Ústav pro postižené ve Stodu je pryč, klienti žijí jinde a samostatněji

Získali tím větší samostatnost, klid a někteří začali chodit do práce.

Služby jim zaměstnanci poskytují na základě individuálních potřeb s potřebnou podporou. S životem v areálu, kde bylo pohromadě kolem 190 klientů, se to ovšem už nedá srovnat. Je to jiný svět.

Instituce, která jej zastřešuje, se už několik let jmenuje Centrum sociálních služeb Stod. Vede ji ředitel Radomír Bednář, který stál u začátku velké proměny. 

4 fotografie

„Jsme hotoví. Transformaci máme za sebou. Dá se říct, že jsme ve třech etapách v podstatě rozpustili ten velký ústav pro 190 lidí. Rozpustili jsme ho do bytů a budov, vznikly komunitní sociální služby, které jsou od Vejprnic po Staňkov. Některé z domácností jsou v pronájmu, některé ve vlastnictví organizace,“ oznámil před několika dny Radomír Bednář. 

Předzvěstí velké změny bylo vybudování domu s chráněným bydlením v centru Stodu, kam se v roce 2011 někteří klienti přestěhovali. „My jsme už tehdy tušili, že řada těch našich chlapíků může žít mimo ústav poměrně samostatně. Tak pro část z nich vznikly chráněné byty. A vzápětí začala transformace, která se časem postarala i o ty ostatní,“ vzpomíná ředitel.

Součástí transformace bylo i to, že někteří z klientů ze stodského zařízení dříve určeného jen mužům začali bydlet se svým partnerkami. Z někdejšího areálu se postupně přestěhovali všichni obyvatelé a budovu s velkým pozemkem prodal Plzeňský kraj městu Stod. V hlavní budově by měly vzniknout sociální byty pro seniory. 

Jedním z bývalých klientů velkého ústavu je Zdeněk Materna. Ve stodském areálu měl na zahradě místo, kde byl spokojený, protože se tam staral o slepice a choval psa. Přestěhoval se do domku ve Vejprnicích, kde bydlí s dalšími čtyřmi klienty. I u nového domova ale může mít Zdeněk Materna zvířata, která má rád.

A jak se mu ve Vejprnicích líbí? Tvrdí, že je spokojený. „Teď je to dobrý. Ale člověk si musel trochu zvyknout, to je jasný,“ říká. Připravuje místo pro slepice nebo psa. „Musíme tady ještě udělat pletivo, ohradit to,“ vysvětluje. Kromě péče o svá zvířata chce ale také pracovat. „Chodím už vypomáhat jednomu sedlákovi. Má prasata, slepice, husy, kachny,“ popisuje.

Také sídlo organizace se přestěhovalo na novou adresu. Ředitel Radomír Bednář tvrdí, že přestěhování z někdejšího ústavního areálu většině klientů prospělo. 

Z historie stodského ústavu Od roku 1961 existoval ve Stodu Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež. Samostatnou příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je dosud Plzeňský kraj, se ÚSP stal v roce 2003.  V roce 2005 byla kapacita ústavu 190 klientů - mužů. V areálu bylo pět budov, ve kterých se nacházelo sedm pobytových oddělení. Klienti žili ve vlastních pokojích a bytech se sociálním zařízením nebo v maximálně čtyřlůžkových pokojích.  V budovách se kromě ubytovacích kapacit nacházely výtvarné ateliéry a dílny pro pracovní rehabilitaci, tělocvična a místnosti pro fyzioterapii.  Zahrada byla určena k relaxaci i k práci. V její zadní části se nacházela farma s hospodářskými zvířaty.  V roce 2007 byl ústav přejmenovaný na Domov pro osoby se zdravotním postižením (DOZP).  Rozšířily se možnosti pracovní rehabilitace a zároveň se začalo mluvit o možné transformaci na Centrum sociálních služeb.  Během roku 2009 vznikl návrh nové organizační struktury, budoucího uspořádání a členění na jednotlivé domácnosti a oblasti. Nové domácnosti měly vznikat do vzdálenosti cca 25 km od Stodu.  V posledních měsících roku 2009 vznikla první verze transformačního plánu, začala jednání se starosty a výběr vhodných budov a pozemků.

„V chráněném bydlení jsou lidé, kteří jsou velice samostatní. Někteří z nich chodí do práce a potřebují k životu nějakou velmi mírnou asistenci. Pak máme ale i domácnosti, kde je zapotřebí velká podpora. Tu zajišťujeme nepřetržitě včetně nočních služeb a zdravotní péče,“ líčí Bednář.

Podle ředitele velkou otázkou transformace bylo, zda a jak lidé vyžadující vysokou míru podpory změnu svého životního prostředí přijmou. 

„Oproti předpokladům se u těchto lidí ukázalo, že změny k lepšímu byly najednou nejvýraznější. Lidé, kteří měli největší problémy se zvládnutím nejzákladnějších činností, na tom byli mnohem líp. Člověk s nočním neklidem, který dřív budil ostatní, si šel povídat s personálem a za půl hodiny si šel zase lehnout. Někdy jsme doslova zírali, co se děje, protože jsme nečekali, že výsledek může být tak dobrý. Ukazuje se, že ta změna jim pomohla,“ tvrdí Bednář.