Že jste ještě nečetli faktografickou detektivku? Teď to můžete napravit prostřednictvím knihy Jana Beránka. V rodině Jana Beránka se vědělo jen to, že jeho prastrýc Silvestr zahynul za nejasných okolností jako dobrovolník při obraně Singapuru proti japonské invazi v únoru 1942. Bylo mu pouhých 22 let a v daleké cizině působil jako zaměstnanec firmy Baťa.
Pátrání po Silvestrovi však není jen strhujícím vylíčením pátrání po autorově zmizelém prastrýci, jeho životě a pohnutých osudech, ale rovněž čtenáře seznamuje s fungováním firmy Baťa v tak odlehlém regionu, jako je Singapur, i s tamějšími dramatickými válečnými událostmi zimy 1941–1942.
Bohatě vypravená a z pohledu autora velmi osobní kniha obsahuje 230 unikátních fotografií, dokumentů a dopisů, z nichž většina nebyla u nás doposud publikována.
Napsali o knize:
„Československých státních příslušníků padlých v boji nebo zemřelých na válečná zranění v uniformách spojeneckých mocností za 2. světové války na vzdáleném asijském bojišti nebylo mnoho. Po téměř osmdesáti letech zná jejich jména málokdo, životní cestu téměř nikdo. Proto tento bohatě zdokumentovaný osud Silvestra Němce spolu s popisem badatelovy trnité cesty za poznáním přináší čtenáři ojedinělý a výjimečný vjem.“
– Ivan Procházka, vojenský historik
Přečtěte si ukázku z knihy
1. V RODINNÉM ARCHIVU
Zapomenutý Silvestrův příběh pro mě začal ožívat v únoru 2017. Jak se ukázalo, bylo to přesně pětasedmdesát let od jeho předpokládané smrti, což jsem v tu chvíli ale netušil. Zpětně si uvědomuji, že je to jedna z řady pozoruhodných náhod, které mě při pátrání potkaly.
Tehdy mi při jedné z návštěv příbuzných máma přinesla složku se starými rodinnými dokumenty. Věděla, že se snažím zmapovat náš rodokmen, takže staré oddací a úmrtní listy přišly vhod.
Ukázalo se, že mezi papíry jsou rovněž dva tucty písemností, které se vztahují přímo k mému prastrýci. Našli jsme jedno jeho psaní z března 1939, které poslal domů krátce po svém příjezdu do Singapuru. A pak několik dopisů mezi rodinou a třemi Silvestrovými přáteli a kolegy ze singapurské pobočky firmy Baťa. Ti se po válce snažili zprostředkovat rodičům informace o Silvestrově osudu, které jim byly známy – popisují, jak ho sami marně hledali, a vzpomínají, kdy ho viděli naposledy.
Poválečné doufání
Chronologicky nejstarší zpráva je z prosince 1945 a přichází od Pavla Ambrože:
„Byl jsem s Vaším synem S. Němcem zaměstnán u fy Baťa Shoe Co. Ltd., v Singapore. Byli jsme přátelé. Oba jsme byli dobrovolníky Singapore Volunteer Forces, a když vypukla Japonská válka, byli jsme mobilizováni a zařazeni do Britské armády v Singapore. Já jsem byl jako kulometčík; Váš syn byl u obrněných automobilů.
Asi tři dny před okupací Singapore Japoncama byl raněn a převezen do polní nemocnice. Po pádu Singapore (15. 2. 1942) jsem jej hledal ve všech nemocnicích, ale nenašel jsem jej. Nyní, když Angličani znovu okupovali Singapore, shledal jsem ve vojenských seznamech, že je veden v seznamu jako nezvěstný.
Je možné, že odejel na některé lodi, které evakuovaly Evropany ze Singapore, a byli chyceni japonskými válečnými loďmi a byli internováni v různých zajateckých táborech na Jávě, Sumatře a v Indonésii. Na Jávě je asi 250 000 zajatců a dosud nejsou přesné záznamy všech jmen. Zatím se tam stále bojuje.
Po zabrání Singapore Japoncama šel jsem se podívat do mého a jeho bytu. Oba byly vykradené […] Doufám však, že jakmile spojenci vyřídí okupaci Jávy, že jej najdou v některém zajateckém táboře.“
Nevím, jaké informace Silvestrovi rodiče dostali už dříve, ale dost možná právě tohle byla první konkrétní zpráva o jejich synovi z Dálného východu.
Dnes už víme, že naděje na to, že se Silvestr ještě někde objeví, byly plané. Představuji si živě bolest a bezmoc, kterou rodina nezvěstného mladého syna musela cítit, i zoufalou naději nastíněnou panem Ambrožem, k níž se jistě upínali.
Dopis, který se zmiňuje o možnosti, že Silvestr může být stále naživu v některém ze zajateckých táborů, rodinu žijící na jihomoravském venkově jistě povzbudil, aby v rámci svých možností hledala dál.
Později jsem v pražském Národním archivu objevil složku vedenou repatriačním odborem na tehdejším Ministerstvu ochrany práce a sociální péče. Byla založena v září 1945 pod značkou K–12837 a nadpisem „Věc: Sylvestr Němec – pátrání – Singapor“. Uvnitř je však pouze linkovaný papír s několika ručně psanými řádky: „Sylvestr Němec, roz. 19. 10. 1919, pracoval u fy Baťa ve Zlíně do r. 1941, pak odjel s ostatními zaměstnanci Bati do Singapuru. Kontakt: František Němec, Vémyslice 23, u Moravského Krumlova.“ Zezadu je pak ještě strojopisná poznámka „19.11.45 – Formulář pátrací do Singapuru“. Státní úřady se tedy zjevně v pátrání nikdy daleko nedostaly.
Silvestrovi rodiče na tom bohužel nebyli o mnoho lépe.
Ve složce s rodinnou korespondencí se z roku 1946 dochovala i kopie odpovědi rodičů Němcových Pavlu Ambrožovi. Poslali ji do indického Batanagaru krátce po Novém roce, dne 12. ledna 1946. (Batanagar u řeky Huglí vybudovala na místě původního močálu roku 1934 firma Baťa jako své typické baťovské městečko, jehož součástí byla velká továrna na výrobu bot. Dnes se stal součástí širšího předměstí Kalkaty a téměř celý již podlehl moderní výstavbě. Ke společenství baťovců v indickém Batanagaru i jeho roli v osudu krajanů na Dálném východě se ještě vrátíme.)
„Vaším milým dopisem ze dne 21. prosince 1945 způsobil jste nám nesmírnou radost jednak proto, že jsme se dozvěděli něco bližšího o našem synovi, jednak proto, že jste nám vlil aspoň trochu naděje do našich srdcí, že snad přece jenom žije. […] Snad nám nebudete zazlívat, když Vás poprosíme, abyste nám zaslal ještě dalších pět fotografií, abychom mohli podělit všechny z rodiny a jeho známé.“
Silvestrův otec také prosí o jakékoliv další zprávy a zve pana Ambrože, bude-li mít cestu, na návštěvu do Vémyslic, aby si o Silvestrovi mohli osobně pohovořit. Ambrož z Indie odepsal již zanedlouho a přiložil čtyři vyhotovení fotografie i originální negativ (nic z toho se bohužel nedochovalo). Ke krátké věcné zprávě připsal tento roztomilý dovětek:
„Prosím, nezlobte se, že Vám tyto dopisy píši obchodním stylem, ale já nemám vlohy pro psaní soukromých dopisů. Moje matka mně to stále vyčítá.“
Rodina se koncem roku 1945 obrátila i na vedení firmy Baťa ve Zlíně. Odtud jim těsně před Vánoci odpověděli:
„Obdrželi jsme váš dopis a sdílíme s Vámi ztrátu Vašeho syna a chápeme, že byste chtěl míti nějakou památku na něj z jeho pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že poštovní spojení se Singaporem bylo teprve nedávno obnoveno, nemohli jsme dosud ještě zjistiti podrobnosti o jeho smrti. Pokud byste se však chtěl obrátiti přímo na vedoucího tamější společnosti, tady je adresa […] S veškerou úctou, Baťa a.s., Zlín“
Už 2. ledna 1946 tedy Silvestrův otec napsal také rovnou do dalekého Singapuru Antonínu Jugasovi, který vede tamní pobočku firmy Baťa. Odvolával se na informaci, že Silvestr možná zahynul:
„Snad pochopíte staré rodiče, kteří nechtějí uvěřiti této pro ně tak bolestné zprávě, a že se proto chápou každé příležitosti, aby tato zpráva byla buď potvrzena a nebo prohlášena jako klamná.“
Ředitel Jugas odpověděl koncem ledna poměrně dlouhým dopisem, který obsahoval několik nových podrobností o Silvestrově roli v obraně Singapuru. Zmínil rovněž některé kroky, které v pátrání sám podnikl:
„Váš syn, stejně jako i všichni naši ostatní dobrovolníci od nás, narukoval dne 4. prosince 1941 a byl přidělen k obrněným vozům (B company) jako voják číslo 13779. Až do konce ledna 1942 měli jsme o všech pravidelné zprávy, ale od doby, kdy započal boj o ostrov Singapore, všechna hlášení ustala. Jen od ostatních našich lidí dověděli jsme se až po kapitulaci, že Váš syn byl raněn a odvezen do nemocnice. Od té doby již o něm nikdo více neslyšel, peklo se v tu dobu převalilo přes Singapore. Trvalo téměř celý týden, než se po jednom objevovali – všichni otrhaní, špinaví, vyčerpaní, ale už ne všichni, jak jsme je očekávali.
Počátkem září 1945, ihned, jak jsme byli anglickou armádou osvobozeni, zajímali jsme se ihned o všechny, kteří v naší rodině scházeli. Dne 12. 11. 1945 dotazovali jsme se písemně na Vašeho syna v hlavním velitelství v Singapore a bylo nám taktéž písemně odpovězeno, že až do té doby, než obdrží Armádní oficiální hlášení, nemohou nám podat o něm žádné informace.
V důsledku toho nemohu Vám tedy ani já podat zprávu, ani kladnou, ani zápornou. Vedeme však v evidenci osud všech našich lidí a neopomenu Vás informovat, jakmile bude oficiální hlášení vydáno […]
Přiloženě zasílám Vám jednu fotografii, kterou jsem sundal z jeho kartotéky u nás, mám dojem, že je to jeho poslední fotografie a může Vám přijít vhod.
Přestože nemám žádné oficielní zprávy, píšu Vám jen proto, abych Vás nenechal dlouho v nejistotě. Vím, jak to je, měl jsem svoji rodinu po celé 3 ½ roku vystěhovanou v Indii a po celou dobu jsem nedostal od nich ani řádku. Manželka sice psala každý měsíc, ale Japonci pravděpodobně všechnu poštu házeli do moře. Jak jsem již sdělil, máme všechny naše Čechoslováky v evidenci a každou maličkost Vám ihned sdělím.“
Na tomto dopise zaujme nejen laskavý přístup pana Jugase, ale i pozornost a péče, jakou firma Baťa věnovala svým československým pracovníkům – píše se tu o nich dokonce jako o jedné rodině.
Je to obrovský kontrast s úředním, neosobním slohem, jakým v květnu 1946 odpovědělo Československé ministerstvo obrany:
„Britské ministerstvo války – aby mohlo případ vyšetřiti – žádá o sdělení vojenské jednotky, u níž Váš syn sloužil. Sdělte proto ministerstvu národní obrany bližší, Vám známé podrobnosti, hlavně však vojenskou jednotku, u níž byl Váš syn v té době zařazen.“
Konec nadějí
Zatímco dochovaná korespondence z let 1945–1946 ukazuje, jak se rodina Němcových zoufale snažila dopátrat osudu svého zmizelého syna, o rok později už přicházely dopisy s nemilosrdným poselstvím: Silvestr se ani po osvobození neobjevil a byl úředně prohlášen za mrtvého.
První nacházíme psaní od britské vlády z Londýna z počátku července 1947, v němž zástupce ministra zahraničních věcí odpovídá Silvestrově matce Františce Němcové:
„S odkazem na Váš dopis z 22. května týkající se osudu Vašeho syna, vojína Silvestra Němce, mne pan ministr Creech Jones požádal, abych Vám s lítostí sdělil, že koloniální správa nemá více informací než to, že byl registrován jako nezvěstný dne 15. února 1942…“
Silvestrův otec vzápětí tento anglicky psaný dopis přeposlal panu Josefu Vyhnálkovi, dalšímu Silvestrovu spolupracovníku a blízkému příteli ze Singapuru. Pan Vyhnálek spolu s již citovanými Pavlem Ambrožem a Antonínem Jugasem patřil mezi lidi z firmy Baťa, kteří se po válce s rodinou Němcových spojili. Rodině z moravského venkova, která pochopitelně anglicky vůbec neuměla, pomáhal zejména vyřizovat úřední záležitosti v zahraničí.
Silvestrův táta na zadní stranu připsal inkoustovou tužkou srdceryvný vzkaz, který mi vhání slzy do očí pokaždé, když se na něj podívám:
„Pane Vyhnálek, srdečně Vás zdravíme a zasíláme Vám tento dopis, co jsme dostali z Londýna. Přečetl nám ho jeden profesor, který je na letním bytě ve Vémyslicích. Máme psat ještě Governorovi, ostatní se dočtete v dopise, co a jak máme dělat. Pane Vyhnálek, všechno [přeškrtnuto] to bude marné, naše hledání a psaní, ten náš Sylva drahý je jistě nebožtík!!!“
A vskutku zanedlouho – 17. července 1947 – úřad singapurského guvernéra pro sociální záležitosti vystavil Silvestru Němcovi úmrtní list.
Není jisté, zda tak učinil v reakci na dotazy z Londýna a z Vémyslic, nebo prostě z vlastní iniciativy v souvislosti s tím, že už uběhly téměř dva roky od osvobození Singapuru a Silvestr se dosud nikde neukázal.
Singapurský úřad však zjevně sám neměl více informací a vycházel pouze z oficiálního údaje, že Silvestr je nezvěstný. Nejistotu ohledně toho, kdy a kde Silvestr zemřel, obsahuje i úmrtní list, který doslova uvádí:
„Na základě záznamů ministerstva se předpokládá, že vojín Silvestr Němec, sloužící u dobrovolnické jednotky SSVF, Čechoslovák mužského pohlaví žijící dříve v Singapuru, zahynul v Singapuru nebo okolí, a to přibližně 15. února 1942 v důsledku japonské invaze do Singapuru.“
Rovněž z léta 1947 pak pochází zásadní svědectví v dopise od Josefa Vyhnálka. Vyplývá z něj, že to byl možná on, kdo Silvestra naposledy spatřil, a to během prudkých bojů na hřebeni Pasir Panjang poblíž jižního pobřeží singapurského ostrova.
Pan Vyhnálek odkazuje rodinu na úmrtní list singapurského úřadu a dodává:
„Toto je zpráva z úředního pramene, já Vám mohu dodat k tomu jenom to, že naděje, že on žije, je velmi malá, jelikož je téměř již dva roky po válce a ještě se nepřihlásil. Je to velmi smutná zpráva, rád bych Vám dal podrobnosti jeho smrti, kdyby mně byly známé. Bohužel nevím nic jiného, než co jsem Vám sdělil při Vaší návštěvě ve Zlíně.
Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr] byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu CAP [správně Gap] blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl. Celou dobu v zajetí jsem se domníval, že se mu podařilo dostati se do Indie nebo Austrálie, ale bohužel po osvobození jsem se dozvěděl, že nic není o jeho osudu známo.“
Pokud vím, nic dalšího se už ani později rodina o Silvestrově konci nedozvěděla.
Pan Vyhnálek, jak můžeme z líčení jeho dopisu soudit, byl rozený vypravěč. Své vzpomínky zaznamenal i jinde a díky nim se ještě dopátráme dalších zmínek nejen o Silvestrovi, ale zejména o boji o Singapur a také o událostech během jeho japonského zajetí.
In memoriam
Po oficiálním prohlášení Silvestra za mrtvého a vystavení úmrtního listu v červenci 1947 se rezignovaná rodina věnovala už jen vyřizování pozůstalosti s úřady v zahraničí.
Rodičům s korespondencí pomáhali Silvestrovi přátelé a kolegové ze Singapuru Josef Vyhnálek, Matěj Bohman a Josef Zuna. Mimo jiné také na základě svých znalostí sestavili seznam movitého majetku, který měl Silvestr před okupací Singapuru ve svém bytě.
Zaujalo mě, že na konci seznamu, po položkách s nábytkem a osobními věcmi, je uveden fotoaparát Leica. Silvestr se tedy – stejně jako já – věnoval ve volném čase fotografování! Velká škoda, že válku nepřežila žádná z jeho fotografií.
Seznam majetku spolu se žádostí o náhradu pak pánové Bohman a Vyhnálek jménem rodiny adresovali britské Komisi pro náhradu válečných škod v Kuala Lumpur v Malajsii. Tato komise následně v srpnu 1951 přiznala rodině Němcových odškodné za ztracený Silvestrův majetek v celkové výši 1 550 singapurských dolarů. K rodině ale po třech letech úředních tahanic nakonec doputoval jen zlomek této částky z důvodů, o kterých mohu jen spekulovat: část se mohla poztrácet během komplikovaného doručování z Dálného východu do tehdy už socialistického Československa, část mohla propadnout v důsledku omezených schopností venkovské rodiny odpovídat v angličtině na složité úřední formuláře a pak mám za to, že co zbylo, nejspíš znehodnotila měnová reforma v červnu 1953.
Z rodinného vyprávění znám historku o tom, že „odběrné poukazy Darex“, na které v létě 1954 tvrdou zahraniční měnu převedla Československá státní banka, vystačily příbuzným pouze na nákup několika klubek kvalitní zahraniční barevné vlny.
Trvalejší památku naší rodině poskytla britská koloniální vláda, když Silvestrovi in memoriam udělila čtyři medaile. Ty se naštěstí v rodinném archivu dochovaly. Silvestr dostal od Britů dvě vyznamenání, Pacifickou hvězdu a Válečnou hvězdu za roky 1939–1945, a dvě medaile, jednu za obranu a druhou za účast ve válce 1939–1945.
K hromadně udělovaným vyznamenáním mám trochu rezervovaný vztah, i když hrdinů si samozřejmě vážím, a pokud pro ně takové ocenění něco znamená, od srdce jim je přeji. A i když jsou takových medailí na světě miliony, jsem přece jen rád, že tyhle čtyři doma máme. Představují pro mě spíš vzpomínku na Silvestra než na druhou světovou válku. Ještě sympatičtější mi přijdou od chvíle, kdy jsem zjistil, že žlutý střed a sousední zelené pruhy na stuze k Pacifické hvězdě symbolizují tichomořské písečné pláže a zelenou džungli. Hned si je pak v duchu spojím s exotickou krajinou, ve které se Silvestr poslední tři roky svého života pohyboval.
Nakonec ještě uvádím poslední z dochovaných dopisů – je od pana Vyhnálka z října 1947. Stručně se v něm vrací k hrůznému chaosu, který provázel obsazení Singapuru a v němž také mizí Silvestrova stopa:
„Nevím, zda-li se Vám někdy podaří obdržeti přesnější zprávy, neboť v dnech kapitulace byla v Singapůru veliká disorganizace. Všude bylo mnoho mrtvol, o které nikdo neměl zájem. Naši vojáci zásadně nebyli pohřbíváni, a tak když po roce jako zajatci jsme pracovali na čištění Singapůru, nacházeli jsme spoustu mrtvol, ovšem pouze jenom lidských kostí.“
To je tedy vše, co se mi podařilo vyčíst v rodinných archiváliích.
Bylo mi jasné, že pokud se nepodařilo Silvestrův konec objasnit krátce po válce, tím spíše to nebude s jistotou možné učinit dnes, pětasedmdesát let od jeho předpokládaného úmrtí.
Někdo by se možná spokojil s těmi střípky informací, které se v citovaných listinách nalézají: Silvestr bojoval jako dobrovolník, byl raněn a při pádu Singapuru do rukou Japonců se stal nezvěstným. Jasné, hotovo, konec.
Na mě však tyhle zmínky působily právě opačně, jako neodolatelný magnet: podněcovaly moji zvědavost, vyvolávaly celé řetězce nových otázek a povzbuzovaly mě k tomu, abych zjistil něco víc. Právě ony byly motorem v mém dalším pátrání.
Anotace:
Silvestr Němec se narodil v jihomoravských Vémyslicích a v devatenácti letech odjel jako zaměstnanec firmy Baťa do Singapuru. Zde, tak daleko od domova, ho zastihly válečné události a Silvestr zahynul za nejasných okolností jako dobrovolník při obraně Singapuru proti japonské invazi v únoru 1942.
Jan Beránek se chtěl dozvědět víc a tři roky zasvětil zkoumání Silvestrových osudů a okolností jeho smrti. Takřka detektivní pátrání ho přivedlo do archivů ve Zlíně, Znojmě a Praze, ale i v Londýně a Singapuru. S pomocí historiků a pamětníků se mu podařilo shromáždit řadu unikátních fotografií a dosud nepublikovaných dokumentů, včetně deníků a vzpomínek několika singapurských baťovců.
Kniha popisuje autorovo pátrání od prvních okamžiků, čtenář se postupně seznámí se Silvestrovým rodinným zázemím, s prací u Bati i podmínkami, za jakých stovky mladých pracovníků vyrážely do exotické ciziny.
Největší pozornost je samozřejmě věnována Silvestrovu působení v Singapuru a dramatickým událostem, které vedly až k jeho předčasné smrti. O ní na základě dochovaných pramenů, hovorů s potomky pamětníků, spekulací i zkušeností z osobní návštěvy Singapuru Jan Beránek nakonec zjistil více, než zpočátku doufal…
Nakladatel: Mystery Press
