JAROSLAV KUBÍNEK

Nejprve trochu historie

Po prohře Centrálních mocností v 1. sv. válce 11. 11. 1918 začaly německé jednotky opouštět polské území a vládu v zemi přebíraly provizorní vlády, z nichž byla nejvýznamnější varšavská vláda, která po několika dnech jmenovala vojenského velitel Józefa Pilsudského „náčelníkem státu“. Prvořadým úkolem bylo stanovení hranic. Většina polských politiků usilovala o dosažení hranic polsko-litevské unie před prvním dělením Polska (1772), což však naráželo na zájmy okolních států i velmocí. V jejich důsledku vznikla v roce 1919 tak zvaná Curzonova linie, která více méně respektovala etnické hranice. V otázce západní hranice snažilo se Polsko uplatňovat princip národního sebeurčení Poláků. Na východě však Poláci tento princip zavrhli, neboť na nárokovaném území tvořili pouhou menšinu, a prosazovali proto princip „historických hranic“, ačkoli to znamenalo potlačení práva na sebeurčení Ukrajinců, Bělorusů či Litevců.

Polsko-ruské stýkání a potýkání má hluboké kořeny. Například v roce 1612 vypudila domobrana vedená Kuzmou Mininem a Dmitrijem Požárským (mají na Rudém náměstí sousoší) polská vojska z Moskvy a vytvořila podmínky pro nástup Romanovců a vznik impéria. O dvě stě let později byli Poláci jedněmi z nejvěrnějších Napoleonových spojenců a sdíleli i hořký osud Velké armády. Stále jsou však v textu polské hymny slova „dal nám příklad Bonaparte, jak vítězit máme“. Mocnosti v roce 1919 polské nároky výslovně neodmítly, protože v nich viděly možnost, jak zabránit šíření revoluce na západ (tento postoj zastávala zejména Francie, když viděla, že bolševici získávají v Rusku navrch – a mimochodem i naše legie podléhaly francouzskému velení).

Polská armáda zahájila tažení na východ v dubnu 1919 vpádem do Litvy a Běloruska a koncem téhož měsíce napadla také Ukrajinu. Pak se polský postup zastavil, mimo jiné také kvůli vzpourám obyvatelstva na okupovaném území a nestabilní politické situaci v samotném Polsku. Další ofenzíva začala v dubnu 1920, když Rudá armáda vyřadila ze hry tzv. Ukrajinskou národní republiku a polské jednotky dosáhly v preventivním útoku až Kyjeva. V té době však již měli bolševici v ruské občanské válce převahu, a mohli tak na polský postup na východ odpovědět protiútokem.

Dlužno říci, že v sovětském vedení tehdy převažující trockisté a jejich spojenci byli zastánci „světové revoluce“, zatímco například Stalin a jeho okolí před postupem na západ varovali. Sovětsko-polská válka však pokračovala a postup Rudé armády vedené Tuchačevským byl velmi rychlý. Až nakonec v srpnu 1920 oblehla Varšavu, kde však byla poražena. Letošní okázalé oslavy stoletého výročí porážky sovětské armády, tzv. zázraku na Visle, za účasti ministra zahraničí USA Pompea, jasně ukazují, která stránka historie je preferována. Polská armáda vzápětí zahájila rychlou protiofenzívu. 21. září 1921 byl konečně uzavřen tzv. Rižský mír, který stanovil sovětsko-polskou hranici cca 200 km východně od Curzonovy linie. S nabytým územím Polsko získalo také velké množství nepolského obyvatelstva, což způsobovalo nacionální pnutí ve státě. A to po celé meziválečné období.

Hranice!

Stojí za zmínku, že demarkační linie stanovená Smlouvou o neútočení (tzv. pakt Molotov – Ribbentrop) v srpnu 1939 až na výjimky sledovala Curzonovu linii. Což platilo až do napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Když se v roce 1943 stala důležitým bodem jednání Teheránské konference polská otázka, požadoval Stalin východní část meziválečného Polska, v podstatě v tom rozsahu, který byl územním ziskem polského záboru po Rižském míru. Spojenci souhlasili a bylo ujednáno, že Polsko jako kompenzaci získá část německé říše na západě. Takto bylo rozhodnuto o polských východních hranicích, de facto právě na Curzonově linii. Spojenci ani později tuto hranici nezpochybnili. Proto by definitivně měly být odmítnuty iluze krajních nacionalistů a snahy navrátit Polsku území obsazená ještě někdy na počátku vlády carevny Kateřiny II. Veliké. Osobně se domnívám, že právě ona modifikovaná Curzonova linie se stala skutečnou demarkační čarou mezi střední a východní Evropou. Mezi vlivy římské církve a pravoslaví, mezi latinkou a azbukou. Měla by být místem porozumění. Dnes není, bohužel. A text připojeného rozhovoru ukazuje, kam až lze v úvahách zajít.

Proč tento úvod?

Začtěme se pozorně do rozhovoru, který byl zveřejněn 22. 11. 2008 ve varšavském listu Rzeczpospolita (Republika). Jde o volný překlad rozhovoru, který poskytl polskému listu Dr. George Friedman – americký politolog, jenž sám sebe považoval za „konzervativního republikána“, blízkého vysokým vojenským kruhům USA. Publikoval několik prací souvisejících s geopolitikou, vojenskou doktrínou, analyzoval historii studené války, mnoho let přednášel na amerických vojenských školách a nesporně svými názory ovlivnil myšlení i konání jádra důstojnického sboru. V náznaku je předjímáno, že polská mocnost budoucnosti bude mít nejen v zádech USA, ale ovládne i politicky středovýchodní Evropu.

Tehdy, v závěru roku 2008, byl Majdan na Ukrajině v nedohlednu a u nás schylovalo k diskusím o „radaru v Brdech“ jako základny USA. Od této koncepce prezident Obama později upustil.

S překladem mi pomohli polští přátelé znalí českého jazyka a tak mohu potvrdit, že text významově odpovídá originálu. Nejde však o detaily, jde o celkový duch rozhovoru a hlavně o to připomenout, že i zdánlivě zapomenuté historické konotace lze oživovat z ryze zájmových důvodů.

Rzeczpospolita: Což může Polsko stavět na tak nepevném spojenci jako Spojené státy? Už to vypadá na to, že Barack Obama bude rezignovat na protiraketovou základnu.

Dr. George Friedman: Polsko se musí spoléhat na Ameriku. Nemáte na výběr! Celá ta základna je naprosto nedůležitá, marginální věc. Poláci musí přestat se jí tak vzrušovat. I když Obama ten záměr odvolá, nic se nestane. Nebude to mít nejmenší vliv na dlouhodobou strategii USA vůči Polsku.

Základna není strategický problém. Je jím to, že se Rusko během nejbližších několika let vrátí na polskou hranici. Přes Bělorusko a v regionu Karpat.

Ukrajina už je ztracená?

Prozápadní síly se dostaly do defenzivy a vliv Ruska roste. Děje se to nejen v důsledku vnitřních politických rozepří, ale také s ohledem na ekonomickou strukturu celé země. Pomerančová revoluce reprezentovala na Ukrajině jen jednu frakci a v delší perspektivě se může ukázat, že vůbec ne nejsilnější.

Příměří, jaké si na Ukrajině nastavily Rusko a USA, skončilo! To, co se stalo v Gruzii, ukázalo lidem na Ukrajině, že mezinárodní garance nic neplatí!

Nejen na Ukrajině!

Domnívám se, že i v Polsku došlo hodně lidí k závěru, že členství v NATO bezpečnost vůbec nezaručuje. Ruská akce v Gruzii zazněla jak zvonek budíku pro USA. Amerika se vždycky budí pozdě, ale když už se vzbudí, rychle přistoupí k činům.

USA si vzaly poučení z toho, že Putin obnovuje imperiální moc Ruska. A co jde za tím, začíná expanzi na západ.

A v cestě stojí Polsko!

Polsko se nachází ve významně neuralgickém bodu, mezi Německem a Ruskem. To znamená, že pro USA jste přirozeným spojencem, jedinou zemí, která bude moci zadržet ruské ambice.

Takže, ať to obě země chtějí nebo nechtějí, je sblížení mezi našimi zeměmi neodvratné. To je věc geografie!

Během studené války hrálo takovou nárazníkovou úlohu západní Německo. Proč by se USA neměly vrátit k této koncepci?

Protože ruské a německé zájmy, třeba v záležitostech energetických, jsou prostě shodné. Němci nejsou potencionální antiruskou silou, jsou pouze zemí, která může vytvořit spojenectví Západní Evropy a Ruska. Takové spojenectví je zase pro Ameriku absolutně nepřípustné.

Byla by to příliš obtížná kombinace. Právě proto se stane Polsko našim strategickým spojencem v tomto regionu.

A není snad Polsko příliš slabé na to, aby se stalo evropským Izraelem?

Samozřejmě, že je slabé. A proto je USA učiní silným.

Jak? Snad ne umístěním směšných deseti zařízení na našem území?

Ne! Ještě jednou opakuji: ať se Poláci přestanou zbytečně zabývat tou základnou. Ta instalace nemá nic společného s obranou vašeho území, protože k tomu by se určitě nehodila. To je pobočná doplňková záležitost. A my hovoříme o záležitostech strategických.

To, co chtějí Američané, je zadržení Ruska před expanzí na západ, obrana linie Karpat. A aby toho dosáhli, potřebují spolehlivého spojence. Koho vybereme pro tento úkol? Stačí se podívat na mapu! Není důležité, kdo v nejbližších letech bude řídit naši zemi – Obama, Bush či kdokoli jiný – Amerika udělá všechno, aby Polsko bylo nejsilnější.

Co konkrétně?

Americká strategie je v takových případech vždycky stejná. Pomoc v budování silného hospodářství a transfer vojenské technologie v gigantickém rozměru.

Jak jste správně poznamenal – izraelský model. Ale je možno ukázat i na jiné příklady: Jižní Korea, Japonsko či poválečné Německo. Amerika v zásadě nikdy neangažuje velké množství vlastních vojsk. Jejím cílem je vytvoření takové situace, kdy jsou její spojenci sami mocností!

To zní dost fantasticky.

A jak byste zareagoval, kdybychom vám v roce 1950 řekli, že zbídačená, zničená Korea se stane regionální mocí s nezvykle silnou ekonomikou? Vysmál byste se mi. Bylo jistě obtížné si představit, že současná Korea dosáhne takový status, vyšší než dnešní Polsko.

A kromě toho, když už mluvíme o hledání spojence ve střední Evropě, Amerika ví, že polská kultura je mnohem silnější než kultura německá!

Mnohokrát děkujeme.

Mluvím vážně! Němci jsou od doby 2. světové války v psychologické defenzivě. Prosím, vezměte v úvahu to, co Angela Merkelová naposledy řekla v Peterburgu, když se setkala s prezidentem Medveděvem. Řekla, že NATO se už nerozšíří!

To je velmi důležitý moment v historii. Merkelová, místo toho, aby jela do Washingtonu, jela do Peterburgu, postavila se významně na stranu Ruska a ne Ameriky. To je kritický bod, který ukazuje slabost Němců pro Rusy. Němci nemají nejmenší chuť do konfrontace s Rusy.

A Poláci ji mají?

Možná ji nemáte – ale nebudete mít na výběr. Kdybyste leželi tak 500 mil na západ, určitě byste se tím nemuseli zabývat.

Ale tady nejde o polský apetit, ale o polskou odpověď na apetit ruský! A ten je ohromný!

Já bych se na místě Američanů snažil rozbít rusko-německé společenství a vsadil bych na silnější Německo.

To je pravda: německá ekonomika je obecně mohutnější než polská. Ale je to přece socialistický dinosaurus. Polsko je naopak ještě nezformované, všechno je před vámi!

Dnes jste ještě slabší než Němci, ale máte mnohem větší šance na rozvoj. Když se dívám na Německo, vidím zemi, která se snaží o dohodu s Ruskem. Když se dívám na Polsko, vidím zemi, která si takovou dohodu nemůže dovolit.

A co vidíte, když se díváte na USA?

Zemi, která Polsko využívá – a prosím kvůli tomu se nezlobte – k zadržení Ruska. Amerika koná v souladu se svými národními zájmy. A to, že se zájmy Spojených států a Polska překrývají, tím líp pro vás! USA nyní záleží na Polsku mnohem víc než na většině států světa. To když bylo Rusko ve stavu úpadku, byly zájmy USA na Polsku marginální.

Takže čím je silnější Rusko, tím musí být silnější i Polsko?

Američané si musí položit otázku, jak zneutralizovat Rusko bez toho, že by vyvolali velké riziko pro ně samotné. Právě proto předurčí velké náklady na rozvoj Polska.

A až se Polsko stane silnějším, stane se lídrem Střední a Východní Evropy. Česko, Slovensko, Maďarsko, státy baltické i Balkán, které se do této doby dívají na Německo jako na motor regionu, se tak obrátí na stranu Polska. To se stane sice menším, ale dynamickým motorem. Polsko tak získá zpět svoji historickou úlohu regionálního vůdce. Takovou jako sehrávala První republika (Rzeczpospolita – šlechtická republika ovládala mj. i značnou část Ukrajiny).

Kdy to může nastat?

To bude dlouhý proces. Nestane se to během pěti-deseti let. Myslím, že spíš tak 20-30 let. Mnoho zemí bude muset změnit svá paradigmata, která dnes vedou k mínění, že jsem-li členem EU, nemám problémy hospodářské, jsem-li členem NATO, nemám problémy vojenské.

Válka v Gruzii narušila věrohodnost NATO a finanční krize narušila věrohodnost Unie. Pokud se ty lekce v zemích Středovýchodní Evropy využijí, a polská ekonomika se stane mohutnou, tak se proces sblížení mezi Polskem a menšími zeměmi regionu stane nezvratný.

Ale jak by takové sblížení vypadalo?

Na začátku to určitě bude na platformě ekonomické. Ale s časem, kdy hrozba ze strany Ruska poroste a NATO zeslábne, mohou nastat bližší vazby vojenské a časem i politické (!!!).

Organizační forma takového útvaru nebude vůbec důležitá. Důležité bude to, že se Polsko stane mocností, okolo které se seskupí mnoho jiných zemí!

Rozumím, že pro Američany musí být Polsko tak silné, aby se ubránilo. Ale cožpak může dosáhnout takové síly, aby odehnalo od svých hranic Rusko a získalo Bělorusko a Ukrajinu?

Samo raději ne! Tak jako bylo Západní Německo v čase studené války schopno zpomalit útok, ale nebylo schopné samo zaútočit a porazit Sovětský svaz. Polské ofenzivní akce by se mohly uskutečnit jen společně se Spojenými státy.

Nemám na mysli vojenskou konfrontaci. Ale kdyby bylo Polsko tak atraktivní, mohlo by na Ukrajině a v Bělorusku dojít k postupným barevným revolucím a samy země by se s tím smířily.

Nu což, předpokládám, že v konečném důsledku Rusko soupeření s USA nevydrží. V čase, kdy síla Polska poroste, bude Rusko slábnout. Bude se potýkat s čím dále tím vážnějšími vnitřními těžkostmi. Demografickými, hospodářskými i dalšími.

Ono se (Rusko) může nyní zdát být životaschopné, ale to jen dočasně. Pod povrchem už nyní vystupují ty samé jevy, které dovedly Sovětský svaz k úpadku. A v souvislosti se zlomem v Rusku může Polsko skutečně získat!

Podle publicisty Cat-Mackiewicza je to takový „exotický svaz“, spojení se státem, který leží daleko od vlastních hranic. V situaci, jako byla v roce 1939, nám exotický spojenec nepomůže.

Když jste se v roce 1939 spojili – připojili s Francií a Velkou Britanií, byly to dekadentní, upadající země. Amerika, to je něco úplně jiného a má mnoho tužeb.

Spojené státy měly během americké revoluce také „exotického spojence“ – Francii – a přineslo to poučení. Skvěle se osvědčují také „exotická spojenectví“ mezi USA a Izraelem či Jižní Koreou. Nejde o tu vzdálenost, ale o to, s kým se spojit.

Těžko uvěřím, že kdyby ruské bombardéry začaly bombardovat Varšavu, nastaví USA životy tisíců vojáků a pošlou na pomoc US Army.

Tak klidněji. K tomu nedojde. Ale US Army taky nikdy nepřišla na pomoc Izraeli. My to tak neděláme. My vám dodáme zbraně, které vás učiní natolik způsobilými, abyste se mohli sami bránit.

Bez nukleárních hlavic se před Ruskem neubráníme. To je dostaneme od Američanů?

Už více než půl století žádná země jaderných prostředků nepoužila. Úloha jaderných braní se přeceňuje. Ta nerozhoduje o výsledcích válek.

Nejde o užití, ale o odstrašující sílu. Mají-li dvě nepřátelské země nukleární zbraň, bojí se vzájemně zaútočit.

Bude to americký nukleární potenciál, který předurčí vaši odstrašující sílu. Řekneme Rusům srozumitelně: Jakmile využijete jaderné zbraně, my přistupujeme k akci!

Jestli ne nukleární prostředky, tak co?

To, co budete potřebovat a to co, Polsko dostane, to je… letectvo s precizním vybavením, protipancéřové systémy a bezpilotní letouny nejnovější generace. Příští Polsko bude mít nad Ruskem převahu, protože za vašimi zády bude stát vojenský průmysl USA. To on vám umožní vytvořit armádu mnohem mocnější než je ruská.

Ještě jednou se odvolám na příklad Izraele. V roce 1948, když tento stát vznikl, byl vojensky mnohem slabší než jeho sousedé. A jak je to teď netřeba připomínat. Otázka, jakou si dnes Poláci kladou, zní: „A kdo nás bude bránit?“ To je špatná otázka. Správně má znít: „Kdo nám dodá průmyslovou bázi, abychom se mohli bránit?“

Nedávno jsme od Američanů koupili 48 stíhaček F-16…

To je jen počátek velkého procesu. Dodávka F-16 umožňuje, aby se v Polsku vyškolily tisíce vojenských techniků. A když tito technici opustí letectvo, rozjedou své vlastní firmy zabývající se přední technologií.

To dá podnět vašemu hospodářství a vašemu technologickému rozvoji. Nákup těch F-16 je pro vás stokrát důležitější než nějaká základna. Je to totiž první krok k vytvoření polského vojenského potenciálu s oporou USA.

F-16 v Polsku vyvolávají kontroverzní rekce. Mnoho lidí tvrdí, že jsou to letadla zastaralá. Proč jste nás například nepustili do programu F-35?

Protože na F-35 ještě nejste připraveni. Nejdříve se staňte mistry v používání F-16! Musíte si osvojit základní technologie, pochopit, na čem spočívá současné letectvo. F-16 je jednoduchým trenažérem, který se na takové zadání výborně hodí. Užívají ho i Izraelci i Korejci.

F-35 ještě nebyl plně zaveden ani v našem letectvu, není ještě dopracovaný. Ale nebojte se – dříve či později dostanete i F-35.

USA mají v oblibě prodávat letadla svým spojencům. Konec konců na tom vyděláváme dost peněz. Ale nejdříve musíme udělat z Polska hospodářskou mocnost, abyste na koupi těch strojů měli.

To myslíte, že v nejbližším století dojde k rusko-polské válce, nebo bude příští konflikt spíše připomínat studenou válku?

Raději to druhé. Polsko – jako mocnost bude mít brzy ještě mnohem důležitější zadání.

Novou, konkurenceschopnou silou v Evropě se během 21. století stane Turecko. Předpovídám, že ke konfliktu těchto států (z kontextu plyne, že by již šlo o větší „politicky uspořádanou polskou mocnost“) dojde na Balkáně

Polsko a Turecko jako světové mocnosti? Nezacházíte příliš daleko?

Na počátku 20. století nikdo nevyjmenoval Spojené státy v jádru světových mocí. Velmoci se rodí velmi rychle a nebývají to vždy ty, u nichž se to předpovídá. V průběhu několika příštích desetiletí se síly Německa a Ruska značně zmenší. Vznikne napětí, ve kterém se musí projevit nějaký nový schopný hráč.

Geografie říká, že to může být jen (pozn. – tedy to velké) Polsko. Jestliže té šance využijete, můžete se stát motorem Evropy a jedním z nejdůležitějších států světa. Doslova, když se opřete o toho „exotického spojence“. Prostě to, o čem tu hovoříme, tak se i stane – nemáte na výběr!

Buď se tedy staneme mocností, nebo ztratíme nezávislost?

To je přece starý historický problém Polska. V 19. století bylo pro vás Prusko, Rakousko-Uhersko a Rusko příliš silné. Dnes Rakousko-Uhersko už neexistuje, Rusko dnes zdánlivě silné bude stále slabší a Němci vnitřně vyhoří. A když upadají staré síly, vždy se zrodí něco nového.

Když jste zmínil Turecko, vzpomenu si předtím na 15. a 16. století. Německo rozdělené a slabé, Rusko nemělo význam. Naopak Polsko bylo silné a největším rivalem byla Osmanská říše, s níž jsme se střetávali na jihovýchodní hranici.

Odpovím vám takto: V mé nové knize, v níž se zabývám tím, jak se bude utvářet světový vývoj v nejbližším století – umístil jsem mezi jinými i mapu Polska před rozdělením. Historie se ráda opakuje.

Dovětek Jaroslava Kubínka:

Tolik text starý téměř 12 let. Nechť čtenář sám domyslí souvislosti s událostmi těchto měsíců!