Jak dlouho budou ještě muslimové beztrestně podřezávat a vraždit křesťany?

            Ivan Fjodorovič Karamarozov se při mé poslední návštěvě již zcela podobal svému otci, nebohému Fjodorovi Karamazovovi, na jehož strašný konec se u nás ještě tak docela nezapomnělo. Navštěvoval jsem Ivana Fjodoroviče jednou za čas v blázinci, kde musel jako příliš inteligentní a příliš přemýšlející člověk nutně skončit, to už je takový náš ruský axiom.

            Ta neuvěřitelná podoba spočívala nejen v ústavním prádle, ve kterém byl Ivan oděn (starý Karamazov byl přece šašek a taky tak trochu blázen), ale především již zcela a nikterak neskrývaném cynismu, která se již nesmazatelně vryl do Ivanovi tváře, aby v něm zvýraznil a podtrhl všechno to karamazovské v něm, ačkoliv celkem vzato, nebýt toho, připomínal by Ivan mnohem spíše svoji matku než svého otce (stejně jako Ježíš, v jistém smyslu samozřejmě).

            Není proto divu, že mi při naší poslední rozmluvě přeběhl mráz po zádech, když Ivan docela nahlas a docela zřetelně prohlásil: „Bůh existuje!“

            Totiž, když Ivan Karamazov prohlásí, že bůh existuje, je to mnohem horší, než kdyby prohlásil, že bůh neexistuje, neboť z Ivanových úst může sotva vyjít už něco víc cynického než prohlášení o existenci z boha.

            „Snad jste neuvěřil! Neobrátil na víru, zrovna vy!“ zvolal jsem, když jsem se poněkud vzpamatoval z ohromení, které ve mě toto prohlášení vyvolalo.

            „Ne, neobrátil jsem se na víru, neuvěřil,“ odvětil však Ivan.

            Trochu zmaten jeho slovy jsem řekl: „Ale vždyť jste přece před docela malou chvilkou prohlásil, že bůh existuje! Tak jak to, že jste se neobrátil?“

            Ivan se usmál tím svým cynickým úsměvem, z něhož tak mrazilo: „Kde jsou nevyvratitelné důkazy, tam není třeba věřit.“

            „Copak vy máte nevyvratitelné, takříkajíc vědecké důkazy existence boha?“ uhodil jsem na něj.

            „Ano, mám,“ přikývl Ivan.

            „To se podívejme!“ kroutil jsem hlavou.

            „Slyšel jste o tom případu, kdy ve Francii, v Nice, jezdíte tam přeci taky, zavraždil mladý muslim tři křesťany, z toho dvě ženy přímo v kostele?“

            „Kdo by o tom neslyšel! Takové muslimské zvěrstvo!“ vykřikl jsem při vzpomínce na to.

            „Nuže, je nepochybné, že ruku toho mladého islamisty vedl sám bůh,“ řekl ve vší vážnosti Ivan.

            „To snad nemyslíte vážně,“ nevěřil jsem vlastním uším.

            „Myslím to docela vážně,“ přikývl Ivan.

            „S takovými věcmi se nežertuje!“ upozornil jsem Ivana, docela zapomínaje, že jsme v blázinci, kde je dovoleno vše, stejně jako v božím království.

            „Nežertuji,“ odpověděl Ivan.

            „Tak to mi musíte vysvětit, jak může být vražda křesťanu muslimským fanatikem důkazem boží existence!“ udeřil jsem na Ivana.

            „Rád vám to vysvětlím,“ usmál se Ivan a skutečně se pustil se do vysvětlování, „islám a křesťanství jsou, jak známo, dvě strany jedné a téže, to jest, boží mince. Bůh přikazuje muslimům zabíjet bezvěrce a jinověrce, kdežto křesťanům přikazuje bůh, aby se nechali zabíjet. Nepochybuji ani trochu, že jako se do ráje dostali ti tři křesťané, tak se dostane do ráje i jejich vrah, protože i on naplnil knihu svaté knihy, protože svaté je všechno to, čemu věříme.

            Evangelium je svaté, protože v něj věří křesťané, korán je svatý, protože v něj věří muslimové, mezi křesťanskou vírou jako takovou a muslimskou vírou jako takovou není žádný rozdíl, je to jedno a totéž.

            Jen ten muslim je skutečným muslimem, a tedy hoden toho všeho, co bůh muslimům slibuje, jestliže zabíjí jinověrce a jen ten křesťan je křesťanem, který pro svoji víru zemře, jen pro takového křesťana je uchystán poklad nebi.

            Problém je jen v tom, že dnešní křesťané nejsou, na rozdíl od muslimů, skuteční křesťané. Dnešní křesťané, a katolíci obzvláště, mají toho společného s Kristem asi tolik, kolik mají s Kristem společného sami muslimové. Dnešní křesťané jsou jen zpohodlnění lidé, kteří považují svoje panbíčkařství za následování Krista.

            Ale křesťanství není o chození do kostela, o memorování katolického katechismu a církevních dogmat, křesťanství není o svatém příjímání, ba dokonce není ani o křtu, skutečným křesťanstvím může a musí být jen následování Krista.

            A co říká Kristus?

            Kristus říká, že jen ten, kdo odhodí všechno, kdo se všeho vzdá, a všeho zde bezesporu znamená i svého života, jen ten ho následuje, jen ten je vyvolený a následovat Krista znamená následovat jej až do konce, tedy až na samotný kříž, následovat Krista doslova až do jeho hrobu, znamená to zemřít za Krista, jako Kristus zemřel za nás!

            Co jsou však ochotni obětovat dnešní křesťané?

            Vůbec nic, natož pak svůj život, vždyť i do toho kostela jezdí v autech, nikdo víc nelpí na všem pozemském, jako křesťané dnes!

            Ptám se, jsou ochotni muslimové vraždit a třeba i zemřít pro větší slávu Alláhovu, a proč nejsou křesťané schopni zemřít pro Krista?

            Pamatujete na první křesťany?

            Ti věřili, že konec světa je za rohem a těšili se na něj, kdežto dnešní křesťané se konce světa bojí, děsí se toho, že je muslimové zabíjejí!

            Prvotní křesťané byli předhazování hladovým šelmám a věřte tomu, že většího milosrdenství se jim dostat nemohlo. Ta chvíle, kdy je hladová zvířata trhala na kusy, to byla chvíle jejich triumfu, neboť věděli, že vstanou z mrtvých stejně ten, jako v jehož zmrtvýchvstání věří, protože není vzkříšení bez smrti.

            To byl skutečný křest, když byli trháni, onen křest duchem, nikoliv vodou, o němž se mluví v evangeliu, to bylo následování Krista.

            Dnes chtějí ale jen křesťané od Krista brát, aby mu nemuseli nic dávat, nebo mu museli dát jen to, co je nic nestojí, proto sotva mohou být křesťany, pokud nechápou, že skutečným křtem je smrt pro Krista, nikoliv bezbolestné polévání vodou a chození ke zpovědi, nic z toho jim věčný život nezaručí.

            A faráři?

            Pro faráře je důležitější jejich ornát, než samotný Kristus, a když jim tuto pravdu řeknete, urazí se a prohlásí vás za Ďábla.

            ,Poslední křesťan zemřel na kříži,‘ na kříži říká Nietzsche, syn pastora a ani milión epištol sv. Pavla by nedokázalo vystihnout podstatu současného křesťanství než tato jedna jediná sentence.

            Sotva pak může být hmatatelnější důkaz boží existence než ona událost v Nice. Křesťané věří, že bůh je všemohoucí a že nesleduje nic jiného, než jejich dobro, že všechno, co koná, koná jen pro dobro člověka, a stejně tak muslimové věří, že bůh po nich chce, aby zabíjeli pohanské psy.

            Muslim zabije křesťany a bůh tomu nezabrání, ačkoliv by tomu mohl zabránit, učinit zázrak, kterým by té vraždě zabránil, anebo rovnou ty mrtvé vzkřísit před očima všech, kteří by tak chtě nechtě museli v boha uvěřit, je pro něj naprostá maličkost, ale přece tak neučinil.

            Ptám se, kdo jiný, než křesťané by měli vědět, že právě tím, se naplňuje litera písma, že právě tím, tímto vražděním se stávají skutečnými křesťany, že právě takto a ne jinak se musí projevovat milost boha, jehož království není z toho světa!?

            Křesťan ví, že bude vzkříšen, aby mohl žít věčně v božím království, a proto je mu lhostejné, zda pobíhá po tomto světě o dvacet nebo třicet let víc, protože na tomto světě, který bude na svém konci po druhém příchodu Krista zničen, pramálo záleží, stejně jako na všem pozemském, tedy i životě, protože to podstatné a důležité, a podstatné a důležité je jen to, co je metafyzické, se odehrává v božím království.

            Nezabránil-li bůh ve vraždě křesťanů, pak tím nemohl věrohodněji dokázat svoji existenci. Muslimové, respektive islám, jsou nástrojem božím, jehož prostřednictvím se naplňuje Písmo svaté.

            Co více si mohou křesťané přát, než aby byli zabíjeni svými nepřáteli, jako byl svými nepřáteli ukřižován Kristus?

            Je nepochybné, že by bůh mohl jedním vrzem vyhubit všechny ty miliardy muslimů, jako kdysi Hospodin hubil nepřátele židů. Ale to, že je dosud nevyhubil nelze, v rámci křesťanské víry, vysvětlit jinak než tak, že i muslimové jsou součástí božího plánu, dost možná jeho klíčovou součástí plánu, ve zkratce řečeno, bez muslimů sotva přijdou křesťané do nebe.“

            „To je ale šílené, co říkáte, Ivane Fjodoroviči, to je něco jako geologický převrat!“ zvolal jsem, docela zapomínaje, že Ivan Fjodorovič už šílený je, jako každý, kdo je jen trochu inteligentnější a trochu víc přemýšlí, to už je u nás,  v Rusku, jak jsem už jednou řekl, takový axiom.