Metuzalém světové kulturistiky - Albert Beckles a jeho tréninkové programy

Albert Beckles je zcela výjimečná osobnost ve světě kulturistiky, pro kterou budeme jen velmi těžko hledat srovnání. A mám pro to hned několik pádných argumentů. Jeho kariéra trvala déle než čtvrt století, v rozmezí let 1965 až 1992 se účastnil více než stovky soutěží. Získal všechny myslitelné tituly, a to jak Mr. Europe, tak Mr. Universe federace NABBA i IFBB v kategoriích amatérů i profesionálů. V letech 1981 až 1991 vyhrál osm profesionálních grand prix. Jeho těžko uvěřitelných 13 účastí na Mr. Olympia překonal až v roce 2013 Dexter Jackson, přičemž se šestkrát umístil mezi finálovou pěticí! Jeden jediný titul mu ovšem v jeho dechberoucí sbírce chybí, a to bohužel ten nejvyšší - Mr. Olympia. V roce 1985 k němu měl ovšem nejblíže, kdy pouze neporazitelná legenda našeho sportu Lee Haney byla nad jeho síly. A to v poli poražených zůstali takoví borci jako Makkawy, Gaspari, Berry DeMey, zhrzený Sergio Oliva a celá řada dalších. Všechny je dokázal deklasovat ve věku 55 let! A to je jistě další pomyslný zápis do Guinnessovy knihy rekordů, který asi zůstane navždy nepřekonán, stejně jako jeho poslední triumf v roce 1991, kdy na úplném konci své kariéry v 61 letech dokázal zvítězit na Niagara Falls Pro Invitational. S kulturistickým pódiem se rozloučil následující rok, ale ze světa kulturistiky rozhodně nezmizel, protože působil řadu let jako profesionální rozhodčí IFBB.

Zásadní důvod, proč se k této nezapomenutelné osobnosti našeho sportu vracíme těmito řádky, spočívá v datu jeho narození a tím je rok 1930, přesněji 14. červenec. Počty jsou to elementární, v letošním roce oslavil Beckles devadesátiny! Místo narození? Malý ostrůvek v Karibiku - Barbados. Kdysi dávno jsem viděl v novinách fotografii a pod ním titulek "Trénink kulturistů na Barbadosu", která byla pro tento malý tropický ostrůvek se zhruba čtvrt milionem obyvatel signifikantní, domnívám se totiž, že na Barbadosu byla (nevím ovšem, jestli stále je) největší koncentrace kulturistů s ohledem na počet obyvatel na světě. Barbados je totiž v kulturistickém světě velmi známý pojem. Posuďte sami, kdo všechno kromě Alberta Becklese z něho pochází: Earl Maynard, jeho soupeř Roy Callender, bratranec Darcy Beckles, další vynikající kulturista Patrick Nichols a řada dalších… Proč tomu tak je, netuším.

V příjemném tropickém klimatu strávil dětství i dospívání a poté s rodiči emigroval do klimaticky podstatně méně příznivého Londýna. Zde teprve začal ve svých 27 letech trénovat. Po osmi letech tréninku se postavil na kulturistické pódium a nezačal vůbec špatně - třetím místem na NABBA Mr. Universe ve střední kategorii. Ovšem jeho snahou bylo získat prestižní titul NABBA Mr. Britain, ale jeho úsilí bylo korunováno až po dlouhých pěti letech v roce 1970. V tomto roce se štěstěna definitivně postavila na jeho stranu (jak známo, štěstí přeje připraveným) a v tomto roce triumfoval i na mezinárodním kolbišti ziskem absolutního titulu Mr. Europe. V následujícím roce nejenom zopakoval zisk národního titulu, ale přidal k tomu dva ještě významnější: absolutní vítězství na IFBB Mr. Universe, ale i na AAU Mr. World, a aby toho v tomto roce nebylo málo, tak si zopakoval svoje vítězství ve střední kategorii z roku 1967 na NABBA Mr. Universe 1971. To byla ovšem jeho poslední soutěž v této federaci, protože správně vycítil, že jeho kulturistická budoucnost spočívá v rámci IFBB, která poskytovala pro profesionály celý řetězec soutěží grand prix a samozřejmě vrchol v kulturistice nejvyšší, Mr. Olympia. A právě na zdolání této mety se soustředilo jeho další úsilí.

Určitým mezistupněm bylo v roce 1973 opětovné získání titulů Mr. Europe a Mr. Universe ve střední kategorii. Al Beckles byl rozhodnutý udělat maximum pro to, aby uspěl na americké scéně, a tak se neváhal v rámci přípravy na rok 1975 přestěhovat do USA, a když už tento krok učinil, tak kam jinam než do Los Angeles, přímo do epicentra veškerého dění v kulturistice. Správně vytušil, že pokud bude žít a připravovat se přímo v USA, tak se podstatně zvyšují jeho šance na vítězství, ba i na dobré umístění na Mr. Olympia. A také je hned v roce 1975 při svém prvním startu na Mr. Olympia využil. Třetí místo v lehké kategorii představovalo velmi slibný začátek, vždyť v ní nezvítězil nikdo jiný než Franco Columbu před Edem Corneym. Tady je nutno připomenout, že v těchto letech od roku 1975 až 1979 se soutěžilo na Mr. Olympia ve dvou kategoriích (do 200 liber a nad 200 liber) a teprve mezi jejími vítězi se určil držitel titulu Mr. Olympia. Rok 1975 představoval pro Arnolda Schwarzeneggera již šesté vítězství v řadě, je mu věnován slavný dokument o kulturistice Pumping Iron a díky tomu, že se v něm Beckles také objevil, tak mu to zajistilo nesmrtelnost na poli kulturistiky. Tento přelomový rok pro něho tedy znamenal první z celkem třinácti účastí na Mr. Olympia a až na výjimky se s ním muselo počítat do top 10.

Rok 1981 znamenal pro něho první profesionální vítězství, a to na New England Grand Prix, přičemž pokořil i budoucího Mr. Olympia Chrise Dickersona, který mu ovšem porážku v tomtéž roce oplatil na Night of Champions. V tomto roce byl Beckles obzvláště pilný, byť vynechal Mr. Olympia. Obrazně řečeno téměř neslezl z pódia, a pokud jsem dobře počítal, tak se zúčastnil 11 soutěží, přičemž jeho nejhorší výsledek bylo 6. místo! Těžko si dnes dokážeme představit, jak dokázal držet tak vyrovnanou špičkovou formu prakticky po celý rok, ale to bylo pro něho typické. Byl vždy pyšný na to, že se v podstatě kdykoliv může ukázat na veřejnosti a nikdy si, jak se říká, neuříznout ostudu, a to i v době, kdy se nepřipravoval na soutěže. V účasti na soutěžích nijak zvlášť nepolevil ani v následujících letech a jeho forma měla i dle výsledků stoupající úroveň. Ta bezesporu gradovala v letech 1984 až 1986, a to přesto (nebo právě proto?), že se účastnil nejmenšího počtu soutěží. Zjevně si správně uvědomil, že pokud chce opravdu uspět na Olympii, tak se nesmí rozptylovat a tříštit svoje síly na tak velkém počtu soutěží. Tato strategie se mu vyplatila, protože v roce 1984 zvítězil na třech ze čtyř soutěží, kterých se zúčastnil, přičemž pokořil pokaždé i úřadujícího Mr. Olympia Samira Bannouta. Lepší pozici na nadcházející vrchol sezóny Mr. Olympia si ani nemohl přát, takže do New Yorku jel již jako jeden z horkých favoritů. Zvítězil Lee Haney, kterému zdatně sekundoval Mohamed Makkawy a třetí skončil nejlepší německý kulturista všech dob Jusup Wilkosz. 4. místo těsně pod medailovou trojicí se může zdát sice trochu nevděčné, ale koho nechal za sebou? Tři držitele titulu Mr. Olympia Bannouta, Dickersona, Olivu a pochopitelně celý výkvět tehdejší profesionální kulturistiky, vždyť na tuto soutěž se kvalifikují pouze ti nejlepší z nejlepších! Nevím, jestli si řekl teď, nebo nikdy, ale rok 1985 ho zastihl v absolutně nejlepší formě, kterou ukázal kulturistickému světu již druhým vítězstvím na Night of Champions v New Yorku. Setřást z trůnu stávajícího Mr. Olympia Leeho Haneyho se zdálo ve věku 55 let (to musím ještě jednou zopakovat!) snad až příliš opovážlivé, ale co chybělo? Od roku 1982 nabral 5 kg té nejkvalitnější svalové hmoty, a tak se svými 97 kg byl důstojným soupeřem naprosto ojedinělé osobnosti, jakou bezesporu osminásobný držitel tohoto titulu byl a stále je. Druhým místem tedy dosáhl maxima možného, protože Lee Haney se po celou dobu druhé poloviny osmdesátých let ukázal jako neporazitelný fenomenální kulturista, na kterém si vylámali zuby ti nejlepší současní kulturisté.

Při analýze jeho soutěžní kariéry se zdá, že následující rok chtěl vsadit vše na jednu kartu a pokusit se o nemožné - sesadit z trůnu Leeho Haneyho. Vše šlo stranou a soustředil se pouze na tuto soutěž. Ale jak to tak bývá, když člověk moc chce, tak se většinou nezadaří tak, jak by si přál. A tak na rozdíl od roku 1985 ten následující rozhodně nedopadl dle jeho představ. Znamenalo opětovné 4. místo neúspěch? Pouze relativní, 99,9 procent kulturistů by ho bralo všemi deseti, ale pochopitelně ne tak Albert Beckles. Věkem se již začal přibližovat šedesátce, musel konkurovat někdy i o generaci mladším soupeřům a to, že se nevzdal, ukazuje na sílu jeho osobnosti. Ještě v roce 1987 obsadil vynikající 7. místo na Mr. Olympia, ale místo toho, aby svoji soutěžní aktivitu tlumil s přibývajícím věkem, tak udělal přesný opak. Obnovil svoje téměř sebevražedné tempo soutěží a v roce 1989 jejich počet dosáhl absolutního maxima - třináctkrát stál na pódiu a stále byl zářným příkladem toho, že vrcholová kulturistika se dá dělat v každém věku! A to ještě neřekl poslední slovo… Rok 1991 a vítězství na Niagara Falls Pro Invitational - mohl si přát lepší zakončení své kariéry? Pokud tedy pomineme ještě dvě soutěže v následujícím roce, které byly jeho "labutí písní".

Jistě Vás napadá myšlenka, jak je možné, že si dokázal udržet svoji formu prakticky po celou dobu jeho 27 let trvající kariéry, a nejen to, stále se pomalu, ale jistě zlepšoval, a to i po jeho padesátce, kdy vlastně zaznamenal svoje nejlepší výsledky. Opravdu těžko nalézt uspokojivé vysvětlení, jistě se u něho sešel větší počet příznivých faktorů, které mu tuto stabilní, neustále se zlepšující formu umožnily. Bezesporu v tom hrála velkou, ne-li rozhodující roli genetika, a rovněž bych kladl důraz na jeho tréninkovou filosofii, kdy v budování svalové hmoty zvýrazňuje slova pomalu a trpělivě, tedy v žádném případě nenabrat v objemovém období 10 až 15 kg a poté v předsoutěžní přípravě téměř vše shodit v zájmu dosažení finální formy. To rozhodně nejsou od něho prázdná slova, on se této filozofie sám úzkostlivě držel. Důkazem toho je fakt, že byl schopen kdykoli prezentovat svoji formu na exhibičních vystoupeních i v době, kdy se nepřipravoval na závody. Další rozhodující aspekt jeho dlouhověkosti v kulturistice (a zřejmě i životní) byla skutečnost, že se mu vyhýbala zranění, vždyť za těch již zmíněných 27 soutěžních let vynechal celkem pouhé tři roky! Dalším zjevně nezanedbatelným aspektem byla zřejmě odolnost organismu proti vedlejším negativním účinkům aplikace anabolických steroidů, s čímž se nikdy netajil. Nejpřesvědčivějším důkazem je jistě skutečnost, že i ve svých devadesáti letech je stále mezi námi.

Kulturistické soutěže vyhrávají ti, jejichž postava je dokonale vyvážená ve všech svalových partiích a na jejichž postavě opravdu velmi těžko hledáme nějaké slabiny. K tomu nám vítězové většinou nabízejí nějaký bonus v podobě výstavní svalové partie, která takovou výjimečnou osobnost proslaví. A to vše najdeme u Alberta Becklese, vždy se prezentoval dokonalou symetrií, hlubokou separací především zádových svalů, jeho stehna držela krok s vrchní polovinou těla a jejich rozvoj byl adekvátní požadavkům té doby, relativní slabinou byla snad lýtka, ovšem doslova třešničkou na dortu byly jeho bicepsy, jejichž vrchol těžko nacházel srovnání mezi elitou profesionálních kulturistů, napadá mne pouze Robby Robinson… A jak už to tak bývá, zde genetika zafungovala stoprocentně, protože pažím rozhodně nevěnoval větší pozornost, ba spíše naopak. Věděl, že se musí věnovat těm slabším svalovým partiím, mezi které patřily především prsní svaly. Proč tomu tak bylo? Totiž dříve, než se přestěhoval do Velké Británie, tak se na rodném Barbadosu věnoval několik let vzpírání, a třeba dodat, že úspěšně. Rozvinul tím svalstvo zad, nohou, ramen, ba i břicha, ale prsní svalstvo zaostávalo a hrudník zůstal plochý. Promyšleným a tvrdým tréninkem ho však dokázal vypracovat na úroveň ostatních svalových partií. Jeden z největších omylů kulturistiky je snaha kopírovat tréninky špičkových kulturistů, a to především té partie, která je u nich dominantní. Pro příklad nebudu chodit daleko. Ano, můžeme zveřejnit trénink paží Alberta Becklese a najdou se jedinci s naivní představou, že pokud aplikuji jeho trénink, tak budu mít paže jako Albert Beckles, a to je naprostý mýtus, protože jeho fascinující paže a tvary jeho bicepsů jsou mu vrozené a tréninkem je jen velmi těžko ovlivníte - pokud vůbec. Vezměme si tedy za příklad tu partii, která mu dělala největší problémy a na jejíž zlepšení musel vynaložit maximální úsilí. Podívejme se tedy na…

Trénink prsních svalů

Samozřejmě musel hodně experimentovat a v počátcích zařazoval především různé formy tlaků na rovné lavici. To mu sice přineslo rozvoj spodní a vnější oblasti prsních svalů, ale s ohledem na jeho plochý hrudník tím nedosáhl optimálních výsledků. Proto ve snaze zaplnit celou plochu hrudního koše svalovou hmotou a získat estetičtější vzhled prsních svalů začal upřednostňovat cviky na šikmé lavici, aby co nejvíce rozvinul horní partie prsou, ale zároveň prováděl i mnoho tlaků na rovné lavici užším úchopem, kterými zase cílil na vnitřní oblast. Třebaže byl opravdu velmi silný (v polovině osmdesátých let, ze kterých pochází níže uvedený trénink, byl schopen cvičit tlaky na rovné lavici s 80kg jednoručkami a bench-press trénoval se 195 kg), tak používal středně těžké váhy, ovšem s precizní technikou a nikdy nešel pod 10 opakování. To konečně vidíte v konkrétním popisu jeho tréninku. Protože se jedná o specializaci, tak prsní svaly procvičoval třikrát týdně a z toho dvakrát (v pondělí a v pátek) se zaměřil na horní oblast a jednou (ve středu) měl jeho trénink všeobecný charakter.

Trénink na horní oblast prsních svalů (pondělí, pátek)

cvik	série	opakování
supersérie (první dva cviky):
A: tlaky na šikmé lavici s jednoručkami	4	12
B: kliky na bradlech	4	12
tlaky na šikmé lavici s jednoručkami	4	12
upažování na šikmé lavici	4	12
tlaky s velkou činkou na šikmé lavici s užším úchopem	4	12
pullover s jednoručními činkami na šikmé lavici	4	12

Všeobecný trénink prsních svalů (středa)

cvik	série	opakování
tlaky s jednoručkami na rovné lavici (těžké váhy)	4	10
bench-press (lehčí zátěž)	4	12
upažování na šikmé lavici hlavou dolů	4	12
bench-press užším úchopem	4	12
stahování protisměrných kladek s překřížením před tělem	4	15

Už na první pohled je zřejmé, že tato specializace na prsní svaly je velmi náročná, ale jistě Becklesovi přinesla požadované výsledky a zlepšení této partie na úroveň těch ostatních. Bez zajímavosti nejsou ani jeho objemy, kterými disponoval v období vrcholné formy. Rozhodně nebyl žádné monstrum, jeho tělesná váha nikdy nepřekročila metrák při výšce 170 až 174 cm, objem hrudníku 124 cm, pasu 79 cm, stehen 63,5 cm, lýtek 43 cm a fenomenální paže 50 až 51 cm. Takže se není co divit, že v kulturistickém světě, který si tak potrpí na přezdívky, dostal označení "The Peak" (vrchol). V průběhu mnoha let tréninku vyzkoušel snad každý cvik, každou metodu či tréninkové postupy popsané v odborné literatuře, a tak je zcela zákonité, že i on přispěl se svojí troškou do mlýna. Společně s Billem Reynoldsem vydal v roce 1987 knihu Peak Physique, kde popsal svoje zkušenosti v oblasti tréninku a předsoutěžní přípravy. Jistě to musí být zajímavé čtení…