Zpěvák Petr Lexa: Jsme teď všichni na jedné lodi

Nová deska Slzy vznikala ve spolupráci s britskými producenty. Jak jste si je našel a jak obtížné bylo získat je pro váš projekt?

Vždycky jsme se zajímali o to, jak je možné, že ty popové nahrávky světových interpretů tak dobře zní. Kde je ten klíč. S novou deskou jsme usoudili, že nejlepší způsob, jak to zjistit, bude oslovit zahraniční producenty a zkusit s nimi navázat spolupráci. Věděli jsme, že za to nic nedáme. V nejhorším případě neodpoví anebo jednoduše odmítnou. K našemu překvapení se ale velká část z nich ozvala zpět a my jsme pár měsíců nato už seděli v letadle do Londýna.

Zmínění producenti pracovali i pro písničkáře Lewise Capaldiho, kterého v Čechách známe třeba jako předskokana pražského koncertu Bastille. Jak se vám tahle vycházející skotská soulová hvězda líbí?

Lewis je výborný skladatel a zpěvák. Je ale až neuvěřitelné, jak rychle vystřelil na vrchol. Když jsme Londýn navštívili poprvé, producenti Edd Holloway a Nick Atkinson právě dokončovali jeho debutovou desku. Asi o půl roku později jsme je navštívili znovu a všude po stěnách už visela ocenění za Lewisův multiplatinový singl Someone You Loved. A za dalších pár měsíců měl Lewis na kontě nominaci na cenu Grammy, několik Brit Awards a byla z něj globální hvězda.

Je pro vás obecně to, co slyšíte v zahraničí, inspirací, motivací?

Světovou pop-music jsme se inspirovali už od začátku. Je to jeden z našich tří pomyslných pilířů, kterých se držíme – inspirace světem, české texty a melodické písničky. Když se teď ohlédnu zpátky, je to vlastně takový malý splněný sen nahlédnout pod pokličku toho, jak ty světové nahrávky vznikají. Od první chvíle mě fascinoval Eddův nadhled, nadšení pro muziku a rychlost, s jakou pracuje.

Osmadvacetiletý zpěvák Slzy Petr Lexa se k muzice dostal přes divadlo a velmi úspěšnou kariéru youtubera se stovkami tisíc odběratelů |foto:Mischa Babel

Nová desky Slzy je zvláštní i tím, že se na písničkách poprvé podílíte i autorsky. Co vás přivedlo k tomu, že jste odhodil „autorské zábrany“?

První impulz přišel od Lukáše. Do té doby skládal hudbu on spolu s tehdejším producentem a texty po vzájemné konzultaci psal Xindl X. Koncem léta 2018 jsme se začali bavit o třetí desce a Lukáš mezi řečí zmínil, zda bych také nechtěl zkusit skládat. Řekl jsem si proč ne, možná jsem to vzal i jako takovou výzvu, a prakticky hned druhý den večer už jsem Lukášovi do mailu posílal první vlastní demonahrávku. V souvislosti s tím jsem si řekl, že je to vhodná příležitost začít se aktivně podílet i na psaní textů, které jsem si do té doby jen střádal do šuplíku. Momentálně to probíhá tak, že vždy napíšu celý text, následně nad ním sedneme společně s Xindlem X a podle potřeby ho upravujeme a doplňujeme.

Jste autorem všech deseti textů. Kde jste čerpal náměty – probouzela je ve vás samotná hudba, nebo jste měl motivy písní už předem „v hlavě“?

Postup je vždy takový, že jako první vznikne hudba, potom až text. Mám tedy pokaždé nějakou představu, o čem by text mohl být. Vše se ale ve výsledku řídí mým aktuálním rozpoložením. U předchozích dvou alb jsem měl sepsaná témata, o kterých bych chtěl zpívat a ta jsem pak přiřazoval jednotlivým písničkám. Tady jsem si dopředu nic nesepisoval. Mám pocit, že je díky tomu album mnohem osobnější a reálně vypovídá o tom, co se mi za poslední dva roky honilo hlavou. Zároveň jsem se u některých písniček nechal inspirovat písničkářem Jamesem Bayem, který v jednom rozhovoru zmínil, že jeho rozchodová píseň Bad není o jeho rozchodu, ale o rozchodu kohokoliv, kdo se s písní ztotožní. Proto třeba písně Odsud tam nebo Noc vypráví příběhy jiných lidí, přestože je zpívám v první osobě.

Nová deska Slzy vznikala ve spolupráci s britskými producenty|foto:Universal Music

S Lukášem Bundilem tvoříte Slzu už sedmým rokem. Jak se bráníte stereotypu, ať už v hudbě nebo v osobní, vztahové rovině?

Ta obava z propadnutí stereotypu byla jedním z důvodů, proč jsme s novým albem chtěli začít dělat věci trochu jinak. Tušili jsme, že by nás to dříve nebo později mohlo přestat bavit. Teď s odstupem víme, že byl správný krok začít spolupracovat s novými lidmi a celkově se otevřít dalším možnostem. Poslední dva roky práce na nové desce se nesly v duchu uvolněnosti a tvůrčího nadšení. A drží se mě to doteď.

Novou desku vydáváte v neblahé době zavřených klubů, koncertních sálů, navíc s vyhlídkou, že se muzikanti v létě budou muset obejít bez festivalových pódií. Jak se vám s tím žije? Chybí vám publikum, zpětná vazba?

Jsme teď všichni na jedné lodi. Nikdo neví, jak se bude celá situace vyvíjet a kdy se vše vrátí do normálu. Já jsem ale optimista a věřím, že poslední letní koncerty už proběhnou. Chybí mi hlavně kontakt s lidmi. Než byl vyhlášen nouzový stav, akorát jsme s kapelou nazkoušeli nové písničky a chystali jsme se na naše první letošní koncerty po kulturácích. Na ty jsem se opravdu těšil, protože v těch menších prostorách je člověk publiku zase o něco blíž a je to díky tomu mnohem osobnější. 

K muzice jste se dostal vlastně oklikou, přes herectví a úspěšnou roli youtubera Hoggyho. Naučil jste se na YouTube něco, co se vám hodilo v muzice? Napadá mě třeba cit pro výběr „cílovky“ a schopnost ji oslovit.

Má tvorba v roli Hoggyho vlastně nikdy neměla na kapelu návaznost. Spíš to bylo divadlo, kterému jsem se věnoval od svých šesti let. Lukáš se ke mně dostal přes covery zahraničních písniček, které jsem začal nahrávat dávno před tím, než jsem přešel na komediální videa. YouTube mě hlavně naučil práci se sociálními sítěmi, které člověk využívá ke komunikaci s fanoušky a zároveň podpořil moji kreativitu. Za to, že jsem od začátku uměl na koncertech odbourat trému a byl si jistější ve vystupování, vděčím spíš divadlu. A co se týče té cílovky, my jsme vlastně nikdy netvořili hudbu pro někoho konkrétního. Jsem samozřejmě rád za každého, kdo poslouchá naše písničky nebo sleduje má videa, ale překvapilo mě, že se to dostalo i k mladšímu publiku. Přece jen tématy se to s nimi nepotkává. U videí ani humorem.

Chtěl jste být původně hercem. Tuhle ambici jste opustil, nebo jen odložil?

Mám s divadlem spojené celé dětství a dospívání. K herectví mě to tedy přirozeně táhne a netvrdím, že si v budoucnu ještě někde nezahraju, ale beru to spíš jako takový svůj koníček. Hudbu mám na prvním místě.

Svěřil jste se, že jste jako posluchač vyrostl na punkových kapelách typu Green Day nebo Blink 182. Nemáte někdy chuť na koncertech pořádně přitvrdit?

Jsme popová kapela a tou i zůstaneme, takže přerod na punk nebo rock se určitě konat nebude. (smích) Nicméně, loni jsme překopali celkovou koncertní podobu písniček a je pravda, že u některých je ten zvuk o dost živelnější, někde až rockový.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, centru Jihočeského kraje, který je ze všech krajů České republiky nejmíň zasažen pandemií koronaviru. Napadá vás, proč zrovna Jihočeši jsou odolnější než jiní?

Popravdě mě to překvapilo, protože o Jihočeších vím, že jsou obecně hodně flegmatičtí a jednoduše nic moc neřeší. Počítal bych tedy, že budou brát doporučená opatření na lehkou váhu. Já tedy v obdobných věcech laxní nejsem a je dobře, že jsem se v Jihočeších mýlil zrovna v tomhle… (úsměv)