Zatímco Evropu sevřela protikoronavirová opatření, v Jižní Americe se dlouho nic nedělo. Sem tam prosakovaly informace, že vývoj situace bude podobný jako ve světě a že může dojít k uzavření hranic, ale instrukcí z oficiálních míst bylo pomálu.
My jsme si užili více než týden trekování v El Chalténu – městečku na úpatí známých velikánů Cerro Torre a Mt. Fitz Roy – a se zhoršujícím se počasím vyrazili na jih do Ohňové země.
Při cestování po Patagonii a Ohňové zemi člověk poměrně často přejíždí hranice mezi Chile a Argentinou. Chilská Patagonie nemá vyvinutou infrastrukturu a silnice vedoucí ze severu končí ve vesnici Villa O’Higgins. Pak je potřeba přejet hranice a pokračovat na jih Argentinou.
Podobný problém nastává v oblasti Magalhaesova průlivu, který odděluje pevninskou část Jižní Ameriky od Ohňové země. Tato strategicky významná námořní cesta (především před otevřením Panamského průplavu) byla dlouhou dobu příčinou sporu mezi Chile a Argentinou, ale smlouva o hranicích z roku 1881 toto území přisoudila právě Chile.
Takže k tomu, aby se člověk dostal do Ohňové země, musí z Rio Gallegos (Argentina) přejet trajektem přes Magalhaesův průliv (Chile) a vrátit se zpět do Argentiny.
Obě dvě hraniční kontroly proběhly bez problémů. Od celníků jsme jen dostali papírek o tom, jak si správně mýt ruce a komu zavolat, pokud na sobě zpozorujeme příznaky covidu-19. Po pár razítkách v pasech, kontrole dodávky a zabavení několika zapomenutých kousků ovoce jsme byli volní. Bohužel ne na dlouho...
Zpátky na hotel!
Do Ushuaiy jsme dorazili kolem deváté večer, až tam se nám telefon připojil k internetu a zavalil nás desítkami upozornění z různých cestovatelských skupin, že Argentina hodlá druhý den uzavřít hranice. Co teď? Jet 300 kilometrů zpět na přechod? A pak dalších více než 200 přes Chile na druhé hranice?
Abychom se v izolaci nenudili, sbíráme po lesích odpadky.
Nikde nebyly informace o tom, odkdy opatření platí. Co když to bude od půlnoci a my zůstaneme v chilské části Ohňové země, kde doslova chcípl pes? Co když nás nepustí už na prvním hraničním přechodu a my se zase otočíme a pojedeme stovky kilometrů zpět?
Chvíli jsme zvažovali, že si střihneme zběsilou jízdu na hranice, ale nakonec zvítězila únava po celém dni stráveném za volantem a rozhodli jsme se na to vyspat. Druhý den už bylo jasné, že se nedostaneme nikam.
Ještě jsme si stihli nakoupit. V supermarketu neměli dezinfekci a vejce, ale jinak se nic zvláštního nedělo. V ulicích se procházeli lidé, kavárny a restaurace byly plné. Za 12 hodin bylo všechno jinak. Když jsme si druhý den chtěli v kiosku nabít peníze na mobilní internet, už nás zastavovaly ozbrojené policejní hlídky a posílaly nás zpět na hotel. Před supermarketem se táhla dlouhá fronta. Argentina vyhlásila karanténu.
U jezera Margarita
Místní omezení se ovšem od těch českých trochu lišila. Národní parky byly uzavřené. Kempování bylo zakázáno. Ven z bytu mohli lidé jen na nákup nebo do lékárny. Na každé křižovatce stála policejní hlídka. Stejně tak při vjezdu do měst a výjezdu z nich...
Rozhodli jsme se, že se pokusíme původně dvoutýdenní karanténu přečkat někde v lesích. Jelikož je ale kempování zakázáno, tak jsme policejní kontrole zalhali, že jedeme na sever do jiného města, kde máme zařízené ubytování. A kempovali u jezera Margarita asi 100 kilometrů od Ushuaiy.
Ponorka v dodávce
Ale zábava to nebyla... Žili jsme s partnerem na méně než osmi čtverečních metrech. Neměli jsme přístup k internetu, a tedy žádné spojení se světem, rodinou, kamarády. Neměli jsme tekoucí vodu, splachovací záchod ani teplou sprchu. Začínal podzim, venku bylo na nule a většinu času bylo zataženo, pršelo nebo foukal nepříjemný patagonský vítr, který chtěl převrátit dodávku.
Domácí tělocvična v karanténě
Aby toho nebylo málo, baterie byly vybité, protože za takových podmínek se soláry právě nepředřely. A když dodávka stála na místě, nešlo dobít baterky ani skrze relé, které při dlouhých přesunech přesměrovává energii z alternátoru. K tomu hned druhý den karantény došel plyn ve velké propanbutanové bombě.
I tak jsme ale vydrželi kempovat 12 dní. Když to počasí dovolilo, byli jsme venku. Nafoukli jsme si kánoi a podnikali projížďky po jezeře, ve kterém se to hemžilo duhovými pstruhy. V závětří mezi stromy jsme si natáhli slackline a postavili si domácí tělocvičnu. Taky jsme začali běhat krátkou dvoukilometrovou trasu podél břehu jezera bez bot. Nikam dál jsme si netroufli ze strachu, že by nás mohla chytit policejní hlídka. Za porušení karantény tu hrozí až pět let vězení.
Blikající doprovod
Tři dny před koncem ohlášené karantény jsme se odvážili vystrčit nos z lesa a zjistit, jaká je situace. Především proto, že nám docházelo jídlo. U supermarketu nás zastavili policisté. Kdo jsme, co tu děláme, kde jsme ubytovaní, jak je možné, že nejsme nikde ubytovaní?! Nikdo z nich neuměl anglicky a já španělštině sice trochu rozumím, ale odpovídat nezvládám.
Policejní eskorta v Ushuaie
Policisté si vyfotili nás, auto i naše pasy. Minuty se vlekly. Přicházely další hlídky a výslech se opakoval. Nakonec jsme vzdali vysvětlování a zalhali, že bydlíme v Ushuaie, a doufali, že nás nechají do zhruba sto kilometrů vzdáleného města odjet.
Když na nás mávli, že můžeme jet, ulevilo se nám. Ale ne na dlouho. Jedno auto spustilo majáček a zařadilo se před nás, druhé za nás. Hodinovou cestu do Ushuaiy jsme absolvovali s doprovodem a za urputného hledání nějakého ubytování. Hotely a hostely byly zavřené a lidé se cizinců báli. V různých cestovatelských skupinách na Facebooku, kde se sdružují další overlandeři (ti, co cestují v obytných autech), se to hemžilo příběhy o cizincích, kteří byli vyhozeni z ubytování, byl jim odepřen nákup jízdenek na trajekt a autobus, nebo je policie eskortovala pryč z měst. Měli jsme však štěstí.
Během pár minut, než jsme ztratili telefonní signál, se mi přes známé podařilo zařídit Airbnb v Ushuaie. Po několika dalších kontrolách při vjezdu do města a zdlouhavém vysvětlování na komisariátu nás nakonec policejní hlídka doprovodila až za dveře pronajatého bytu.
Co budeme dělat dál, zatím nevíme, ale pro teď jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, tekoucí vodu a spojení se světem. Naše vyhlídky ale nejsou růžové: hranice i letiště jsou uzavřené, takže v Ushuaie nějakou dobu pobudeme.
