Alexej Lucenko chtěl v letošním roce uspět především na Olympijských hrách a navázat tak na úspěchy svého krajana a šéfa Alexandra Vinokurova, který v Londýně v roce 2012 získal zlato, když už měl ve sbírce stříbro z roku 2000 ze závodu v australském Sydney. Lucenko není na mezinárodní reprezentační úrovni tak úspěšný, ale převzal po Vinokurovovi žezlo nejlepšího kazašského cyklisty. A tak se musí snažit. 

Lucenko loni zažil životní sezónu, ve které získal deset vítězství a v roli jednoho z favoritů odjel na Mistrovství světa do Anglie. Ale zklamal, v dešti a chladu se mu nedařilo a brzo vzdal. Zlepšit reputaci si chtěl na Olympijských hrách, ale také na jarních klasikách. Jenže pandemie jeho ambice brzy utnula. 

Sezónu přitom nezačal vůbec špatně, skončil celkově třetí na Tour de la Provence v konkurenci mnohem lepších vrchařů a stejný výsledek zaznamenal na UAE Tour. Ve Spojených arabských emirátech následně uvízl na několik dnů po předčasném skončení závodu, kvůli rozšíření koronaviru mezi účastníky. A ani po příletu do Francie se situace moc nezlepšila. Cyklisté měli zakázáno trénovat venku až do 11. května. 

„Moci jít ven a jezdit na kole mi dává křídla. První půl hodinu jsem se cítil trochu podivně, byl jsem zvyklý na nehybné kolo a najednou jsem zjistil, že sdílím silnici s auty a musím zatáčet a řídit kolo. Ale netrvalo mi dlouho, než jsem získal zpět jezdecké dovednosti. Teď se snažím, abych měl co nejlepší formu v srpnu,“ říká o svých posledních týdnech.