V dávných dobách obklopovaly Klánovice i okolí husté lesy. Obávaný byl ten, kterému se říká Vidrholec. Jméno má pohádkové, ale cesta skrz zas tak poetická nebyla. Ve středověku v něm vládli lapkové a loupežníci, protože tudy vedla císařská silnice z Prahy na Moravu, po které kromě pocestných putovali také bohatí obchodníci i poslové.
První zmínky o temném hvozdu najdeme už roku 1142, kdy nechal kníže Vladislav svými zbrojnoši les od lapků vyčistit, pochytat je a odvést k hrdelním soudům v Kouřimi a Kolíně. Uprchlí lotři se pak zjevovali v různých českých městech, kde se po mučení přiznávali k četným přepadením a vraždám.
 |
Nebezpečný ale les být nepřestal. Na začátku šestnáctého století, kdy patřil vladykovi Václavu Mandelíkovi z Chrástu a Koloděj, vzniklo i pořekadlo „je tam jako na Vidrholci“.
Například roku 1520 Vendula Berková, oblečená do mužských šatů, přepadla s několika svými pomocníky obchodníka Jana Mrkuse ze Slaného, který tudy projížděl, a praštila ho dubovým kyjem do hlavy. Vzala mu nejen plátěné zboží, ale i dva koně. Na jednoho z nich sedla a zmizela se vším v hustých houštinách. Za tyto činy byla později upálena.
Po třicetileté válce se k loupežníkům přidali i zběhové z armády a lidé ze zchudlých a zaniklých vesnic. Ještě v pozdějších letech (1668–1671) zvláštní sněmovní dekrety nařizovaly, aby byly pro bezpečnost lesy a rostliny po obou stranách silnice na dostřel z pistole vysekány, a hrozila pokuta třicet zlatých rýnských z každého nevysekaného provazce lesa. V sedmnáctém století ve Vidrholci nějakou dobu pobýval i známý lupič Petrovský se svou tlupou.
Železnice a nádražní hospody
Až do devatenáctého století zůstal hvozd téměř nedotčen lidskou rukou. To změnila výstavba železniční tratě vedoucí napříč Klánovickým lesem, který patřil k panství Lichtenštejnů.
Velkou podnikatelskou příležitost v novém vlakovém spojení vycítil obchodník s nemovitostmi Václav Klán a pozemky v roce 1874 koupil. Dobře věděl, že se mu je podaří zhodnotit nejen díky železnici, ale také proto, že se zde začala budovat silnice spojující brandýský a říčanský okres. Železniční zastávka Jirná na trati z Prahy do Olomouce byla zřízena v roce 1883 a stala se významným impulzem pro vybudování nové obce.
Klán dostal povolení k parcelaci osady ještě o pár let dříve, vypracoval plán na výstavbu letoviska a postupně pozemky přeprodával dál bohatým průmyslníkům a smetánce, která si podle poslední módy nechala mezi borovice stavět překrásná letní sídla.
Vlakové nádraží k obci tedy odjakživa patří a suplovalo také náměstí. Lidé se tu scházeli a rozcházeli, chodili si sem povídat i na rande. Pro místní jde o hlavní spojnici se světem či přesněji s rušnějšími částmi metropole, takže není divu, že jízdní řád znají téměř zpaměti.
A kdyby se náhodou netrefili a vlak jim ujel, čekání na další si mohou ukrátit v prodejně potravin, která je součástí nádražní budovy, nebo v jedné ze dvou hospod. Jsou tu dvě naproti sobě.
Ta modernější se jmenuje U Daschů a byla postavena už na konci devatenáctého století. Manželé Evžen a Julie Daschovi se trefili do doby, kdy bylo místo vyhledávaným cílem turistů z Prahy. Zakrátko k restauraci přibylo ubytování a také si pronajali nádražní bufet, ve kterém si mohli cestující při čekání na vlak koupit limonádu nebo noviny.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v letech 1911–1912, původně jako kaple Matky Boží.
Nádražní restaurant je v provozu od roku 1932 a nachází se naproti přes koleje ze směru Praha. Také jeho hosty bývali především výletníci z Prahy. Dnes návštěvníka přivítá omšelá a oprýskaná budova, v jejíchž útrobách svého času fungoval hudební klub.
A podobně jako sem dříve lidé jezdili do lázní, sjížděla se i omladina na koncerty. Jen vyšňořené lázeňské hosty vystřídali punkáči a existence pochybného vzezření. Pro mě je Black Pes symbolické místo, kde jsem si prožila své první koncerty kytarových kapel. Nemusím snad ani naznačovat, jak zásadně to můj pozdější život ovlivnilo.
„Součástí klubu byla hospoda (ovšem pouze výčep bez jídla), letní zahrádka a především ohromný koncertní sál v zadní části budovy s vysokánským stropem, skvělou akustikou a pódiem téměř jak pro filharmonii. Skoro legendy se vyprávěly o záchodcích u sálu, které měly drsnou designovou úpravu a připomínaly… no, dejme tomu latríny ve vodáckém kempu. V Black Psovi probíhaly koncerty, festivaly, benefice,“ popisuje lokál publikace Zaniklé pražské kluby a připomíná i zásadní skutečnost, že vzhledem ke své odlehlosti bylo místo ideální na večírky do brzkých ranních hodin. Dnes zde funguje restaurace, ve které se natáčel seriál Poldové a nemluvně.
Klánovická Riviéra
O věhlas Klánovic se postaral Rudolf Utěšil, předseda Autoklubu Československé republiky, který si místo oblíbil a rozhodl se ho proměnit v prominentní lázně pro významné osobnosti společenského života.
Lázeňský komplex z roku 1926 zahrnoval rozsáhlý park a plovárnu s bazény, skluzavkami, skákacími můstky a vodotrysky. V hlavní budově byl zrcadlový sál s pódiem, francouzská jídelna, dvě restaurace, kuželník, nechyběly ani garáže, kde mohli návštěvníci parkovat.
Součástí areálu byly také ordinace lékařů, převlékací kabinky, verandy, sprchy, altány pro hudebníky. Specialitou byl pohyblivý taneční parket, který se během vystoupení zanořoval do vody.
Kromě zdravého vzduchu lákaly lázně i na léčivou radioaktivní vodu z hlubinných vrtů. Jednalo se však o zdařilou klamavou reklamu, protože ve skutečnosti byla pouze železitá. Spolu s lázněmi fungovaly i tenisové kurty a golfové hřiště.
Klánovice jsou nejzelenější adresou v PrazeZa první republiky byly Klánovice jedno z neslavnějších českých letovisek a říkalo se jim lázně. I když většinu areálu lázní komunisté srovnali se zemí, zůstalo mnoho z tehdejší noblesy i lázeňského charakteru, kterým se Klánovice odlišují od všech ostatních pražských čtvrtí. |
Lázeňský komplex je dnes už jen teskně sladkou vzpomínkou na minulost, nahradila ho novější zástavba. Přesto musí být sen každého milovníka poklidného rodinného života usadit se v jedné z místních honosných vil.
Parcely jsou rozesety po lese jako houby na mechu, některé schované, jiné na očích, přitom tak akorát daleko od sebe, že i na zahradě má každý soukromí a nemusí se bát, že mu sousedé kontrolují úrodu na záhonku.
Každý dům je jiný, některý malý, jiný opulentní, někde je novostavba v minimalistickém duchu, jinde přezdobený podnikatelský zámeček ve stylu devadesátých let, v jiné ulici domek se zahrádkou připomínající hobití městečko, o kousek dál bývalé lázeňské budovy.
Zástavba je stylově rozmanitá natolik, že se další městské části snad podobnou všehochutí chlubit nemohou. Už jen procházka po hlavní ulici, která vede od vlakového nádraží přes celou obec až do sousedních Šestajovic, stojí za to.
Podobá se lázeňskému bezcílnému courání, jehož hlavní náplní je okukovat budovy, stavit se v hospodě na oběd a zaskočit do cukrárny na kávu a sladkou tečku za lenivým odpolednem.
Farmářské trhy
Co náhodného návštěvníka překvapí, je absence klasického náměstí. Nahrazuje ho prostranství u místní školy, jedná se vlastně o malý parčík s dětským hřištěm. Hned naproti němu je dvorek, kde se už přes deset let konají sousedské trhy.
Právě tady totiž tento tolik milovaný fenomén moderní doby začal. Živě si pamatuji dobu, jak se sem v sobotu ráno sjížděla hrstka bio a eko nadšenců z širokého i vzdáleného okolí, aby od několika vybraných zemědělců nakoupila do proutěného košíku zeleninu a ovoce z českých zahrad a polí, sýry a uzeniny z rodinné farmy nebo med přímo od včelaře.
Kouzlo lokálních nákupů postupně přestalo mít nálepku vybíravého snobismu a proniklo do běžných životů mnoha z nás. Jejich zakladatelkou je místní patriotka, novinářka a podnikatelka Hana Michopulu.
Naproti škole je knihovna a hned za ní dětský domov, který zřídil v roce 1949 Zemský národní výbor. Původně byl určen pro děti předškolního věku, v půlce šedesátých let se z něho stal experimentální dětský domov pro děti od 3 do 16 let a měl dokonce dvě rodinné buňky jako první v tehdejší ČSSR. Hlavní budovu před první světovou válkou nechal postavit František Volejník.
S vilou byla spojena i ta sousední, ve které byl na počátku ubytován personál, později zde byly učebny. Tyto dvě budovy s pozemky byly až do roku 1962 ve vlastnictví Arcidiecézního svazu katolické charity, kdy byly bezplatně předány státu.
V roce 1950 dostal dětský domov do užívání ještě pozdně secesní vilu šikmo přes ulici, kterou si nechal postavit velkoobchodník Adolf Stejskal v roce 1909. V roce 1936 ji koupil a později adaptoval Adolf Kasal, proto se jí lidově přezdívá vila „Kasal“. V roce 1960 došlo k jejímu vyvlastnění státem. Dnes v ní bydlí rodinné skupiny a společně s dalšími budovami tvoří komplex dětského domova.
Milionářské Klánovice jsou ta nej zelená adresa Prahy:
3. července 2016 |
