„Medaili jsem tu vůbec nečekala. Pořád tomu ještě nedokážu uvěřit. Jsem za to strašně šťastná a moc si toho vážím,“ líčí česká reprezentantka. V rozjížďce brala slečna z Olomouce třetí místo, poslední postupové do finále, při souboji o medaile si ale počínala vyzrále.
„Jela jsem ze dvojky, přede mnou byla Italka, a i kdyby neodstřídala, tak jsem si chtěla vzít jedničku. Pak už jsem čekala na nástup od některé ze silných holek, až zezadu přijela Ukrajinka Starikovová a hned jsem ji zahákovala,“ popsala průběh finálové jízdy.
Starikovová pak ukázala sílu, nepovolila žádnou zápletku a dojela si pro dres evropské šampionky. „Kolo a půl jela bez toho, aniž by se ji kdokoli pokusil předjet. Skoro se jí ani nedalo vylézt z háku, jak jela rychle. Snažila jsem se v cíli ještě nějak zabrat, ale bohužel už to nešlo. Zlato tedy tentokrát viselo ještě docela daleko,“ uznává Kaňkovská.
Stříbra si však cení o to víc, že v něm získala první medaili v elitní kategorii. Po juniorských úspěších, na které už sedl prach, znovu dokázala nejen ostatním, ale i sama sobě, že může jezdit na bednu. „Takový úspěch jsem určitě potřebovala, ale vůbec jsem nečekala, že by mohl přijít na elitním mistrovství Evropy. Určitě mi zvedne sebevědomí, budu si na kole víc věřit. Jsem šťastná, protože můžu se staršími holkami závodit a berou mě tak, že mezi ně patřím,“ vysvětluje dvaadvacetiletá závodnice.
 |
Pomohla psycholožka
I pro svůj stále ještě mladický věk toužila uspět hlavně před měsícem na evropském šampionátu do 23 let v Itálii, tam ale skončila ve finále keirinu na pátém místě. „Proč to nevyšlo na medaili už tam? Upřímně: nevím. Ale byl to venkovní velodrom a bylo docela chladno. Asi jsem neměla takovou formu, jako mi teď vyšla na velké mistrovství Evropy,“ přemítá.
Bábek: Evropský titul je zadostiučiněním bez ohledu na konkurenci |
Dráha ze sibiřské borovice na plovdivském velodromu Kolodruma jí sedla mnohem lépe než italský beton. Času pořádně si na ni zvyknout měla dost, startovala postupně v týmovém a individuálním sprintu, pak byl na programu keirin zakončený stříbrem a na závěr ještě 500 metrů. „Už v úvodním team sprintu jsem se cítila dobře a potvrdila jsem si to na 200 metrů, kde jsem po dlouhé době zajela dobrý čas. Potvrdila jsem si hlavně, že nohy na to jsou,“ přiznala.
Bylo to důležité zjištění, které bylo výsledkem delšího procesu přeměny trvající několik týdnů. Říjnový šampionát třiadvacítek se dráhařka Dukly Brno snažila vzít jako motivaci pro další práci.
„Řekla jsem si, že toho musím hodně změnit, začít víc dřít nejen na kole, ale i po psychické stránce. Našla jsem si novou paní psycholožku a ta mi hodně pomohla, stejně jako rodina, přítel, všichni,“ ocenila Kaňkovská. Spolupráce s olomouckou sportovní psycholožkou Hanou Pernicovou jí pomohla nastavit hlavu do správného závodního módu.
Takový úspěch jsem určitě potřebovala, ale vůbec jsem nečekala, že by mohl přijít na elitním mistrovství Evropy.
Sára Kaňkovská
„Tolik jsem si nevěřila, ale uklidnila mě a dala mi sebedůvěru, že to ve mně je. Poslední dva roky se mi tolik nedařilo, protože jsem měla svázanou hlavu. Právě tady jsem to všechno vypustila, řekla jsem si, že do toho dám všechno, a i kdyby to nemělo dopadnout, zkusím bojovat. To asi rozhodlo,“ myslí si.
Slzy v tátových očích
Když Kaňkovská v roce 2016 získala v keirinu evropský i světový juniorský titul, jako by tím na sebe naložila břímě úspěchy opakovat a nejlépe v pravidelných cyklech. „Hodně od sebe hodně čekám,“ přiznává Kaňkovská. „A ve chvíli, kdy chci dosáhnout na nějaký velký výsledek, se tím zároveň svážu a pak nejsem schopná předvést úplně všechno, co umím. Tím myslím ty své hezké jízdy, kdy zaútočím, na nic nečekám a jednoduše jedu.“
Tomáš Bábek a Sára Kaňkovská ukazují medaile, které vybojovali na uplynulém ME v Plovdivu.
Teď už však dobře ví, že cesta vzhůru vede přes silnou hlavu nezatíženou žádnými břemeny od kohokoli. „Být v takovém nastavení, že od sebe nic nečekám, a buď vyjde, nebo ne. Do takového stavu se potřebuji dostat,“ přitakává.
V plovdivské Kolodrumě dostala za své úsilí odměnu a v cíli keirinu s ní stříbro prožíval i její otec Martin, bývalý závodník a také reprezentační mechanik. „Táta byl šťastný a úplně naměkko. Připadalo mi, že měl i slzy v očích. To bylo krásný,“ usmívá se pokračovatelka cyklistické dynastie Kaňkovských z Bělkovic-Lašťan.
Ostatně strýc Alois, mistr světa v omniu z roku 2007, její úspěch také ocenil. „Gratuloval mi, byl nadšený. Všichni v rodině mi fandí a podporují mě,“ těší Kaňkovskou.
