„Idylické“ 19. století ve skutečnosti založilo hrůzy války a totalit, tvrdí George Steiner
Letos v únoru zemřel literární kritik, esejista, beletrista a filozof George Steiner, který byl díky šíři svých zájmů označován za velmi pozdního renesančního člověka a polyhistora. Zůstává po něm obsáhlé dílo, v jehož rámci zaujímá výraznou pozici i kniha Na Modrovousově hradě: několik poznámek k redefinici kultury.
Jak je u Steinera zvykem, přechází mezi vzdálenými tématy, aniž by opustil linii výkladu. V této knize se zabývá například holokaustem a averzí vůči Židům coby národu, který opakovaně a tvrdošíjně vznášel svoji nepříjemnou „výzvu k dokonalosti“. A především pak píše o vztahu literatury a umění k etice, náboženství a vědě, respektive o jejich postavení v současném světě. Zvlášť hluboce rozebírá palčivou otázkou, proč humanistická tradice se všemi mravními ideály selhala. Jinak řečeno, proč nedokázala vytvořit dostatečně pevný val odolný vůči politické bestiálnosti.
„Byla skutečně onou barikádou, nebo lze hovořit i o pokušení humanistické kultury sloužit autoritářskému režimu a teroru?“ Jak je možné, že i vysoce vyvinuté estetické cítění, vytříbený literární vkus nevyjímaje, může koexistovat „s primitivním, vůči druhému člověku sadistickým chováním“? Takže například lidé jako Hans Frank, jenž řídil „konečné řešení“ ve východní Evropě, patřili mezi prvotřídní znalce a někdy i samotné interprety Bacha nebo Mozarta. A známe případy, kdy nacističtí velitelé v táborech smrti pěstovali četbu Goetha nebo Rilkeho.
Vztahem nacistů k umění se ale autor podrobněji nezabývá a spíše čtenáře zavádí do hlubší minulosti. A z hlediska této vzdálenější perspektivy se pak snaží dokázat, že by nás hrůzy 20. století neměly tolik překvapovat.
Stíny předminulého století
Kriticky rozebírá představu údajně kultivovanějšího, lidštějšího světa 19. století, k němuž někteří nerealisticky vzhlížejí a jehož výšin se nám pak již z pohledu „nostalgiků“ nepodařilo znovu dosáhnout. Toto schéma ovšem autor rozbíjí poukazem na to, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí.
Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost
