Pro pochopení Národního divadla je klíčovým pojmem zodpovědnost

Brutální zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Byli to právě herečky a herci, kteří se spolu se studenty stali prvními hybateli revoluce (poté co jejich velká část o desetiletí dříve musela podepsat potupnou antichartu). A Národní divadlo se vždy těšilo největšímu zájmu. Z českého Národního divadla se stala instituce i fenomén s ne úplně jednoduchou historií.

Už vznik národního divadelního svatostánku je trochu založený na mýtech a lžích – nejrozšířenější je asi pověra, jak si na něj prostí Češi, čelící rakouskému útlaku, nastřádali sami: reálně by z takové sbírky divadlo nikdy nemohlo vzniknout, rozhodující byly štědré příspěvky šlechtických rodin a císaře Františka Josefa I. Byl to právě on, který – poté, co obdržel telegrafickou zprávu o požáru Národního divadla v roce 1881 – obratem zaslal ohromnou (a pro rekonstrukci klíčovou) částku 20 tisíc zlatých na jeho obnovu.

Bez zajímavosti není ani fakt, že i výzdoba divadla vznikla na lži – respektive na základě motivů rukopisných padělků, což nijak nesnižuje uměleckou hodnotu této výzdoby. O problematické historii zlaté kapličky zejména v minulém režimu se také napsalo dost. A nyní nastal čas zhodnotit historii nedávnou, v letech 1990 až 2015, kam Alena Zemančíková ve své knize Zpětné zakreslení cesty mapování dovedla.

Cesta činohry

Příběh 25 let činohry Národního divadla vypráví o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které se zavázalo k vlastenecké tradici v podobě povinnosti stát se přístupným všem. Je v tom výjimečné, protože žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese; žádné jiné ke splnění takového úkolu ani nemá srovnatelné podmínky jako Národní divadlo v Praze.

Zpětné zakreslování této tvůrčí cesty bez přesných souřadnic Alenou Zemančíkovou je napínavou a zábavnou činností, doprovázenou zamyšlením, jakou cestu urazila tamní činohra za 25 let v celkovém obraze české společnosti a jejího Národního divadla.

„Za těch 25 let se mi zostřil obraz české divadelní kritiky a jejího příběhu od roku 1989. Došlo za tu dobu k zajímavé generační výměně, na formulaci různých generačních postojů, a pro mě to znamenalo možnost se nad českou divadelní kritikou soustavněji zamyslet. Celkově je moje kniha zprávou o vývoji našich očekávání v divadle a vůbec o vývoji zdejší intelektuální rozpravy v jednom konkrétním čtvrtstoletí,“ podotýká Zemančíková. A nejde o žádné hlazení po srsti.

„Mnohé tato kniha pobouří a leckdo se bude v knize hledat marně, ale tak je to s Národním divadlem vždycky – je to divadlo všech a nikdo není spokojen,“ míní šéfdramaturgyně Činohry Národního divadla Marta Ljubková. Zemančíková se nebojí otevřít pro některé bolestivá témata, protože společenské události se promítaly do divadelního organismu a jevištního díla – a porevoluční doba byla hodně turbulentní.

Otevřely se hranice a otázky vztahu Čechů a Němců, docházelo k restitucím a privatizaci, vyrovnání s totalitní minulostí a rehabilitací umlčených umělců… a to vše Národní divadlo nějak reflektovalo. Ne vždy správně, ale ani toho se Zemančíková nebojí dotknout, aniž by měla obavy, že se někoho dotkne: „Současné vedení Národního divadla, ale i ta předchozí, jsou sympatická svým sebereflexivním postojem a autokritičností.“

Proměna stylu i poetiky

Zemančíková se však nezabývá pouze společenskými tématy či hledáním odpovědi na nosnou, ale přece jen spíš teoretickou otázkou: Čím je národu Národní divadlo? Všímá si i toho, jak tamní činohra za sledované čtvrtstoletí proměňovala styl i poetiku a jak pro svůj umělecký výraz hledala nástroje a prostředky. Sleduje také nástup nových herců i režisérů a jejich pátrání po tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím.

Nikdo to neměl jednoduché. Režiséři, kteří přišli z menších divadel, jež byly s publikem ve „spikleneckém vztahu“, hledali vlastní způsoby, jimiž by oslovili diváky oficiální scény, zvyklé na něco jiného. A ukazuje i to, jak těžké úsilí stojí i za požadavkem vzniku současných a kvalitních domácích dramatických textů. S tím souvisí i hlas kritiky, který v toku textu dostává průběžný prostor vedle popisu uměleckého úsilí.

V dobové kritice se nejen odrážejí splněná i zklamaná očekávání publika a interpretace inscenací, ale vystihuje i zmíněné společenské nálady a potřeby, protože i kritik je člověk své doby, reflektuje svou přítomnost a vyvíjí se – nebo by aspoň měl, nechce-li ustrnout na mrtvém bodě. To se mnoha kritikům zejména starší generace (a nejen divadelním, platí to i o filmové či literární kritice) často stává – erudice a zkušenost nestačí, je nutné chápat vývoj i trendy, bez kterých nelze postihnout současný umělecký svět.

Klíčovým pojmem pro pochopení fungování Národního divadla je zodpovědnost, tvrdí Zemančíková: „Je to dané povahou instituce Národního divadla, jeho založení a dějinného příběhu. Když někdo do ND vstupuje jako herec, šéf nebo řadový dramaturg, vždycky s vědomím, že je třeba dostát zodpovědnosti nejen k umění,“ míní Zemančíková. „Člověk přijímá práci v Národním divadle s tím, že neustále musí klást otázky – sobě i druhým. Stokrát si můžeme říci, že Národní divadlo je divadlo jako kterékoli jiné, jenže není.“

A o výjimečnosti Národního divadla je Zpětné zakreslení cesty především. Protože ať se nám to líbí, nebo nelíbí (a že mnoho těch, kteří mají k Národnímu divadlu leckdy oprávněné výhrady), zlatá kaplička zůstává nejprestižnější divadelní scénou u nás a je správné neustále reflektovat její vývoj. Kriticky, s přísným okem, ale s vědomím, že stále jde o něco mimořádného. A Zpětné zakreslení cesty to ví.