Zdeněk Lukeš: Pestré osudy českých žáků slavného Bauhausu
Slovutná škola Bauhaus byla v roce 1919 založena v durynském Výmaru. Loni si celý svět připomněl 100. výročí tohoto učiliště, které zásadním způsobem ovlivnilo design a architekturu v mnoha zemích, včetně meziválečného Československa.
V čem spočívala originalita školy? Nadaní studenti se nejprve museli vyučit nějakému řemeslu (např. truhlář, sklář, pasíř, švadlena, fotograf), aby se dokonale seznámili s jeho specifiky. Teprve pak postoupili do mistrovských ateliérů, kde přednášely takové osobnosti, jako Paul Klee, Wassily Kandinsky, Oskar Schlemmer, Naum Gabo, László Moholy-Nagy, Lyonel Feininger, Josef Albers, Max Bill, Piet Mondrian ad. Kontakty mezi Bauhausem a československou avantgardou, zejména sdružením Devětsil, pak zprostředkovával především teoretik Karel Teige.
V polovině 20. let se Bauhaus přestěhoval do saské Desavy, kde byl dle projektu jejího tehdejšího ředitele architekta Waltera Gropia vybudován na tehdejší dobu supermoderní areál dle zásad funkcionalismu, dnes muzeum Bauhausu, který je památkou světového kulturního dědictví UNESCO.
Moderní školu si jezdili prohlédnout avantgardisté řady zemí, samozřejmě i z Československa. Studovalo tu také několik osobností, narozených na našem území, patřila k nim např. slovenská avantgardní fotografka Irena Blühová. Architekturu jako obor však bylo možno studovat až po roce 1927, kdy v čele učiliště stanul architekt Hannes Mayer. Školu pak navštěvovali čtyři žáci, narození na našem území: Antonín Urban, Zdeněk Rossmann, Václav Zralý a Josef Hausenblas. Doma se pak – až na jednu výjimku – příliš neprosadili a jejich rozmanité osudy kopírovaly složitý vývoj celé společnosti.
Antonín Urban (1908-1938) studia nedokončil, v roce 1931 musel Bauhaus opustit spolu s ředitelem Mayerem a několika dalšími spolužáky. Patřili totiž k radikálním levičákům a těch se škola v době sílícího nacismu zbavila. Odešli pak do Sovětského svazu, kde pracovali na různých projektech. Urban se tam oženil, ale v roce 1938 byl – tak jako mnoho dalších cizinců – zatčen a následně obviněn Stalinovými poskoky ze špionáže a po vykonstruovaném procesu popraven.
Zdeněk Rossmann (1905-1984) působil po absolutoriu v brněnské architektonické sekci Devětsilu. Architektuře se však nevěnoval, nepočítáme-li návrh stánku Rudého práva na brněnském výstavišti. Postupně si však získal respekt jako vynikající grafik, upravoval řadu publikací, vydávaných Teigem, byl také autorem obálek a grafiky architektonického periodika Stavitel, které působí dodnes nadčasově a staly se inspirací pro několik generací výtvarníků. Za války byl za protinacistickou činnost vězněn v Mauthausenu, v 50. letech byl zase perzekvován StB. Byl také autorem výstavních instalací, podílel se i na úspěšné československé expozici v Bruselu 1958. Málo se ví, že byl – spolu se sochařem Antonínem Nyklem – autorem památníku v areálu koncentračního tábora v Mauthausenu.
Václav Zralý (1906-1993) po návratu z Německa projektoval rodinné domky na Lounsku, ale šlo o celkem konvenční návrhy. Jak mi kdysi vyprávěl, nebylo snadné získat doma zakázky bez absolutoria českých škol a stavebního oprávnění, ani pověst slavného učiliště nepomohla. Bauhaus styl se mu podařilo v plné míře prosadit jen u svého projektu rodinného domku na smíchovských Buďánkách. Ten je dnes sice památkou, ale moc mu nepomohla přístavba ateliéru v místě původní terasy.
Čtěte také
Konečně tu byl Josef Hausenblas (1907-1942). Tento člen Devětsilu se nakonec prosadil v Lounech a Lenešicích, kde navrhl několik skupin řadových domků, ovlivněných obdobnou zástavbou v desavském Tortenu od Gropia. Jeho životní pouť však skončila předčasně na bojišti u Stalingradu, kam byl jako občan německé národnosti vyslán v uniformě Wehrmachtu. Osud slavné školy Bauhaus byl zpečetěn už v roce 1933, kdy – po nuceném přestěhování z Desavy do Berlína – byla definitivně uzavřena a její poslední ředitel architekt Ludwig Mies van der Rohe, mj. autor slavné vily Tugendhat v Brně, odešel do USA. Odkaz Bauhausu je však stále živý.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
