‚Řeší to trauma pozůstalých.‘ V Liberci na ARO umožňují poslední rozloučení
Každý den umírají v nemocnicích lidé nakažení covidem. Je to stresová situace pro zdravotníky a především pro příbuzné, kteří své blízké obvykle nemohou na anesteziologicko-resuscitačních odděleních navštívit. Hospitalizovaných pacientů teď sice mírně ubývá, pacientů v kritickém stavu právě na intenzivních lůžkách ale naopak přibývá. V krajské nemocnici v Liberci se to snaží příbuzným ulehčit a poslední rozloučení na ARO umožňují.
Chodba, která vede k Anesteziologicko-resuscitačnímu oddělení je plná věcí, stejně jako sesterna, kde už se sestry ani nemohou posadit. Místo zabírají přístroje, krabice s pomůckami, desinfekce, monitory. Mezi tím vším svižně kličkuje rozesmátá Pavla Wanková. „Mám na starosti dva až čtyři pacienty, podle toho, kolik nás na směnu je,“ říká tmavovlasá sestra s dlouhým copem.
Zatím si něco připravuje v čisté části, za chvíli si natáhne ‚skafandr‘ a půjde do covidové části oddělení, kde leží devět pacientů. „My jsme tu dobrá parta, takže se smějeme docela často, a síly dojdou teprve když toho máme hodně nad hlavu. A jsou různé osudy lidí, někdy vás to opravdu zasáhne,“ zamrká řasami sestřička a při posledních slovech zvážní.
Pacienti na ARO jsou ventilovaní a v bezvědomí. O návštěvě příbuzných rozhoduje lékař podle podmínek na oddělení. „Máme snahu umožnit to všem, kteří chtějí,“ říká vrchní sestra Hana Šimonová. „Snažíme se příbuzným vytvořit nějakésoukromí, oddělíme lůžko pacienta plentou od ostatních, snažíme se dodržovat klid.“
‚O Vánocích budeme chodit ve skafandrech.‘ V nemocnicích ubývá pacientů, ale jen pomalu
Číst článek
Hana Šimonová šéfuje ARO jako vrchní sestra čtvrtým rokem, takže ví, že to je důležité i pro zdravotníky. „Personál z toho má dobrý pocit, protože mohl něco udělat pro pacienta, pro rodinu a lépe se vyrovnává s tou krizovou situací.“
Příbuzní se musejí obléct do stejných ochranných obleků, jako má personál a u lůžka jim umožní to, co dovoluje zdravotní stav pacienta. Bývá u toho i Pavla Wanková. „Vysvětluju příbuzným, v jakém je pacient stavu. K čemu slouží přístroje, na které je napojený. Snažím se jim udělat soukromí. No není to jednoduché,“ říká zamyšleně sestra. „Zase ale víte, že to děláte pro tu rodinu a že z toho budou mít dobrý pocit, tak to vás motivuje.“
Poslední rozloučení přímo na oddělení není nebo spíše nebývalo zcela obvyklé a způsob, jakým to dělají v Liberci, inspiruje podle ředitele Richarda Lukáše i jiná zařízení. „Všichni, kteří se s tím setkali, to hodnotí jako velmi uspokojivé a že to řeší trauma pozůstalých. Jsem rád, že zrovna u nás máme tak citlivou věc tak kvalitně zpracovanou, že se od toho dají odvozovat další procesy v jiných zařízeních.“
