Lékařská etika a COVID

Ne COVID, ale naše zacházení s ním, je etický průšvih. A právě emoce dokazují, že je ve hře něco, co je pro každého jednotlivce cenné. Ono je to takhle vždycky… viz třeba takové domácí porody nebo očkování. Nicméně takovou angažovanost společnosti v oblasti medicíny jako nyní, jsem ještě nezažil. Pokusím se ukázat, proč tomu tak asi je i v souvislosti s COVIDem. Jde o etiku samozřejmě. Etiku chápu jako přemýšlení o pravidlech, ve kterých žijeme, jaké hodnoty a principy jako společnost uznáváme, a co pak z toho vyplývá.

Celá poválečná západní lékařská etika je postavena na čtyřech principech: autonomii, beneficence, nonmaleficence a spravedlnosti.

Autonomie znamená, že já jako pacient (pozor!! I s COVIDem jsme v oblasti zdravotnictví) si sám rozhoduji, co se se mnou bude dít nebo nebude. Nikdo se mnou nemůže dělat, co nechci, i kdyby se nakrásně celá medicína shodla, že je to pro mě to nejlepší. Jak je to s COVIDem? Nikdo se nikoho na nic neptá (ach tak čínské…  K tomu se dostanu). Musím na výtěr, musím do karantény, musím nosit roušku…. V běžné medicíně a současné lékařské medicíně je to skandál prvního řádu. O této situaci se bude psát za dvacet let v učebnicích lékařské etiky jako o etickém zvěrstvu, neboť to, čemu jako západní civilizace věříme, totiž že individuum, jeho svoboda, jeho vlastní přesvědčení a důstojnost, jsou vrcholnou hodnotou, jde do kytek. A to prosím pěkně po několika měsících COVIDu.

Beneficence, někdy se překládá jako „dobřečinění“. Jako lékař v medicíně mohu dělat to a jen to, co přináší prospěch konkrétnímu pacientu. Význam pro okolí není důležitý. Heslo „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“ je tady úplně mimo. Já jako pacient nemám povinnost někoho chránit tím, že podstoupím něco jen proto, aby z toho měl efekt jen někdo jiný. Tedy i u COVIDu platí, že mi lékař něco doporučí, a já sám si zvážím, jestli je to pro mě jako pro pacienta dobré, a pak doporučení respektuji nebo odmítnu. A nikdo nemůže říct ani popel. Ano, existuje možnost nařídit ochrannou léčbu, ale COVID není syfilis.

Nonmaleficence, snad nejdůležitější zásada medicíny už od Hippokrata, zní: především neškodit. Když už nemůžeš pomoci, tak aspoň neškoď. To, že je tisícům lidí oznamováno, že jsou COVID pozitivní a přitom jim vůbec nic není, je samozřejmě poškozuje. Stejně tak je poškozuje, že musejí jít do karantény (a jsou zdraví) jen proto, že se s někým potkali. A u COVIDu nejsou poškozováni jen tisíce jednotlivců, ale i společnost jako celek.

A tím se dostávám k tomu poslednímu, ke spravedlnosti. Teorií spravedlnosti je spousta, ale řekněme, že spravedlnost znamená rovnoměrné rozdělení obtíží a benefitů spojených se společnou existencí (např. platíme daně.., nechce se nám, ale tušíme, že za to něco máme… nebo zdravotní pojištění, tam je to podobné). V situaci COVIDu je postižena celá společnost bez ohledu na to, zdali jsme zdraví nebo nemocní nebo pozitivní. Naše společnost se rozpadá. Troskotají osobní plány každého z nás. Jsou ničeny naše osobní vztahy. Uzavření restaurací neznamená jen méně vypitých hektolitrů piva, snězených vepřových kolen, žeber, hovězích steaků a tataráků. O to přece vůbec nejde. Jde o to, že kvůli COVIDu budu moci za chvíli jen do práce a domů. Do restaurace přece nechodím primárně kvůli jídlu, ale kvůli lidem, se kterými jím. A právě tyto vztahy se rozpadají. To samé kultura a pracovní plány, rozvoj oblastí, kterým se věnujeme. Všímám si, že lidi kolem mě přestávají plánovat, ztrácejí v neurčitosti, horizont jejich životů se rozpadá. To je přeci tragédie. Kvůli strachu z nákazy je nemocná celá společnost.

To, že školy mají být v rouškách (chudáci děcka). Výuka online, rozbíjí to, že ve škole (i na univerzitě) především mají být lidi spolu. To, že máme udržovat odstupy, je strašná psychologická rána. Copak je mezi lidmi málo osamění, samoty? Zátěž, kterou opatření přinášejí, je neúnosná.

Měl bych vysvětlit tu Činu zmíněnou na začátku textu. Když to v Číně vše začalo a všichni začali nosit roušky, říkal jsem si: „no jo, čínskej styl, tam člověk nic neznamená, tam je na prvním místě kolektiv“. Pak když se tato opatření přenesla i k nám, tak mě napadlo, že jsme jen prostě tupě přebrali opatření, která dělali v Číně, a že nám to brzy dojde a budeme dělat něco jiného. Řekl bych, že s čínským virem k nám přišla i čínská mentalita, tedy že kolektiv je víc než jedinec a že jedinec (jeho osud, přání, plány, důstojnost) nic neznamená.

Jako společnost si musíme říct: buď stojíme před změnou paradigmatu v přístupu k jednotlivci, a to i v oblasti medicíny, nebo jsme svědky obrovského etického průšvihu. Ta změna paradigmatu pak může v budoucnu znamenat, že už nebudeme jako jednotlivci moci dělat, co považujeme za smysluplné, ale budeme moci dělat jen to, co bude dobré pro kolektiv. A to i v medicíně. Budeme léčit jen ty, kdo se ještě vyplatí. Budeme muset podstupovat léčbu, kterou nebudeme chtít, a to třeba jen proto, že si medicína myslí, že takto je to pro nás dobré.

Myslím, že bychom si měli jako společnost říct, jako cestou se chceme vydat.

Můj návrh je následující: COVID je nemoc. Nabízejme léčbu jen těm, kdo jsou nemocní. Že je někdo na něco pozitivní, samo o sobě neznamená vůbec nic. Pokud jsou nemocní hodně, máme tady jednotky intenzivní péče. Ano, jistě se stane, že někdo na COVID zemře. To je jistě tragédie, ale zároveň je to v lidském životě zcela běžná věc. Zemřít není nedůstojné. A ani není nedůstojné říci: na tuto léčbu, nebo její objem, nemáme jako společnost peníze (i v našem životě máme peníze jen na něco a na něco ne).

Klíčovou hodnotou naší společnosti je důstojnost člověka. Němci mají v Ústavě, v prvním článku, pregnantní větu: „Důstojnost člověka je nedotknutelná“. A i u nás platí, že všechna opatření musejí končit tam, kde si já jako jedinec řeknu, že to či ono už není pro mě důstojné. Já osobně považuji nařízená opatření za lidsky nedůstojná a společnost devastující, a proto jsou pro mě nepřijatelná.