. letecké armády.

Začal jsem psát do vojenských novin, do Obrany lidu, do Československého vojáka, do Pochodně, Rudého práva, potom mi nabídli, abych napsal nějakou detektivku pro nakladatelství Magnet. Hned první moje knížka vyhrála první cenu nakladatelství Magnet a nebýt sametové revoluce, mohl jsem psát jednu knihu ročně a žít si… V roce 1990 jsem odešel.

Byl jsem mimochodem také zápasník a trénoval jsem s tím Srstkou, co nabízel v televizi ty opuštěné psy.

Jedno vím určitě: kdybych nešel do armády, byl bych u divadla, byl bych se opíjel a… No určitě bych byl už asi pod drnem…

Napsal Jiří Knopp v listopadu 2018 – upřímně.

Jiří Knopp podepisoval na autogramiádě na Kunětické hoře v roce 2016 svoji sbírku Poezie všedního dne. Tenkrát mě poctil žádostí, abych mu napsal předmluvu. Zde je:

„Poezie Jiřího Knoppa se rodí ze slov obyčejných, nehledaných, prostých jako každodenní životaběh. Jeho metafory jsou cudné, až zakřiknuté, jako by se básník obával nežádoucího patosu.

A právě díky této uměřenosti je jeho svět uzavřen před každým zmatkem, a aniž by byl neprostupný pro radosti i strasti agresivního světa kolem, udržuje si vnitřní klid.

Básník bezpečně ví, že boj nemusí být nutně lítý, přečasto právě laskavé slovo zapůsobí víc než nekontrolovatelná superzbraň.

Jiří Knopp proto patří k básníkům, kteří neoslňují, aby vzápětí vyhořeli, nýbrž střeží a ochraňují lampu, jež nezhasne ani při sebeprudším větru.“

Na zadní obálce knížky je moje fotografie ze Seykorova parku v Kostelci nad Orlicí, městě, které jsme měli oba rádi.

Karel Sýs