„Je to nejblíže Olomouci, kde bydlím, a v době, kdy jsem neměla angažmá, jsem chtěla alespoň někde trénovat. Tohle byla nejschůdnější cesta kam dojíždět. Asi po měsíci společného tréninku jsme se v polovině prosince domluvili na smlouvě do konce sezony. Doufám, že Prostějovu pomůžu,“ přeje si sedmadvacetiletá smečařka Martina Michalíková.
Brala jste společné trénování v Prostějově jako neoficiální zkoušku, zda jste po letní operaci stoprocentně zdravá?
V prvé řadě mi bylo řečeno, že letos není situace ideální finančně, což byla jedna věc, proč nechtěli v prostějovském klubu během karantény mluvit hned o nové smlouvě. A v té druhé mě samozřejmě chtěli vidět, což chápu. Jestli se mnou Olomouc rozvázala smlouvu na základě toho, že jsem nebyla zdravotně stoprocentní, tak je to pochopitelné. Nedivím se tomu, udělala bych to stejně.
Nové angažmá máte, všechno tedy dopadlo, jak jste si přála?
Jsem ráda. Je fajn mít nějakou jistotu, protože bylo depresivní v této době sedět doma, nevědět, co bude dál, a nemuset ráno vstávat. Také chodit jen trénovat s tím, že mě nečeká žádný zápas, to také může jít motivace časem dolů a s tím i tréninkové nasazení. Je lepší mít angažmá.
V čem je Prostějov jiný?
Hlavně v ambicích, protože v Olomouci se nepřipouštělo nic jiného než vítězství v extralize a českém poháru. A neudělat ostudu v Lize mistrů, byť pak už bylo dopředu dané, jak to dopadne. V lize se ale šlo tvrdě za vítězstvím a kolikrát tam nebyla dobrá nálada, ani když se zápas vyhrál, ale řešilo se, jakým způsobem. V Prostějově jsou cíle trošku níž, tím ale neříkám, že by se šlo do zápasů prohrávat, to samozřejmě ne.
Co si pod tím představit na hřišti?
Vidím to z druhé stránky, když se jde na soupeře, jako je právě Olomouc nebo Liberec, kdy se říká pojďme riskovat a hrát beze strachu. Je to tým, který je mladší a méně zkušený a je to tak nastavené správně. Pokud však tato sestava zůstane pohromadě, bude mít časem cíle zase vyšší.
Berete jako výzvu, aby bodů přibývalo?
Jasně, nechci být na dně tabulky. A i když teď nemáme ambice na titul, nepatříme takto dolů. Sedm bodů je málo, něco bychom s tím měli udělat a já musím pomoct, aby výher přibylo. Je to můj osobní cíl.
Jaký byl první zápas v novém dresu?
Nastoupila jsem proti Liberci (0:3) a byl to pro mě trochu šok, protože jsem zase zjistila, jak moc je zápas odlišný od tréninku. Odhalí, jak moc jsem nebo nejsem s týmem sehraná, i všechno ostatní. První dva sety ale nevypadaly špatně, chvilkami tahal Liberec za kratší konec a měly jsme i setbol, bohužel jsme ho nevyužily. Ukázalo mi to taky, že holky zatím zápasů moc nevyhrály a možná byly i překvapené, že bychom mohly Liberec porazit. Beru to ale jako pozitivní, že jsme byly schopné s Libercem takto hrát. Když se to zlomí v hlavách a přeneseme to do hry, tak může druhá půlka sezony vypadat úplně jinak než ta první. Škoda, že nevyšel aspoň jeden set, pak bychom si mohly říct, že to půjde.
Co vám řeklo utkání o vaší hře po pauze?
Že mám před sebou ještě hodně práce. Necítila jsem se moc dobře, a jak jsem si v tréninku říkala, že to je na dobré cestě, tak mi zápas ukázal, že toho musím ještě hodně dohnat. Naštěstí pak byla vánoční pauza, kdy jsme hodně trénovaly, k tomu jsem dělala i individuální věci a po dvou týdnech mám pocit, že jsem dál. Doufám, že se to na hřišti ukáže.
Platí u smečařky, že klíčem je souhra s nahrávačkami?
Hlavně. Každý trénink je posun dopředu. Druhá věc jsou zápasy, kterých potřebujeme odehrát hodně. S každým dalším to doufám bude lepší. Ale to platí pro celý tým, je to kolektivní sport a musíme fungovat jako namazaný stroj.
Jaké bude hrát proti Olomouci?
Už jsem hráčka Prostějova a musí mi být jedno, s kým budeme hrát. Nemám žádnou zášť vůči holkám, naopak jsme pořád v kontaktu a stýkáme se. Brala bych to v pohodě.
