Hořice - Oficiální web Město kamenné krásy

Od roku 1979 působila v hořické nemocnici jako zdravotní sestra. Na zdejším interním oddělení pracovala pod vedením primáře MUDr. Ladislava Havlase, se kterým má dodnes skvělý vztah. Její pracovní záběr byl však výrazně širší. Sepisovala historii nemocnice, kterou publikovala při příležitostech kulatých výročí jejího otevření. K připomenutí stého výročí založení nemocnice přichystala výstavu. Organizovala také několik ročníků „Sester v akci“. V letech 1987 a 1988 se zasazovala za zachování nemocnice a o pár let později měla lví podíl na její akreditaci.

Svoji dlouholetou činnost v hořické nemocnici ukončila v roce 2014, kdy odešla do důchodu z pozice hlavní sestry. Od roku 1989 byla několikrát zvolena do zastupitelstva města Hořice. V období 2002 - 2006 byla místostarostkou města Hořice. A co víc? V Hořicích iniciovala dnes již listopadovou tradici uctívání památky válečných veteránů. Paní Soňa Kerelová, Osobnost města Hořice 2020, v rozhovoru pro Hořický zpravodaj.

Otec bojoval jako příslušník Svobodovy armády. Narodil se v Rakousku-Uhersku v roce 1915, ale původem byl Rusín. V roce 1939 pak utekl do Ruska, kde ho na tři roky zavřeli do gulagu (1939-1942). Potom dostal amnestii, když se přihlásil na vojnu do československé armády. Jako občan Československé republiky prošel všechny boje – Sokolovo, Bílou Cerkev, Žaškov, Kyjev a u Dukly byl zraněný. Měl průstřel hlavy, léčili ho v nemocnici v Baku dva roky a nakonec zcela oslepl. Po válce si mohl vybrat, zda zůstane v Hořicích nebo bude na Ukrajině. Rozhodl se pro Hořice. Žili jsme v prostředí válečných invalidů z I. a II. světové války v hořické invalidovně. Otec si tu našel i ženu, moji matku. Ta byla z Kovače, ale v Hořicích se učila a byla zaměstnaná jako švadlena u pana Augusty.

Jaký měl jako voják vztah k Ludvíku Svobodovi?
Svobodu všichni vojáci milují. Sám se několikrát účastnil různých setkání při výročí bitev. Třeba u Sokolova. Já jsem u toho nikdy nebyla, ale otec měl řadu medailí, řádů, dokonce i řád rudé hvězdy (uděluje prezident). Měl Svobodu šíleně rád a on si ho zase na oplátku pamatoval jako vojína. Píše o něm dokonce i zmínku v knize. Svoboda byl i legionář za první světové války, bojoval u Zborova a já bydlím ve Zborovské ulici (pozn.: Ulice se jmenuje podle bitvy u Zborova).

Vyprávěl vám otec nějaké vzpomínky?
Pořád. Ale já to moc neposlouchala a teď mě to zpětně strašně mrzí.

Jaký byl váš vztah?
Tatínek byl slepý, nikdy mě neviděl. Já ho ale měla moc ráda. Byl pruďas, ale to proto, že měl rád pořádek. Vezměte si, že neviděl, ale přitom štípal dříví, myl nádobí, dělal v podstatě všechno. Pamatuji si, jak mě vodil po zahradě. Kamarádil s panem Moravcem, za kterým jsme chodili. Byli jsme jakýmsi symbolem, že i takto postižený člověk může mít rodinu.

Jak dlouho jste v invalidovně žila?
Do doby, než jsem se vdala. V hlavní budově byla administrativa včetně pokojů a v křídle pak rodiny jak zaměstnanců, tak válečných invalidů.

Jak jste tu s ostatními vycházeli?
To bylo úplně nejlepší soužití a prožila jsem tu úžasné dětství, vzpomínám na to pořád. V oploceném areálu jsme lítali po zahradě, která byla úžasná. Měli jsme tu volnost, lezli jsme po stromech. Vojáci nás učili němčinu, museli jsme chodit do knihovny a číst. Pan major Otakar Šáda na to dost dbal. V roce 1965 se to překlopilo do Ústavu sociálních služeb pro tělesně postižené (dnes Domov bez bariér – pozn. autora). Měli jsme tam spoustu kamarádů. Hráli jsme šachy, karty a vozili je do letního kina na stadion u sokolovny. Jednoho z nich jsem připravovala na zkoušky z chemie na střední školu. Představte si, že mně po padesáti letech kontaktoval. Byla to doba pro ně i pro nás nezapomenutelná.

• HISTORIE

Ke 100. výročí ukončení první světové války a 100. výročí vzniku ČSR jste spolu se Š. Špicarovou vydala dokonce knihu. Ovlivnila vás ta zkušenost s válečnými invalidy?
Určitě. Viděla jsem nějakou podobnou knížku – pomníky na Hradecku a říkala si, že by si Hořice zasloužily tohle zmapovat. Hlavně jsem chtěla, aby si lidé uvědomili, kolik lidí padlo v první světové válce. To muselo být něco tak zrůdného a strašného. V té knize jsou důležitá i jména hrdinů, kteří nepadli, ale bojovali či byli vězněni za obou světových konfliktů. Za matkou jsem chodila do invalidovny až do roku 2001, než zemřela, takže jsem s těmi invalidy byla ve styku pořád.   

Byla jste i členem Českého svazu bojovníků za svobodu.
Byla jsem dlouho čestnou členkou. Teď už ve svazu nejsem. Nesouhlasila jsem s některými praktikami. Nechci se k tomu vyjadřovat.

Co to působení ve svazu vlastně obnášelo v minulosti a co obnáší dnes?
Zažila jsem ještě široké společenství lidí, ale ta organizace se postupně ztenčila až na jedenáct členů. Předsedal tomu František Bednář, který se v tomto směru hodně snažil. Když jsem byla čestným členem, tak jsme jezdili za jednotlivými členy na narozeniny. Jednou, dvakrát za rok jsme se sešli k výročí osvobození a pak na podzim k výroční schůzi. Začali jsme si připomínat Den válečných veteránů (od roku 2003), v čemž chceme pokračovat. Plánovali jsme, že se my děti vojáků Svobodovy armády sejdeme a připomeneme si život našich otců. Je to například paní Vaškovová se sestrou, dcera pana Zelenického, pan Ostap...

• HOŘICKÁ NEMOCNICE
  

Zkušenost z dětství vás možná dovedla k budoucímu povolání zdravotní sestry. Je to tak?
Mně to nepřišlo. Žili jsme úplně normálním životem. Někdo by válečné invalidy a lidi se zdravotními problémy litoval, ale já jsem k nim měla normální vztah. Tady jsme je brali jako normu. Zdravotní sestru jsem si vybrala vlastně z nouze. Studovala jsem textilní školu ve Dvoře Králové, kde nám slibovali, že postaví přehradu na Bystřici a rozšíří Miletu. Studovala jsem textilní obor zušlechťování textilií. Když jsem skončila školu, pracovala jsem jako laborantka ve výzkumném ústavu Fotochema Hradec Králové. A když přišly děti, tak už se dojíždět moc nedalo, tak jsem si řekla, že půjdu na chvíli do invalidovny jako sanitárka. Pak přišlo druhé dítě, udělala jsme si přitom zdravotnickou školu a už jsem se tam vrátila jako zdravotní sestra. V roce 1979 jsem začala působit v hořické nemocnici, za což jsem moc ráda.

V hořické nemocnice jste skončila až v roce 2014.
Hořickou nemocnici já miluju, protože jsem byla jedna z těch, kteří se prali za to, aby nebyla v roce 1988 zrušena. Ještě pořád vládli komunisté a nebylo to tehdy jednoduché. V roce 1989 slavila nemocnice sto let. Při té příležitosti jsem udělala fotografickou výstavu. Měla jsem ráda tu historii, archiv byl v té doby v Jeřicích, takže jsem tam na kole dojela a čerpala tu z pozůstalostí Levitů.

Od roku 1979 jste na interně pracovala pod primářem Havlasem?
Ano, dlouhou dobu. Pak už tedy ne, protože se to v nemocnici různě měnilo a pak se to překlopilo na LDN. To bylo období našich slavných politických proher (usměje se).

Na MUDr. Havlase nedáte dopustit. 
Ano. Ne nadarmo říkám, že jsou tři muži, kteří ovlivnili můj život – můj otec, primář Havlas a můj manžel. To musím zdůraznit. Vloni jsme s manželem měli padesáté výročí svatby (usměje se).

Výrazným způsobem jste se zasadila o akreditaci pro hořickou nemocnici.
To bylo v roce 2012. Myslím, že jsem na tom měla lví podíl. Vymýšlet standardy, základní dokumenty a směrnice, to stálo hodně úsilí. Ale udělal se pořádek. Mně se to líbilo a musím říct, že když jsme u zaměstnanců nemocnice dělali anketu, byli při té první vlně akreditace ve velkém procentu nápomocni a souhlasili s tím.

O dva roky později jste pak do důchodu asi odcházela s pocitem dobře vykonané práce, že?
To určitě. Člověk je zvyklý něco dělat, tak proč to neudělat ku prospěchu pracoviště. Byl tu úžasný kolektiv, se kterým se dodnes scházíme každých pět let. Vzpomínám na večírky. Nejkrásnější byl 30. dubna na Zvičině. Byl nádherný dubnový večer. Byl to slet čarodějnic.

Které zážitky z nemocnice byste naopak nejraději vytěsnila z hlavy?
Nejhorší jsou případy dětí a tím spíš, když to dopadne špatně. Bylo to v období, kdy jsem jezdila se záchrankou (1995 - 2002). To nikomu nepřeju.

• PŮSOBENÍ VE VEDENÍ MĚSTA
  

V roce 2002 jste přišla na hořickou radnici.
Vždycky a všude říkám, že jsem na radnici přišla, aniž bych věděla, že bude nějaká obec s rozšířenou působností. Do toho jsem spadla. Dostali jsme do vínku těch 27 obcí a přidaly se Smrkovice. Legislativu mě naučil pan Ing. Weis, což byl tehdy tajemník. Díky němu jsem legislativu zvládla natolik, že jsem ji později použila při akreditaci hořické nemocnice. A teď i díky tomu dělám předsedu výboru společenství vlastníků domů v ulici Zborovské.

Co se vám z pozice místostarostky podařilo?
Myslím, že jsme měli na radnici dobrou partu. Já s paní místostarostkou Richtermocovou jsme v podstatě kamarádky. Starostou byl Mgr. Vrba, tajemníkem Ing. Weis. Ráda si dnes sednu do divadelního sálu s pocitem, že jsem byla u toho, když se to celé předělalo. A to jak ta jižní strana radnice, tak samotný divadelní sál. Postavil se bazén, kam dnes chodím plavat. A také přivaďeč od kruhového objezdu na I/35. To byly v té době asi stěžejní body. A nesmím zapomenout na to, že v té době vznikla anketa Osobnost města. První, kdo to ocenění dostal, byl Míra Šperk (2004).  

• SOUČASNOST

Jak nyní prožíváte koronavirové období?
Z nemocnice jste zvyklý na určitý režim, nějaké chování. Na interně jsem zažila spoustu věcí a hygienu musíte dodržovat vždycky. Máme to s manželem kousek na naši zahradu, takže jsme prožili léto tady. Chodili jsme na procházky. Na druhou stranu nemůžu do knihovny. Již šestým rokem jsem studentem VU3V. Měla jsem absolvovat svou druhou promoci, ale teď to všechno padlo. Probíhá tak alespoň virtuální setkávání.

Covid řádil i v hořické nemocnici. Registrujete personální problémy?
Kontakty v nemocnici mám pořád, takže o tom vím. Obdivuji je, není to jednoduché. I když v nemocnici byl už trochu trénink v minulosti. Byli tu pacienti s onemocněním MRSA, což je Meticilin-rezistentní Staphylococcus aureus, MRSA streptokok, který je necitlivý na penicilin. Ještě než jsem odešla, tak jsme tam takové pacienty měli. S koronavirem je to nyní dost podobné. I když nakažlivost je výrazně vyšší!!!

Pojďme k vašemu ocenění. Stala jste se Osobností města Hořice 2020. Jak vám to zní?
Byla jsem hodně překvapená, netušila jsem to. Zas tak nic extra zázračného se mi letos nepovedlo. Ale vážím si toho, že jsou často oceňováni zdravotníci. Může to značit to, že si hořičtí občané zdravotníků váží. Chci však dodat, že v této koronavirové době by neměl být vyhlášen jednotlivec, ale toto ocenění patří všem pracovníkům ve zdravotnictví v Hořicích jako poděkování za jejich opravdu nelehkou a zodpovědnou práci.

Co nyní nejraději děláte?
Jsem na zahradě, už odmalička ráda čtu a vařím, protože manžel miluje domácí kuchyň. Musím zaťukat, ten čas si užíváme. Člověk by nevěřil, že když se před padesáti lety vdával, že to bude teď v takové pohodě. Důchod je taková smutná radost. Jste volný, můžete si dělat, co chcete, jste finančně zajištěný, ale už nemůžete tolik fyzicky. Pokud nám ale s manželem funguje hlava, tak je to důležité, dá se něco dělat. Rádi posloucháme rádio, konkrétně dvojku, pořad Jak to vidí (moderuje Zita Senková). Dále pak Dobré ráno s Františkem Novotným či Václavem Větvičkou.

Na co jste v Hořicích jako rodák a patriot nejvíce pyšná?
Líbí se mi ruka pana Ing. arch. Poura, ta je hodně znát. Zachovává tu historii města, což vidíte i tady v městském muzeu. Autobusové nádraží je také krásné. Líbí se mi současné náměstí, jak je nyní vzdušné.

Všem čtenářům Hořického zpravodaje a jejich blízkým přeji v roce 2021 hodně štěstí a lásky.

SOŇA KERELOVÁ
Narozena: 17. dubna 1950 v Hořicích.
Rodina: Manžel Antonín (letos oslavili 51 let společného života), 2 děti (syn, dcera), 2 vnučky, otec - válečný invalida, příslušník Svobodovy armády, matka – švadlena
Vzdělání:
1969 - maturita na Střední průmyslové škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem
1976 – maturita na Střední zdravotnické škole v Hradci Králové
1992 – Pomaturitní specializační studium - péče o nemocné v Brně
2015 – dosud - Virtuální univerzita třetího věku
Zaměstnání:
1969 - 1971 – Výzkumný ústav Fotochema Hradec Králové – laborantka
1971 - 1979 – Ústav sociální péče pro tělesně postižené (invalidovna) v Hořicích - sanitárka, zdravotní sestra
1979 - 2014 – Nemocnice Hořice – zdravotní sestra v třísměnném provozu, vrchní sestra na interním oddělení, staniční sestra na LDN a nakonec jako hlavní sestra nemocnice
2014 - několikaměsíční výpomoc v Domově seniorů v Hořicích
2016 (duben-prosinec) - zástup hlavní sestry po personální změně ve vedení nemocnice
 - Nikdy nebyla členkou žádné politické strany.
- Několikrát zvolena do městského zastupitelstva v Hořicích (1990-1992, 1992-1993, 2002-2006 uvolněná funkce místostarostky města).