Hlavní obsah

Michaela Kuklová: Rakovina? Zažila jsem horší věci

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Když jí po sérii soudů, v níž čelila desetimilionovým dluhům z bývalého manželství s hercem Jiřím Pomejem, diagnostikovali rakovinu prsu, zůstala klidná. „Stresů bylo tolik, že už mě tohle nerozhodilo,“ tvrdí herečka Michaela Kuklová (52). Prozrazuje též, proč se rozešla s o dvanáct let mladším přítelem a proč se k sobě zase vrátili.

Foto: Lenka Hatašová

Michaela Kuklová

Článek

Jak jste se vypořádala se zprávou o nemoci?

Dobře. Když se člověk dozví, že tu nemoc má, obvykle se vyděsí. U mě buď zafungoval pud sebezáchovy, nebo byly ty různé události jako zjištění nemoci, následná operace, do toho covid a stopka v práci v tak rychlém sledu, že jsem ani nestihla mít strach nebo se sesypat.

Je fakt, že ran osudu jsem měla už tolik, že jsem do velké míry obrněná.

Jak jste reagovala na léčbu?

Poměrně dobře ji snáším, ačkoli hormonální léčba, kterou mám, taky není jednoduchá. Tělo se potřebuje vyrovnat se změnou hormonální hladiny a umělým přechodem. Přiznávám, že to mě trochu zaskočilo.

Pár dní jsem měla i depresi, pak přišly úzkosti, které nepolevovaly, takhle jsem je cítila permanentně v jednom kuse snad dva měsíce. Když jsem měla pár hodin klid, byla jsem tak vděčná, že jsem ani nechtěla jít spát, abych si ten normální stav, klid v duši, užila.

V takové dny asi člověk zaleze a nikam nechodí.

Omyl, já chodila ven, protože když jsou myšlenky odvedeny jinam, zlepšuje se to.

Ano, léčba je na pět let, ale já už šestý den po operaci prsou stála na jevišti. Psychicky to pro mě bylo důležité.

Proč jste se rozhodla mluvit o své nemoci tak otevřeně?

Promluvila jsem především kvůli záchraně životů. Procházela jsem totiž preventivními vyšetřeními a karcinom nebyl vidět, což není ojedinělé. Stane se, že se umí skrýt do žláz, a to byl můj případ.

Dostala jsem mnoho zpráv od žen s onemocněním prsu, a některé psaly, že se jim stalo to samé. Můj nádor byl hormonální, tak na něj platí hormonální léčba, ale po operaci jsem taky potřebovala ohledy kolegů na jevišti. Bylo víc důvodů, proč to netajit.

Foto: ČTK

„Radost mi dělá každý den. V rámci všeho, co jsem si prožila, jsem se naučila nechtít výjimečnosti. Už jen ty zdánlivě obyčejné věci jsou ve skutečnosti vzácné.“

Počkejte, vy jste se léčila a u toho hrála?

Ano, léčba je na pět let, ale já už šestý den po operaci prsou stála na jevišti. Psychicky to pro mě bylo důležité.

Kdybych věděla, že nepřinesu domů peníze, které potřebuju jako máma s dítětem a hypotékou, nesla bych to těžce. Však taky první myšlenka, co jsem měla, byla, že nemůžu přijít o zdroj obživy, že musím fungovat. Navíc je traumatizující poslat diváky domů a připravit kolegy o příjem.

Prozradila jste, že jste si nemoc poznala na očích.

V mém případě přišla nemoc zcela jistě následkem dlouhodobých stresů. Navíc mám vrozenou vysokou hormonální hladinu, a tam je riziko zvýšené jako u žen, co třeba berou dlouhodobě hormonální antikoncepci nebo se chystají na umělé oplodnění. Spolu s dlouhodobými stresy to vyústilo v tuto diagnózu.

Osobně tohle onemocnění nemám v genech, a proto chci říct ženám, aby nezapomínaly na samovyšetření a poslouchaly svoje tělo, aby daly na svůj instinkt. Ten mě varoval, že jsem nemocná, i když jsem žádné příznaky kromě únavy neměla.

Nádor jsem začala cítit až o hodně později. Je potřeba vědět, že mamograf a sono nejsou stoprocentní.

Jak to vzal váš jedenáctiletý syn Roman?

Skvěle, protože jsem mu to tak podala. Teprve, když začnete do problémů pronikat, zjistíte, že dnes se včas zjištěná rakovina úspěšně léčí v obrovském procentu. Jsou horší nemoci.

Druhů a stadií rakoviny je ohromná škála a tvrdit, že rakovina rovná se smrt, je dnes přežitek. To jsem vysvětlila synovi s tím, že se o mě nemusí bát.

Foto: Profimedia.cz

Ve volném čase ráda maluje.

Syn to pochopil, viděl, že jsem v pohodě. Jen když jsem měla úzkosti a přišel i pláč, musela jsem mu to vysvětlit zvlášť.

Co jste mu řekla?

Že to nejsem já, že se moje tělo vyrovnává s hormonální léčbou. Přijal to nádherně.

Zapojila jste se i do pomoci onkologickým pacientům...

Začala jsem spolupracovat s Centrem informací onkologickým pacientům pod záštitou paní profesorky Petry Tesařové. Teď pracujeme na edukativním videu o genomických testech, při nichž se vyšetří nádor a zjistí se velmi důležité informace.

Kde by dřív lékaři nasadili chemoterapii, může test ukázat, že by taková léčba byla zbytečně drastická. Že ji pacient pro vyléčení podstoupit nepotřebuje.

Řekla byste, že jste obrněná proti špatným zprávám?

S ohledem na to, že jsem v minulosti prožila mnohem víc stresující věci, už jsem rakovinu nebrala jako něco fatálního. Mozek mám od začátku nastaven na to, že jsem v pořádku. Prošla jsem markery podruhé a zaplať pánbůh, byly opět v pořádku.

Nějaké obavy asi budou vždy, ale vnitřně cítím klid. Nechci zase tvrdit, že jsem úplně v pohodě, i s ohledem na pacientky, které to třeba snášejí hůře. Aby si nevyčítaly své reakce.

Mě hodně naplňuje, že pomáhám ostatním, i když při mé diagnóze dávají neschopenku na rok. I mně se tělo trochu bouřilo, ale pak přišla korona a já získala čas dát ho do pořádku. Nyní dělám to, co cítím, že zvládnu. Uklidňuje mě fungovat úplně normálně. Jsem zdravá a pro jistotu beru lék. Tečka.

Zmínila jste stresy, které jste prožila. Máte na mysli exekuce z manželství s Jiřím Pomejem?

Myslím hlavně soudy, které se táhly deset let, ale to už asi každý slyšel, není třeba to opakovat. Díky tomu, že jsem zažila tohle, nebo strach o život bližních, mám hranici stresu jinde.

Foto: archiv Právo

V roce 2001 vznikl snímek Andělská tvář, kvůli kterému se její tehdejší manžel a producent filmu Jiří Pomeje zadlužil.

Dala vám nemoc i něco pozitivního?

To, co mi způsobila hormonální léčba, je výzva. Ženy mi psaly, jak přibraly patnáct dvacet kilo, mnohdy i víc. A sakra, říkala jsem si, to mě srazí na kolena, jsem na sebe zvyklá v této podobě. Nechci přibrat. A tak jsem se rozhodla, že se tomu nepoddám.

Hlídáte se?

Vždy jsem jedla docela rozumně a docela málo, ale po první injekci Zoladexu se mi zavodnilo břicho, tak jsem jídlo omezila ještě víc. Stravuji se zdravě, někdy si ale vezmu i sladké nebo cokoli nedietního, ale jen trošičku na chuť.

Mám porce jako pro prvňáčky, piju každý den ovocné šťávy, mixy z pomerančů, jablek a řepy, a tak se mi podařilo i při hormonální léčbě zhubnout asi tři kila. Je to však znát, protože jsem docela malinká. A taky jsem začala cvičit.

Někteří muži ženu odepíšou, protože její nemoc neustojí. On ale chtěl zůstat, a tak teď chci být usměvavá a hezká především pro něj.

I když mě to nikdy nebralo, protože jsem spíš typ, který pracoval na zahradě a hýbal se přirozeně, zatím mě to těší. Je to dobré hlavně na psychiku. Tělo mě neposlouchalo, dělalo jiné věci, než jsem byla zvyklá, a cvičení je cesta, jak se tomu vzepřít.

Od té doby, co chodím do posilovny, cítím výsledky. Nemoc mi ubrala sebevědomí, ale mám velkou motivaci, i kvůli ostatním ženám, aby viděly, že to jde. Úzkosti ustoupily, co dávám tělu pravidelnou fyzickou zátěž. Někdy se mi nechce, ale dokopu se, dám si zkrácenou lekci, protáhnu se, a zase je dobře.

Během léčby jste se rozešla se svým přítelem, proč?

Vrátili jsme se k sobě, odluka trvala asi dva měsíce. On je mladší než já, a já byla zrovna v tom hormonálním procesu. Měla jsem strach, že ho budu brzdit. Že budu protivná, plačtivá a navíc, protože jsem veřejně známá, on nebude moci odejít, kdyby chtěl, protože by ho lidi odsoudili.

Foto: Profimedia.cz

S přítelem Josefem Wittnerem, synem Romanem a jeho kamarádkou.

Co na to on?

Nechtěl odejít. Mnoho žen mi psalo, že odháněly manžela. Asi je to přirozený proces.

Když žena přijde o vnady, a má partnera, s nímž má hezký intimní vztah, nese to těžce. Aspoň já to tedy těžce nesla, i když bylo od počátku jasné, že je to jen dočasný stav, že budu mít silikony. Ale cit v nich je jiný, přeruší se svaly, nervy... nicméně se moc těším na to, až budu mít normální dekolt.

Jsem vděčná za střechu nad hlavou, že si můžu uvařit dobré kafe nebo že přijde kamarádka. Dnes můžu cokoliv, zítra už to tak být nemusí.

My jsme s partnerem nebyli spolu tak dlouho, abych mohla něco předpokládat. Kdyby to bylo deset let, je to možná jinak, ale my spolu byli asi rok a půl.

A vím o případech, kdy muži takovou ženu odepíší, prostě to neustojí. On ale chtěl zůstat, a tak teď chci být usměvavá a hezká především pro něj.

Co vám zvedne náladu?

Všechny dny, kdy se cítím zdravá a optimistická. Ano, úzkosti se párkrát během dne dostaví, ale na chvilinku. Prodýchám je, a zase je odeženu. Je to úleva a velký posun a pevně věřím, že se budou vracet čím dál míň. Radost mi dělá každý den.

V rámci všeho, co jsem si prožila, jsem se naučila nechtít výjimečnosti. Už jen ty zdánlivě obyčejné věci jsou ve skutečnosti vzácné.

Jsem vděčná za střechu nad hlavou, že si můžu uvařit dobré kafe, nebo že přijde kamarádka. Dnes můžu cokoliv, zítra už to tak být nemusí. Což myslím všeobecně, platí to pro každého z nás.

Máte herecké ambice?

Jsem mimo ně, což je možná škoda. Co chceme, to přijde, ale já nemám vysněné role. I tak mám všechno, co jsem kdy chtěla.

Foto: Profimedia.cz

Bílou královnu si zahrála v muzikálu Alenka v kraji zázraků.

Rodina, domek a zahrádka?

Ano, vždy jsem si přála rodinu a domek se zahradou. Práce mám nad hlavu. Nejsem úplný zahrádkář, stačí mi pár rajčat, ale zahrádku tvořím. Teď už naštěstí ve dvou. Je to krásný pocit.

Připadáme si tu pořád jako na chalupě. A přítel mi přinesl do života společenské podněty, je rád mezi lidmi. Byla bych už zalezlý pecivál, a on mě spolehlivě zvedne ze židle.

Hrála jste nespočet princezen. Do jakých rolí jste se přehoupla potom?

Často jsem hrála psycholožky, právničky, doktorky. S narozením malého jsem se však hodně vrhla na divadlo. Rodičovství jsem vzala vážně. Stala jsem se matkou ve čtyřiceti a věděla jsem, že můj život bude patřit jemu, dokud mě bude potřebovat.

Nechtěla jsem být mámou herečkou, která ho nechá stále hlídat, protože letí na natáčení, dabing, zkoušku, zájezd. Při vší úctě, herečky, které pracují hodně, nemohou být se svými dětmi.

Při natáčení jsem si kladla požadavky, abych netočila od rána. Chtěla jsem malého odvážet do školky, ale takové podmínky se nehodily, a tak nabídek ubývalo. Už je to sice velký kluk, ale vozím ho do školy pětadvacet kilometrů. Spojení na Prahu nemáme ideální.

O ženách, které se stanou maminkami kolem čtyřicítky, se říká, že jsou úzkostnější. Souhlasíte?

Neřekla bych. Synův táta (podnikatel Roman Holomek) žije na Moravě, a tak jsem byla nucena dělat mámu i tátu naráz. Tátové děti hází do vody, posouvají je, mámy hladí. Zastávala jsem obojí.

Když lezl po stromech, říkala jsem mu, ať vyleze ještě výš. Pokud se bál, že spadne, řekla jsem mu: „Máš ruce, budeš se držet, proč bys měl padat? A budu tě jistit.“

Já se svojí mamince musím dodnes hlásit, že jsem dobře dojela, a pokud to neudělám, má hrozný strach. Když Romi s někým někam jede, nemusí se hlásit. Prostě je jasné, že dojede dobře. Vždy jsem v tomto ohledu pracovala sama se sebou, protože druhé nepředěláte. Sama mám pro strach uděláno, a tak si myslím, že úzkostná matka nejsem.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám