Cesta za mým hrdinou-„Indiánem“ Jimem Duncanem, válečným fotografem a naším osvoboditelem

Moje cesta za ním na druhý konec světa byla jedním z mých životních zážitků.

Ale popořádku: Po absolvování 18ti měsíčního výcviku na americké půdě byl jako dobrovolník odeslán do válečné vřavy coby příslušník 2. pěší divize, pro něž je tak typický indián ve znaku.  Během válečného tažení Německem u města Wartburg našel kdesi v sutinách po bombardování starý německý fotoaparát. Nenapadlo ho naštěstí nic lepšího, než svojí válečnou pouť pečlivě zdokumentovat a to až do Plzně, kde pro něj válka skončila a kam se tak rád vrací. Vzniklo tak více než 500 unikátních fotografií, které jsou dnes vzácným mementem doby a zároveň oslavou osvobození. Nefotografoval jen zkázu a utrpení, ale především všední život a radost místních obyvatel, kteří se po letech dočkali znovunabyté svobody.

70 let po té jeho syn Tom Duncan absolvoval celou Jimiho válečnou anabázi a opět s fotoaparátem na krku a stejná místa nafotil znovu. Vzniklo tak originální časosběrné dílo vždy dvou totožných scén dělících od sebe téměř třičtvrtě století!

 Jima jsem několikrát potkal na Slavnostech Svobody v Plzni a zatoužil jsem svého hrdinu navštívit a za sebe mu osobně poděkovat. Následně došlo ke kurioznímu nedorozumění: Vypátral jsem si jeho adresu do Santa Fe v Arizoně a napsal mu dopis, že bych ho chtěl navštívit a zda je s tím OK a mohl by mi to potvrdit včetně navrženého termínu e-mailem. Dopis jsem odeslal a několik týdnů byl bez odezvy až do mého plánovaného odletu. Letenku jsem měl zarezervovanou a rozhodl jsem se i tak s velkou nejistotou odcestovat, byť jsem nevěděl, jestli dopis skutečně došel ke svému adresátovi a zda adresa je správná. Byl to krok či spíše let do neznáma.

Po přistání do Los Angeles jsem si půjčil auto a čekala mne cesta více jak 1500km Kalifornií, Arizonou Novým Mexikem.  S velkou dávkou obav a nejistot jak to celé dopadne jsem zazvonil u Jima na předměstí krásného města Santa Fe. Dlouho nikdo neotvíral, čekání u dveří se zdálo nekonečné. Vteřiny mne připadaly jako hodiny. Náhle se dveře otevřely, za nimi On a jeho pes a vítal mne se slovy: „tak kde se tak dlouho touláš, plzeňský pivo už se dávno chladí“. Můj dopis měl na stole, ale co se nestalo:  MS Word ve kterém jsem dopis psal, změnil barvu písma u emailové adresy z černé na světle modrou, tak jak to běžně dělá  a Jim, protože hůře vidí, přečetl celý dopis, ale e-mailovou adresu neviděl, protože jediná v dopise byla modrá, nikoli černá.

Prožili jsme spolu úžasný den, Jim mi vyprávěl svůj životní příběh a ukazoval fotografie. Po válce demobilizoval a stal se úspěšným bankéřem. V padesátých letech stál jako první u zrodu elektronických platebních karet v USA a byl jejich průkopníkem.

Ale zpět k jeho válečným fotografiím.  S jeho synem vydal knihu, kterou mne s osobním věnováním daroval. Na jedná straně je černobílá válečná fotografie a na straně druhé ta samá, z fotoaparátu  jeho syna, po oněch 70ti letech.  K fotografiím se váže nespočet zajímavých příběhů, pohnutých i těch se šťastným koncem, které může napsat jen sám život. Zmíním jeden za všechny: Na jedné z fotografií jsou děti z právě osvobozené obce Pasečnice na Domažlicku. Po revoluci se tam Jim vydal a s některými se po mnoha desítkách let setkal. A samozřejmě - opět je vyfotografoval. Pro všechny to bylo nezapomenutelné a dojemné setkání.

Jim je držitelem mnoha vysokých válečných vyznamenání mj. legendárním Purpurovým srdcem. Při srdečném loučení mne věnoval několik krásných suvenýrů na památku, mj. vzácnou jednodolarovou minci s podobiznou R. Reagana na straně jedné a Sochou svobody na druhé straně.

Letošní cestu Jimiho do Plzně překazil Covid, ale věřím, že za rok se s mým vzácným kamarádem znovu setkám. Tentokrát ho na Plzeňské pozvu já.