Jak jsme se stali nedobrovolnou součástí živého systému

Většinu života se tím či oním způsobem zabývám systémy. Tedy i tím, jak se mohou principy živých systémů promítat do našich lidských a společenských struktur a způsobů fungování. Nejsem biolog a za nepřesnosti v interpretaci neručím. Odkazuji na originální zdroje vědeckého spisovatele Davida Quammena (autora knihy  Spillover: Animal Infections and the Next Human Pandemic), ze kterých jsou tyto informace převzaty: zde a zde.

Jak jsem si povšimla ve svém blízkém okolí, nutnosti rozhodnout se o vlastní strategii vystavila koronavirová infekce každého z nás.

Když jsem začala hledat podklady pro zvolení své vlastní, zaujala mě tato východiska:

1. Špičkoví virologové upozorňují na riziko výskytu světové pandemie téměř tři desetiletí. Jejich závěry však byly doposud pouze předmětem diskuzí vedených v odborných kruzích, a nedostaly se k jednacím stolům, u nichž se projednávají politiky i na národních úrovních, natož do roviny globální. Virologická agenda je ovšem komplikovaná, a to zejména dvěma skutečnostmi:
2. V ohromném množství virů, které jsou součástí rostlinné a živočišné říše, není dopředu jasné, který z těchto fenomenálně kreativních jedinců zmutuje, a přes několik jiných druhů si tak připraví možnost přeskoku na člověka. Stejně málo je možné předpovědět míru jeho budoucí nebezpečnosti pro lidský druh. Režisérem akčního filmu v přímém přenosu je virus. Nemůžeme se připravit na mutaci konkrétního druhu ani předpovědět jeho adaptabilitu. To, co můžeme předvídat, je pouze pravděpodobnost výskytu, čím dál více se přibližující jistotě;
3. Je však možné obecně předpokládat, které faktory pandemii způsobí. Jedná se zejména o lidské průniky do divočiny, jako je například kácení pralesů, a o širokospektrální souvislosti klimatické změny. Dalším činitelem je vysoká migrace světové populace, která v okamžiku přenese nový a již infekční virus kamkoliv na zeměkouli.

Pokud jste již zde vyvodili totéž, co David Quamenn, pak pouze rekapituluji závěry, které se nabízejí:

1. To, co zažíváme nyní, není provozní nehoda, ale setrvalý stav, který se i po utlumení může znovu rozhořet z různých ohnisek a kdykoliv v průběhu našich životů, ať již se bude jednat o druhou vlnu koronavirové epidemie anebo o jiný podobně či jinak nebezpečný virus;
2. Náhradou za jejich vlastní zničené prostředí jsme nabídli virům sami sebe jako fantastickou novou příležitost k inovacím a potravě; porušením přírodní harmonie a rovnováhy ekosystémů jsme se stali ze střelce sami cílem;
3. Dějiště dramatu není někde daleko mimo nás, ale odehrává se i v našem obýváku. Naše laptopy a mobily samy o sobě již  těžbou surovin a způsobem výroby poskytují virům pouze další možnosti k jejich nedozírné tvořivosti. Nakazit se ale můžeme (přes pár přeskoků) třeba od dřevorubců v amazonském pralese. Možná právě zkonzumovali zvíře, které je již připravenou trampolínou, s jejíž pomocí si vir poskočí dál na své bezstarostné pouti k homo sapiens. Reforma čínských trhů se zvířaty by v globálně propojeném světě byla jistě potřebná, i humánní. Jediné potenciální ohnisko nákazy to však již zřejmě není.

Animace koronaviru. Zdroj: scientificanimations.com.

A teď ta lepší zpráva. David Quammen považuje současné lidstvo z hlediska druhovosti a jejího chování za „nákazu“. Podléháme tudíž zákonitostem všech ostatních přemnožených populací, ať již hmyzích nebo jiných. Na rozdíl od nich však disponujeme heterogenitou, která nám umožňuje se chovat tváří v tvář výzvám flexibilně, tj. s inteligentní odezvou třeba na schopnosti virů. V mnohočetných rizicích současného světa jsou cyklicky se opakující pandemie pouze jednou z výzev. A naši politici si budou muset již stále vybírat mezi reakcí na nepopulární apely odborné/veřejnosti, nebo populismem.

Neobžalovávám přírodu, ani Boha (se zájmem jsem zjistila, že nemalá část americké populace ano), naši vládu a dokonce ani Ursulu von Leydenovou, předsedkyni Evropského parlamentu, jejíž nápad vyřešit situaci umístěním všech seniorů do roční karantény mě okouzlil.

Možná ale tuším, co nám pan profesor Prymula (zatím) neříká, alespoň ne naplno. I od něj, stejně jako od dalších epidemiologů či hygieniků zaznívá, že toto není konec, ale začátek. Česká republika svůj vstup na koronavirovou scénu zatím zvládla. Logickým dalším krokem je však příprava národního koordinovaného epidemiologického plánu, který neochromí společnost a nutné investice do zdravotního systému.  To ale není příliš politicky populární agenda, a tak nám mohou – mimo společenské důsledky, které z toho plynou – , unikat v tom mlžení i podstatné souvislosti pro nás osobně.

Můžeme se začít věnovat třem hlavním bodům. Není od věci vytváření úspor a přehodnocení svých spotřebních košíků, stejně jako renesance důležitosti přátelství a osobních vazeb. Především je však dobré, aby si každý sobě na míru vytvářel vysoce efektivní plán posilování svého imunitního systému.  Není to tak, že to neuškodí. Je to ta nejdůležitější věc, kterou je možno okamžitě začít dělat hned teď a odteď.

Touto cestou jsem se – u vědomí, že mě nebude možno očkovat proti všem budoucím kreativním virům a rizikovou skupinou budu čím dál více – vydala já. A vsadila bych se, že ani nejmladším ročníkům žádná pojišťovna epidemický balíček nabízet nebude, i když po inovaci produktů, které ještě nemáme, prahnou všechny.

Experiment se získáním kolektivní imunity, kterým se vydaly některé země, mi nebyl příliš sympatický. Zavání to poněkud odérem sociálního inženýrství na téma přírodního výběru.  V pražských Nuslích, kde bydlím, roušky do módy ale na začátku epidemie tak úplně nepřišly. Vzala jsem to tedy jako výzvu, dodržela všechna hygienická a jiná opatření, vyčkala dostatečného množství lůžek v nemocnicích. Ale jinak jsem obnovila režim a řád svého života. I když to není prokázané, věřím, že neustálé posilování imunitního systému (pokud netrpíme závažnými nemocemi anebo opotřebeními danými věkem) napomáhá tomu, aby byl schopen eliminovat menší množství viru, se kterým se setkává. Do té hry, kterou s námi příroda právě hraje, jsem se nepustila sama, ale přizvala jsem si některé silné spojence, které mi Gaia tak štědře poskytuje – v čele třeba s glukany.

Je to již více než sto let od doby, kdy biolog a lékař Antoine Béchamp odvodil, že nemoci v těle způsobuje především nerovnováha „terénu“ uvnitř těla, a ne to, co poletuje vzduchem. K odpůrcům jeho vítězného konkurenta Louise Pasteura nepatřím. Pocházím z rodiny, ve které byla ze strany mé matky tuberkulóza ve třech generacích a měla ji i ona. Věřím však tomu, že ve spravedlivé úctě k úspěchům heroické medicíny je třeba vytvořit – jako její komplementární protiváhu – stejně potřebný systém prevence a – investovat do obojího.

Osobně 365 dní do roka hlasuji pro Béchampa. A případnému očkování – bude-li mít smysl – se nebráním.

Autorka je konzultantka. Psáno na konci března 2020.