Naše zdraví patří nám, ne státu

Nechci skončit v nemocnici

Když na jaře vláda zavřela Česko, skončil jsem na homeoffice a doufal, že nepřijdu o práci. Se sousedem jsem  se bavil jen přes plot a nakupovat jsem chodil jednou týdně s polomaskou a filtrem FFP3. 

Od té doby jsme se o viru mnohé dozvěděli a zjistili, pro koho je nejvíce nebezpečný, kdo plní nemocnice, ale hlavně jsme zjistili, jak se mu s velkou mírou pravděpodobnosti vyhnout, aniž bychom nakupovali ve skafandru a přišli o veškeré sociální vazby. 

Jsem bývalý kuřák a už dávno nemám kondičku dvacátníka, takže se snažíms virem nesetkat. S kolegy se snažím trávit omezený čas, vyhýbám se těsným, uzavřeným prostorům, neustále větrám, používám dezinfekci a v žádném případě nepoužívám roušky. 

Roušky zásadně  nenosím

Roušky, jak nám říkají, chrání ty druhé. A to prostě nefunguje. Týden, měsíc, možná šest týdnů ano. Ale pak nás přestane bavit dělat něco kvůli druhým. Přestane nás bavit nechodit do fitka nebo do hospody kvůli druhým. Přestane nás bavit omezovat se. 

Já nenosím roušku, protože nosím respirátor. Nepotřebuji vládu, aby mě ochránila, potřebuji desinfekční gel a respirátor, abych ochránil sám sebe. Moje zdraví nepatří vládě. Ani vaše zdraví nepatří vládě nebo státu. 
 

Vážně chceme lidem sebrat kus života?

Umím si představit, že je mi dvacet pětadvacet, covid pro mě nepředstavuje žádné nebezpečí a na všechno se vykašlu. Na roušky, na gel, na brčka i respirátory. No a? Jakou zátěží pro nemocnice můžou být stovky nakažených mladých lidí, kterým teď bereme jejich život? Nula, nula nic? Nebo ještě méně?

Jistě, můžete namítat, že nezodpovědný mlaďoch nakazí babičku, ta to roznese mezi svoje vrstevnice při nedělním dýchánku s kamarádkami. A tady právě začíná a končí ta osobní zodpovědnost za vlastní zdraví. Ne nařízeným hadrem na hubě.