Delegace sudeťáků mu líbala ruce a klekala před ním za to, co pro ně udělal




Svědectví Havlova vydavatele:

Rozhovor s Danielem Strožem, exilovým vydavatelem Havlových her


Karel Sýs: Sledoval jsem skutečně všechno, co se v posledních týdnech událo v médiích kolem úmrtí Václava Havla. Nenašel jsem ale nikde jediné vyjádření od tebe. A ani o tobě se nikdo nezmínil slovem, přestože přece musí být známo, že jsi byl kdysi s Havlem v poměrně čilém styku a v Mnichově vydal tiskem několik jeho divadelních her. Můžeš mi k tomu něco říct.


Poslední moje setkání s Havlem se odehrálo na jaře 1993, krátce po jeho znovuzvolení prezidentem pahýlu, který zbyl z původní společné republiky Čechů, Moravanů a Slováků. Stalo se tak v Bonnu, kam si Havel pravděpodobně vyrazil pro nějakou novou radu svého velkého přítele, prezidenta von Weizsäckera.


Odpoledne pak probíhal slavnostní program na bonnském velvyslanectví, z minulých dob pojmenovávaném „bunkr“. Pro jeho masivní architekturu z betonu. Přijeli jsme tam s manželkou na výslovnou žádost Jiřího Gruši, který teď už jen půlce té budovy – z jedné strany na štangli trčela česká a z druhé slovenská vlajka – tou dobou šéfoval.


Tady už šel pan prezident ke mně na odstup, protože mu nevoněla kritika, kterou jsem v tisku zveřejňoval na jeho adresu. Odmítl dokonce podepsat i jednu jeho vlastní knížku, podstrčenou mi jakousi přítomnou dámou, která si netroufla ho o to sama požádat. Trapnou situaci ale vyřešil Gruša a já jsem si pak šel chvilku povídat s paní Olgou, která se zdála být nějaká nesvá a svěřovala se mi s některými dost soukromými příčinami jejich manželského rozkolu.


Pohoštění na ambasádě bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal.


Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic.


Výňatek z uvedeného článku, publikovaného v Parlamentních listech