Light Underground 4 a záře oživlých soch

Spojení choreografie, světelného designu i autorské hudby je zcela přirozené, ve specifickém prostoru však přináší rovným dílem nové možnosti i omezení. Věřím, že všechny čtyři tvůrčí týmy je využily vrchovatě a vytvořily fantaskní verze reality, kde se čas a prostor osamostatňují a lákají diváky do hlubin nepoznaného. Tomu poslednímu se to opravdu podařilo, pro návštěvníky – spíše než diváky, protože publikum se vlastně pohybovalo mezi živými instalacemi – připravil velmi hutnou zásobu asociací. Byli to scénografka Marie Gourdain, choreografka Hana Polanská Turečková, světelná designérka Zuzana Režná a hudebník a dirigent Jan Bubák, kteří tento imerzivní prostor připravili.

Intelektuálního záměru si vždy velmi cením. Námahy, kterou divák někdy nepostřehne, ale která mnohým produkcím dodává stěží postižitelný esprit, jehož se zmocňujeme možná jen intuitivně, ale je velmi důležitý, tušíme jiné vrstvy pod primárně předváděnou a vnímanou akcí. Právě tak ale v těch šťastně působivých projektech je velmi snadné se pátrání po této intelektuální základně vzdát. Vzít ji s vděčností na vědomí, ale nerozebírat ji, protože ona hlavní viditelná vrstva je sama o sobě dostatečně pohlcující, pevnou půdu máme v dohledu a jsme za ni vděčni, ale raději se necháváme unést proudem.

Unfinished System, jak zněl název tohoto projektu, postavila choreografka Hana Turečková a scénografka Marie Gourdain na přiznané pevné struktuře. Popisují ji jako kompozici fungující na principu předem daného kódu a pravidel s navrženými, avšak nikdy přesně předvídatelnými vztahy. Odvolávají se na kontroverzního myslitele Georgese Bataille: „Podstatou každé myšlenky je vždy myšlenka někoho jiného, jako je cihla ve zdi zapuštěná do širšího celku. Usilujeme o společnou stavbu, která nikdy nemůže být úplná. Její limity však mohou přinést neočekávatelné.“

Podzemí středověkého domu na okamžik ovládl stroj z lidských těl, miniaturní vesmír. Je zřejmé, že strukturálně byly na sebe akce navázány, určité repetitivní pohyby, krátké sekvence gest či výskoků reagovaly na změny zvuku, a zásadním vodítkem a iniciátorem bylo samozřejmě světlo. V rámci pevné struktury byla jistě i možnost improvizace, ale řád a individualita se musely nutně dostávat do neustálého sporu.

Co však z této interakce, a možná spíš konfrontace vzniklo, byl jakýsi miniaturní vesmír, který ovládal smysly a zvědavost víc, než aby analýza mohla dostat slovo. Několik prostor a výklenků bylo orámováno stříbrnými pásy pro vymezení prostoru diváků i interpretek, oblečených v kosmicky vyhlížejících stříbrných oděvech. Rytmické šustění látky mělo v miniaturních variacích také své zásadní místo. Stejně jako zvukově hudební krajina pojímající rytmické ozvy rezonující pod klenbami, zvuk elektronických varhan a snad i elektrické kytary, stejně jako provokativní hlas mladé pěvkyně (sopranistka Ema Katrovas), jež neměla k dispozici melodii, ale jen sekvence či melodické motivy, a přesto jimi ovládala a iniciovala pohyb ostatních tanečnice, které se spolu s diváky přesouvaly mezi hlavními dvěma skrovnými místnostmi staropražského podzemí. Zvukový i světelný design ovládly prostor vemlouvavě a intenzivně.

Tanečnice byly spíše odosobněnými fantaskními sochami, které svými rytmickými pohyby ztrácely lidskost a připodobnily se androidům, zatímco další se v jednom z výklenků připodobnila pod stříbrolesklou látkou bájné mytologické postavě, jakési nymfě probouzející se v mořských vlnách na útesu. Světelné kužely směřující na lišty pokryté stříbrnou fólií vytvářely v prostoru téměř hmotné bariéry, ačkoli šlo o stěny vytvořené pouhým světlem. V modrém a fialovém nasvícení vyvolávaly pocit hmoty tam, kde byl pouhý vzduch, iluze, jíž bylo možné se téměř dotknout. Ve mně tato performance evokovala také náladu nesmělých surrealistických filmů 60. let a vzbudilo se ve mně uvědomění, že každá generace potřebuje projít svou vlastní surrealistickou etapou, i když se v ní zrcadlí obrazy staré víc jak půl století. Je to instinkt, vábení snu a touha po nehmotném, které je stále znovu oživují. A je to správné a je to zdravé. A v tomto případě i fascinující na pohled.

Unfinished System

Autoři: Marie Gourdain, Hana Polanská Turečková, Zuzana Režná, Jan Bubák
Zpěv a tanec: Ema Katrovas
Tanečnice: Matylda Habartová, Adéla Voldrábová, Veronika Ghisi, Anna Šefrnová
Uvedeno: 5. a 6. srpna 2020