Svoje plány nakonec i ze strachu o své blízké po několika týdnech přehodnotil. Přesto to pro něj po návratu znamenalo nejen sedmihodinový výslech na Státní bezpečnosti, ale i vyhazov z tehdejšího vojenského klubu. „Naštěstí byl tenkrát v Jihlavě taky extraligový dorost Modety, ale ani tam jsem to neměl lehké,“ vzpomínal Altrichter na rok 1988.
Dnes je rozhodnutí o změně prostředí většinou čistě na hráči a samozřejmě na jeho rodičích, avšak po návratu nikdo nikoho netrestá. Příkladem může být teprve šestnáctiletý odchovanec pardubického hokeje Kryštof Červenka, který se na český led vrací po dvouletém působení ve Švédsku.
„Odmalička jsem chtěl zkusit hrát v cizině. Navíc švédský hokej je tady v Evropě nejvíc podobný zámořskému, takže když přišla nabídka, vůbec jsem neváhal,“ svěřil se Červenka, který bude v nové sezoně nastupovat v barvách extraligového dorosteneckého týmu Hradce Králové.
Zkušenost, která se vždycky hodí
Odchod do zahraničí v pouhých čtrnácti letech by leckdo mohl považovat za ukvapený, jenže podle hráče má celou řadu výhod: „Především jsem se naučil výborně anglicky. Za měsíc jsem neměl absolutně žádný problém se dorozumět. Rozhodnutí je samozřejmě na každém, ale já bych to všem jen doporučil. Taková zkušenost do života je podle mě moc dobrá.“
A zatímco jeho vrstevníci v Česku si kvůli koronavirové pandemii na studium přes počítač od března teprve zvykali, on se tímto způsobem vzdělával po celou dobu pobytu v zahraničí.
„Pořád mi chodily nějaké úkoly, které jsem musel vypracovat. A jednou za půl roku jsem pak domů vždycky přijel udělat test. Uvažovali jsme sice i o tom, že bych zkusil švédskou školu, ale nakonec jsme zvolili tohle řešení. A bylo to v pohodě,“ ujišťoval Červenka.
Na pohodovém zvládnutí učiva však měla velký podíl jeho maminka, která ho do Stockholmu doprovázela. „Je pravda, že co se týká učení, tak na mě dohlížela opravdu dost tvrdě,“ usmíval se mladý hradecký obránce, který svými parametry 190 centimetrů a 80 kilo na ledě okamžitě zaujme. Ostatně i pro ně si ho letos v létě vyhlédli v Hradci.
„Vždycky, když jsme se s našimi hráči ročníku narození 2004 utkávali s Pardubicemi, patřil Kryštof k jejich předním obráncům,“ připomněl jeden z koučů hradeckého dorostu Jiří Janoušek, „o jeho působení ve Švédsku sice máme jen kusé informace, ale vesměs pozitivní. Takže, když se naskytla možnost, že by mohl jít k nám, rádi jsme ho vzali.“
A to přesto, že Červenka, který si už vyzkoušel i kemp reprezentační šestnáctky, doléčuje pochroumané koleno. „Měl jsem prasklou chrupavku, na konci dubna jsem byl na operaci,“ uvedl pardubický rodák.
Sezonu ukončil koronavirus
Ani v období rekonvalescence však trénovat úplně nepřestal: „Mám svého trenéra, se kterým jsme se zaměřili na svaly, které bylo možné posilovat. Každopádně pauza to byla dlouhá a už jsem se těšil, až zase obuju brusle.“
Předtím totiž naposled hrál ještě ve Švédsku, kde se se svým stockholmským týmem Flemingsbergs IK dostal až na mistrovství Švédska. „Byli jsme menší klub, přesto jsme porazili hned v prvním zápase největšího favorita. Výsledek jsme obrátili na svoji stranu vteřinu před koncem, byla to neskutečná euforie,“ připomněl si vítěznou radost, avšak povzdechl si:. „Velká škoda, že jsme pak turnaj nedohráli kvůli koronaviru.“
I tak ale bude na své působení ve Švédsku vzpomínat pouze v dobrém. Hokejově mu tahle země prostě sedla. „Kluci jsou tam mnohem šikovnější, protože se klade důraz na individuální schopnosti. Nechají vám volnější ruku při hře, můžete udělat chybu a nikdo vás za ni neseřve. Naopak, všechno s vámi proberou a poradí, jak to příště udělat líp,“ pochvaloval si svoje dvouleté švédské zastavení Kryštof Červenka.
Podle něj má ale švédský model i další přednosti: „Třeba ve Stockholmu je spousta mančaftů rozdělených podle oblastí, takže nikam moc necestujete a hrajete převážně s rivaly. A nikdo nikomu taky nezakazuje odejít jinam. Je tam úplně normální, že jeden měsíc hraje kluk v jednom týmu a druhý v jiném.“
Ani na cizince se tam podle něj nikdo nekouká skrz prsty. „Je normální, že v týmech hrají kluci z Norska, Ruska, z Česka jako já nebo ze Slovenska. Ostatně i jednoho z trenérů jsme měli Slováka. Byl jím Ivan Čiernik, který hrával i v NHL,“ zmínil Červenka dvaačtyřicetiletého bývalého útočníka Ottawy Senators či Washingtonu Capitals.
Největší zážitek? Finále NBA
Nebýt koronaviru, zřejmě by za moře do některé mládežnické soutěže zamířil v nadcházející sezoně i mladý hradecký bek, ovšem pandemie mu v tomto směru udělala trochu čáru přes rozpočet. Každopádně na spolupráci s hradeckými spoluhráči se těší.
„Nikdo neví, jak to v další sezoně vlastně bude, jestli se soutěže vůbec rozehrají nebo dohrají, takže raději budu doma,“ vysvětloval student Střední školy cestovního ruchu v Pardubicích.
Mimochodem, cestování je jedním z koníčků Kryštofa Červenky. Se svými rodiči vyrážel do zahraničí odmalička, přičemž většinou se jednalo o cesty na nejrůznější sportovní akce. „Strašně rád se dívám na MMA zápasy nebo na basket. V roce 2014 jsme byli s tátou a mámou například na finále NBA na zápase Miami – San Antonio. Tehdy jsem si to asi moc neuvědomoval, bylo mi deset, ale zpětně to považuju za největší zážitek,“ svěřil se. „Sice jsme seděli v úplně poslední řadě, takže na hřiště jsme moc neviděli, ale atmosféra byla naprosto famózní,“ dodal.
Při své výšce by přitom basketbal mohl hrát i závodně. „Jenže mě baví hrát jenom hokej, na ostatní sporty se mnohem radši dívám,“ vysvětloval s úsměvem sympatický hradecký dorostenec, který má pro nadcházející sezonu jasné přání. „Abych hrál co nejvíc, aby se nám dařilo, abych se nezranil a abych třeba i zabojoval o reprezentační dres.“
