Po menším přemlouvání si pravou nohavici přece jen trochu vyhrne. Pak zvedne hlavu a řekne: „Promiňte, ale já nechci, abyste ji fotili. Zkrátka mi to přijde nevhodné.“ Kalhoty vzápětí sklouznou po zjizvené končetině zpátky dolů.
Ani spousta dalších během rozhovoru průběžně nadhazovaných přesvědčovacích pokusů s ním nehne. „Není to nic, co bych chtěl ukazovat. Věřím, že to čtenáři pochopí,“ pokrčí rameny Vladimír Šupa, zatímco už se stihl pohodlně usadit na židli ve své kanceláři v armádním areálu v Žatci.
Období, kdy oblékal uniformu, už je ale roky pryč. Ta zpropadená mina v Afghánistánu… Nebýt jí, kdo ví, kam by se jeho vojenská kariéra ubírala, jaké další mise by mu naskákaly do profesního životopisu. „Takhle nad tím nepřemýšlím. Prostě se to stalo. Já jsem rád, že jsem u armády mohl dál zůstat,“ říká smířeně 42letý urostlý muž, jenž po vážném úrazu začal u 41. mechanizovaného praporu v Žatci pracovat jako instruktor.
Působí přesně tak, jak do telefonu hlásili jeho kolegové, přes něž se interview domlouvalo. Enormně skromně. Ale když na to přijde, dokáže i vtipně zaperlit. „Co jsem říkal? No tak jako… dobrý no. Já si to vezmu,“ zachechtá se nahlas, když vypráví o vyznamenání, které mu letos udělil prezident Miloš Zeman. Dostal ho za hrdinství v boji.
Vojna? Ta mě vůbec nebavila
Jeho cesta k armádě rozhodně nebyla přímá. Jako malý se viděl, stejně jako spousta dalších kluků, u popelářů. Po základní škole se vyučil kuchařem-číšníkem. Už na škole ale věděl, že v tomto oboru budoucnost nevidí.
„Ve skutečnosti to nebylo nic pro mě. A fakt jsem to nikdy nedělal,“ vypráví. Ani doma prý nehrozí, že by ztrhl sporák. Kdo čeká, že ho následně nadchla vojna, mýlí se. „Ta příliš nepřispěla. Během ní jsem nejdříve působil u Hradní stráže, pak jsem byl ve Kbelích na letišti. Vůbec mě to nebavilo,“ vzpomíná.
Po vojně pracoval jako dělník. Pak si ale všiml reklamy na nábor do armády. „Vojna sice nebyla nic pro mě, ale říkal jsem si, že tohle by přece jen mohlo být úplně něco jiného. Být vojákem na plný úvazek, na dobrém místě. Zkrátka mě to lákalo. A nakonec to vyšlo.“
V lednu 2001 nastoupil k rotě chemické obrany do Týna nad Vltavou, a než se stačil pořádně rozkoukat, balil se na první zahraniční misi do Kuvajtu. „Byl to fofr, ale nic nečekaného. Ten útvar byl totiž postavený přímo pro tuhle misi. Celou dobu se cvičilo jenom na ni,“ říká Šupa. Při svém prvním zahraničním nasazení v rámci operace Enduring Freedom měl na starosti dekontaminaci techniky.
Po návratu následovalo střídání armádních zázemí a následně i další mise. Působil u armádních chemiků v Liberci, u strážné služby na Doupově, než se dostal do Žatce.
Jeho velké plus bylo, že měl řidičák snad na úplně všechnu armádní pojízdnou techniku. Řidiči-vojáci totiž vždycky byli a jsou nedostatkové zboží. Především roli šoféra tak plnil na dalších misích v Kosovu a v roce 2009 v osudném Afghánistánu.
To bude dobrý
Ten den jel Vladimír Šupa ještě s dalšími třemi vojáky ze střelnice, když se najednou ozvala rána. „Vylétl jsem ven z auta. Dveře, které váží asi 200 kilo, mělo vyrvané z pantů. Seděl jsem a nohu měl úplně otočenou. Pamatuji si, jak mi kolega říká, že to bude dobrý, a jak mu odpovídám: To víš, že jo. Tělem mi projížděl adrenalin, tak jsem snad byl schopný i vtipkovat. Pak dlouho nic nevím. Vzbudil jsem se na základně v Bagrámu,“ popisuje.
Vladimír Šupa
|
Odtud ho speciál dopravil do Prahy. Početná vojenská delegace mezitím zamířila za jeho přítelkyní, aby se špatnou zprávu nedozvěděla nejdříve z médií.
„Co se mi vybavuje dál? Nepopsatelná bolest a tuny léků. Prášky… Byl jsem na nich závislý. Začal jsem pak spolupracovat s psychologem a postupně se to srovnalo. Noha ale bolí pořád dost. Začal jsem víc zatěžovat levou stranu. Mám pocit, že za chvíli snad budu potřebovat vyměnit levou kyčel,“ odhaduje.
Hrozilo, že mu nohu budou muset amputovat. Nakonec se ji podařilo zachránit. Podstoupil ale řadu operací (jejich počet odhaduje na 14), při nichž mu například vyndali lýtkovou kost. Končetinu má dnes o několik centimetrů kratší. Že tohle bude znamenat konec kariéry vojáka, bylo víc než jasné.
„Dlouho jsem marodil. Pak jsem šel před komisi, kde mi dali takzvané déčko, takže musíte okamžitě skončit. To jsem samozřejmě čekal. Co taky jiného dělat s frajerem, co vám tam připajdá o berlích kvůli sešroubované noze,“ prohodí Šupa.
Peníze jsou velká motivace
Jenže co dál? S takovým handicapem by nebyla sranda najít jinou práci. Navíc když se vám od armády vlastně ani nechce. Život ale někdy přinese vítanou náhodu. „Tehdy v Žatci rozjížděli simulátory a potřebovali k tomu člověka. Takže jsem u armády mohl zůstat. Dnes obsluhuji simulátor střelecký a řidičský. Jsem občanský zaměstnanec armády, co na tuhle skutečnost ještě pořád umí zapomenout a zuřivě salutuje,“ směje se, než zase najede na vážnější tón.
„Kuvajt a Kosovo byly skoro brnkačka oproti Afghánistánu. Tam už jsem zažil opravdu velký respekt. Opravdovou válku, ve které se může stát ledasco,“ porovnává.
Co kdyby řekl, že do takových končin nechce? „Ptají se vás, ale vy jste voják a vykonávat úkoly mimo republiku je zkrátka součást vaší práce. Co byste byla armádě platná, kdybyste se bála?“
Přesto, jak velkou roli hrají pro vojáky peníze? „Jsou hlavní motivací pro drtivou většinu z nich. Nebudu vám kecat, byl jsem na tom stejně,“ přiznává. Při misi v Afghánistánu mu měsíčně na konto vedle běžného „českého“ platu naskakovaly ještě tisíce dolarů. „To člověka láká, nebudeme si nic nalhávat.“
Doma už má Záslužný kříž ministra obrany. Teď tedy přibylo vyznamenání od prezidenta republiky, konkrétně medaile Za hrdinství. „Ale jako hrdina se fakt necítím. Jsem normální chlap. Normální chlap, co si už nikdy nezaběhá.“
