České národní listy

leden, únor 2021


Petice



Vážený pan

Ing. Andrej Babiš, předseda vlády ČR,

V Praze dne 17. prosince 2020


Věc: PeticePožadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!“


V souladu s čI. 18 Listiny základních práva svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s žádostmi a návrhy s prosbou o vyjádření se k nim v souladu s § 5 odst. (3) uvedeného zákona.


Vážený pane předsedo vlády,


současný rozpočet předpokládá deficit několika set miliard korun. Naše celkové zadlužení roste rychlým tempem. Jsme na počátku krize. Naše sociální jistoty jsou ohroženy. Asi 10 % našich spoluobčanů žije v chudobě či na jejím prahu. Je pravděpodobné, že celková situace se bude i nadále zhoršovat. Pandemie koranavirová pak rychle vyústí v pandemii dluhovou a chudoby.

Ale čeho jsme svědky? Dohadování se o miliardách korun a jejich následném přemísťování z jedné rozpočtové kapitoly do druhé. Imperativem doby však je hledat a nalézat nové finanční zdroje, které nám pomohou překlenout vzniklé celospolečenské problémy. Navrhujeme proto jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, abychom urychleně a s velkou naléhavostí požádali Německo, aby nám začalo splácet reparace, které nám dluhuje. Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí. Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené. A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již 30 let a samo sebe označuje za právní stát.

Naši málo stateční či laxní příslušní činitelé, místo aby již dávno na Německu požadovali zaplacení reparací, vydávají prohlášení, že reparací se vzdala komunistická vláda, že reparací jsme se vzdali v Česko-německé deklaraci, že v této době není vhodné otázku reparací nastolit, poněvadž by došlo v Evropě ke krizi důvěry a tak dále.

Z uvedených i dalších důvodů můžeme tedy oprávněně konstatovat, že pro současnou situaci je charakteristické dlouhodobé porušování základních norem mezinárodního práva. I ČR k němu přispěla především svou nečinností. Narovnání norem mezinárodního práva nikdy nemůže vést k nějaké krizové situaci v Evropě, ale naopak. Zhojení norem mezinárodního práva k obecné důvěře přispěje. Přestože mnozí v současnosti mluví o právním státu, o panství práva, tak od slov ke skutkům dosud nepřikročili. Demokratickými prostředky, mezi které patří i tato petice, za níž budou stát tisíce lidí, hodláme ovlivnit činnost vlády, aby bez zbytečných odkladů zahájila diplomatickou cestou jednání s Německem o zaplacení reparací a tak zajistila v určitém přijatelném časovém horizontu příliv několika bilionů korun, podle odhadů asi od 5 do 10 bilionů, do naší státní pokladny, a tak zajistila oddlužení republiky a její další rozvoj ve všech oblastech. A to je jistě jeden z nejdůležitějších našich národních a státních zájmů současnosti.

Ústava ČR říká, že lid je zdrojem veškeré státní moci. I my jsme tím lidem, my všichni petenti bez rozdílu. Naléhavě dále navrhujeme, aby Parlament ČR ve zkráceném legislativním procesu přijal zákon o referendu. Ústava jej již od roku 1992 předpokládá. Jen tak lid i o této pro republiku životně důležité otázce může přímo rozhodnout v imperativním referendu, pokud příslušné ústavní orgány se tak budou zdráhat učinit. Lid může vyměnit vládu, ale vláda lid nikoliv! V příštích demokratických volbách se můžeme stát vládou my, občané ČR! Budeme mít v rukou mocný nástroj k potřebným změnám, hlasovací lístky! Jděme k volbám! Volme ty politické strany, politická hnutí, která veřejně podpoří požadavek, aby nám Německo zaplatilo reparace v plné výši a postaví se za uzákonění referenda. Pakliže toto volání mrtvých i živých vláda odmítne, nastane situace, kdy budeme nuceni nastolit otázku potřebných systémových transformací. Klíč k budoucnosti vidíme v demokratických změnách, ústících v humanitní demokracii, která předpokládá rozšíření demokracie z oblasti politické do oblasti ekonomické a sociální.


Petiční výbor

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., Sečská 1855/27, 100 00 Praha 10 /// JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6 /// PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Poledníkova 5, 628 00 Brno-Líšeň /// PhDr. Marie Neudorflová, Ph.D., Osadní 1476/43, 170 00 Praha 7 /// JUDr. Karel Hais, Náměstí Přátelství 112, 357 09 Habartov /// Miroslav Starý, Letná 207, 471 24 Mimoň /// MUDr. Marek Obrtel, Rokytnice 132, 751 04 Rokytnice /// Ing. Vladimír Prinke, plk.v.v., Buzulucká 2354, 390 03 Tábor /// Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., Milénova 12, 638 00 Brno /// Ing. Ivan Kratochvíl, pplk..v.v., Vikova 473, 274 01 Slaný


Za petiční výbor je oprávněn jednat: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6


Už vám to došlo?


Vážení spoluobčané, dokud se nezbavíte vlastizrádné vlády, zaprodaných médií, zkorumpovaného soudního systému, ekonomiky založené na parazitování a diktatury nedemokratického politického systému, nezbavíte se ani koronaviru a pseudopandemie. Je čas si přestat nalhávat, že žijeme ve svobodném demokratickém státě, že lidé v institucích, které řídí tento stát, pracují pro naše dobro. Je třeba přestat si nalhávat i to, že to nakonec nebude tak hrozné, že nás přece nechají nás přežívat. Vždyť přeci potřebují zákazníky, kterým by prodávali své lži. Opravdu?Zapomeňte na to a proberte se. Již jsme se všichni stali otroky a vězni Nového světového pořádku. Žijeme v časech orwelovské diktatury a korporátního fašismu. A pokud to někde ještě tak zjevně nevypadá, brzy bude. Stačí se podívat do některých blízkých zemí, třeba do Velké Británie, která je v tomto zotročování občanů v první linii. Zapomeňte především na to, že se situace nějak zlepší a to sama od sebe. Jestli se k vám to ještě nedoneslo, tak dlouhodobým cílem globálních mafiánů je snížení populace planet Země na cca jednu miliardu (někdo říká, že půl miliardy, jiný, že dvě), aby jim měl kdo sloužit. A vy a vaše děti rozhodně nejsou mezi vyvolenými.

Akcí koronavirus začala aktivní fáze této globální genocidy. Je likvidována ekonomika, kultura, školství, zdravotnictví, právo a to podstatně rychleji, než doposud. Máte nějaké majetky? Zapomeňte na to, že vám zůstanou, pokud nejste poskoci globální mafie. V této fázi probíhá likvidace především relativně kulturně uvědomělé populace Evropy a USA, která je potenciálně stále schopná této genocidě cílevědomě odolávat. Posilována je Čína, jako budoucí centrum globálního řízení a spolu s tím čínský model společnosti, ve které člověk a jeho individualita nemají žádnou cenu. Rusko jako jediné úspěšně bojuje o suverenitu, ale vítězství je velmi nejisté. Jsou spuštěny procesy, které dovedou lidstvo do postapokalyptické budoucnosti, na jakou si diváci začali zvykat prostřednictvím filmů Potomci lidí, Elysium, Hladové hry, Divergence, Blade runner, Krásný nový svět, Šílený max, 1984 a mnohé další.

Přestaňte si nalhávat, že to nemůže být tak strašné. Jak známo, židé také nevěřili, že jedou rovnou do plynu, když nastupovali do vlaků do Osvětimi. Globální mafiáni nemají lidské myšlení, cítění a vědomí. Mají pouze lidská těla, ale jinak jsou nelidští, nemají soucit ani svědomí.

Ano, stále na tom nejsme tak strašně, stále u nás probíhají volby, stále dostáváte důchody a můžete si jít nakoupit. Vzpomínáte si na to, jak socialističtí autoři líčili optimistickou budoucnost plnou skvělých a užitečných technologií, kde budou mít lidé spoustu volného času na osobní rozvoj a budou pracovat jen pár hodin denně pár dní v týdnu? Taková budoucnost je stále možná, ale pouze ve světě, kterému nebudou vládnout parazité z podstaty, ale lidé sami. Musíme vybudovat občany řízenou společnost, která bude pracovat pro sebe a nikoliv pro místní a globální parazity. V současné době vedou k takovému cíli v naší zemi pouze dva projekty, které předpokládají budoucí spolupráci. Jedná se o projekty Kulatý stůl: www.kulaty-stul.cz a Občanské hnutí 2020 www.obcanskehnuti.info.

Spolupráce na těchto projektech je nyní jedinou možností, jak odvrátit budoucí likvidaci českého a moravského národa. Jestli na tom nemůžete pracovat vy, udělejte tu nejužitečnější věc: Řekněte o tom vašim dětem, přátelům, příbuzným známým.

Dokud je čas a ten se kvapem krátí!!!

Vydáno: 24.12.2020  v  11.39   Autor: Jan Korál , nwoo.org


Zamyšlení nad závěrem článku „Už vám to došlo?“


Považujeme též za nezbytné, aby vlastenecké subjekty, hnutí či jednotlivci, spolupracovali. To je první fáze vzájemných vztahů, která může vyústit časem až v organizační blízkost či jednotu.

Na počátku tohoto procesu je však nutné vycházet z toho, že zde existují již vlastenecké politické organizace. Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie, je již parlamentním subjektem. V současnosti jeho preference se pohybují až k 8-9%. Jeho zastoupení v Evropském parlamentu, dva poslanci, je velmi aktivní. Zvlášť významně si počíná poslanec MUDr. I. David. Ten snad pro české zemědělce dělá více než sám ministr zemědělství ČR. Význam SPD podtrhuje fakt, že v EP je členem širší frakce.

K vlasteneckým subjektům patří též Aliance národních sil v čele s paní dr. V. Vítovou. I ANS reprezentuje určitou část organizovaného politického spektra. Zatím nemá zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR. Usiluje však o to. Začíná své aktivity slibně rozvíjet.

Nesmíme zapomínat, že součástí vlasteneckého tábora je i KSČM, i když nyní nevíme, jakou tvář budeme mít v budoucnosti. To je fakt, který musíme vzít na vědomí, přestože víme, že současná kondice této strany celkově není dobrá. Nové, či alespoň zčásti nové vedení může do voleb ještě hodně napravit a napomoci k tomu, aby strana svou parlamentní pozici v příštích volbách obnovila.

I na Trikoloru pana V. Klause,ml., musíme vzpomenout. Ona má též určitý vlastenecký potenciál.

I v dnešní ODS můžeme najít vlastence. Mnohem více jich však nalezneme v řadě dalších vám již známých vlasteneckých spolků, skupin i mezi jednotlivců.


Žádnou složku vlasteneckého spektra nemůžeme považovat za jedinou spasitelnou. Vždy je třeba si položit otázku, co a kolik toho dělá hodnocený subjekt pro republiku. Nejde zdaleka jen o nějaké prohlášení, jednotlivou akci, ale o každodenní drobnou činnost, jíž osloví tisíce či dokonce desetitisíce lidí denně, např. tiskem, na sociálních sítí.


Nyní již je doba dávno zralá k tomu, aby nějaký subjekt z vlasteneckého tábora, oslovil další. Jednání, která budou probíhat, nemůžeme odkládat do dalších měsíců. Měla by proběhnout, jak se domnívám, nejlépe nejpozději v průběhu února. Volební kampaň máme již přede dveřmi.


I naše petice „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!“ by mohla napomoci k tomuto sjednocovacímu procesu. Oslovíme v průběhu první poloviny ledna některé poslanecké kluby jak s prosbou o pomoc při získávání petentů, tak i s prosbou při dosahování cílů uvedených v petici. Obrátíme se i na některé spolky s podobnou žádostí. Počítáme s tím, že petice získá i mezinárodní rozměr. Budeme se o to snažit. Nesmíme však kvůli petici zapomenout na dění kolem nás, z nichž některé může nabýt zvlášť silné akcelerace a silně tak ovlivňovat sociálně - ekonomický pohyb. Tento fakt musíme mít stále na mysli. Není ani bez významu, že petiční výbor a tím i celá petice je postavena na občanském principu.


To všechno je významné, ale nejdůležitější bude práce s peticí a novými politickými realitami v terénu. Lidé musí mít jasno, proč petici podepisují. Podpisem se řadí mezi ty, kteří usilují o reparace, o narovnání vztahů s Německem, o referendum. Prosíme proto zvláště členy petičního výboru, aby ve svém okolí s peticí intenzivně pracovali. V případě nemoci je možné petice zaslat na známé adresy s prosbou o spolupráci, v nejhorším případě ji odložit.

Když si uvědomíme, že některé body petice jsou v souhlasu s programem toho či onoho vlasteneckého subjektu, a v předpokládané časové dynamice sahají do budoucnosti, nejen do období volební kampaně, pak můžeme konstatovat, že můžeme dosáhnout určitých významných úspěchů. Záleží na každém z nás. Dejme se do díla! Dr. O. Tuleškov

Češi jsou poraženým národem.

Na členství v EU prodělali nejvíc, říká jasně světoznámý ekonom


24. 12. 2020   ChrudimskéNoviny CzechFreePress, novarepublika.cz 

Francouzský ekonom Thomas Piketty se zamýšlí nad tím, kam odtékají peníze z Česka. Vzal si k ruce data z Euro státu i z jiných renomovaných zdrojů a došel k jednoznačným závěrům. Nyní varuje před tím, že společná Evropa je dobrá jen pro některé. Jiným, například Česku, prý přímo škodí. Článek publikoval uznávaný ekonom Piketty už v lednu, nyní nicméně v Česku jeho překlad začal obíhat po sociálních sítích.


 V Paříži, Berlíně a Bruselu lidé nerozumějí nedostatku vděčnosti za obrovské sumy veřejných peněz, které ze svých daní posílají na východ. Ale v Praze a Varšavě se věci interpretují o dost jinak. Lidé tam zdůrazňují, že návratnost západních investic tady byla obrovská a že sumy, které si odtud západní investoři stahují, výrazně převyšují částky, které sem z Evropské unie přišly. Ve skutečnosti, když se podíváme na čísla, mají ti Češi a Poláci pravdu. Po kolapsu komunismu se postupně západní investoři (především Němci) stali majiteli významné části kapitálu v postkomunistické Evropě. Když vezmeme celkový objem fixního kapitálu (včetně budov), patří jim čtvrtina“ napsal v lednu letošního roku na svůj blog známý francouzský ekonom Thomas Piketty, který se zabývá otázkami příjmové nerovnosti. Jako nejvíce poražený stát z tohoto srovnání vychází jednoznačně Česká republika, což dokládá i přiložený graf.(viz. fotogalerie)


Piketty přitom cituje data svého spolupracovníka Filipa Novokmeta. Výstižné je srovnání, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku. A kolik sem naopak přišlo na evropských dotacích. Podle oficiálních statistik Euro státu bylo z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách „odkloněno“ 7,6 procenta HDP. "V absolutních číslech to znamená, že z naší země za tu dobu odešlo 2 252 miliard korun, zatímco ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu „vrátilo“ 1,9 procenta HDP. To dělá 563 miliard korun. Česká republika je tedy v minusu 1 689 miliard korun za sedm let. Roční minus dosahuje 241 miliard korun. V přepočtu na výkon ekonomiky to dělá minus 5,7 procenta HDP," jak uvedla analytička Lenka Zlámalová v březnu na serveru Echo24.cz v článku ,,Z Česka se stal krmelec Evropy , kde rovněž označuje Česko za, nejvíce poražený stát", pokud jde o poměr přílivu euro dotací a odlivu dividend.

„Evropa bude muset překonat mnohé výzvy. Tou hlavní je obecný přesun celého světa směrem k příjmové nerovnosti. Evropa své občany neuklidní vysvětlením, že jsou na tom lépe než ve Spojených státech nebo v Brazílii. Nerovnost roste ve všech zemích a je podpořena fiskální soutěživostí, která odměňuje ty nejmobilnější. Evropa jen přikládá pod kotel.
Nebezpečí kulturního izolacionismu a hledání obětního beránka může být s úspěchem odvráceno pouze tehdy, pokud dokážeme dělnické třídě a mladším generacím nabídnout skutečné strategie ke snížení nerovnosti a k investování do budoucnosti,“ píše dále Piketty.


zdroj: https://chrudimskenoviny.cz/kategorie/z-medii/cesi-jsou-porazenym-narodem-na-clenstvi-v-eu-prodelali-nejvic-rika-jasne-svetoznam

Lichtenštejnové zažalovali Česko. Stát povolává do boje historiky

Josef Mačí

Zámek Lednice na jižní Moravě je jedním z pěti zámků, jejichž navrácení se Lichtenštejnové domáhají žalobou.

26.12.2020 21:04

Lichtenštejnsko podalo proti Česku žalobu u Evropského soudu pro lidská práva, a to kvůli nedořešeným sporům o majetek rodu Lichtenštejnů v Česku. Stát si chystá obhajobu, a oslovil proto tuzemské historiky.

Článek

Česko čeká nepříjemná premiéra. Vůbec poprvé bude stát čelit žalobě jiné země před Evropským soudem pro lidská práva. Vůči postupu českých orgánů a soudů proti svému vládnoucímu rodu se mezistátní stížností ohradilo Lichtenštejnsko. Půjde teprve o 25. spor dvou zemí, který soud ve Štrasburku od svého založení v roce 1959 bude řešit.

Spor má dvě roviny. Zaprvé v něm jde o konkrétní dlouholetou soudní tahanici o zhruba 600 hektarů lesů u středočeských Říčan. Tyto pozemky byly tehdejšímu lichtenštejnskému vládnoucímu knížeti Františku Josefovi II. zkonfiskovány na základě Benešových dekretů a Nadace knížete Lichtenštejna jako správce rodového majetku je chtěla zpátky.

Podle lichtenštejnské strany se totiž na knížete dekrety prezidenta vůbec neměly vztahovat, protože byl občanem samostatného lichtenštejnského státu, který zůstal za druhé světové války neutrální, a nikoliv Němcem, jak ho označily tehdejší československé úřady. Všechny stupně českých soudů ale nárok Nadace knížete z Lichtenštajna zamítly, a to včetně Ústavního soudu letos v únoru.

Druhou rovinou soudní pře je ale samé jádro sporu, tedy verdikt o tom, jestli se skutečně měly na Františka Josefa II. Benešovy dekrety vztahovat. České soudy totiž pouze shodně konstatovaly, že nemohou přezkoumávat rozhodnutí československých úřadů před rokem 1948. Nikdy tedy nezjišťovaly, kde je skutečně pravda.


A v tomto bodě tahá Česko za kratší konec. O tom vypovídá i dopis vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Víta Alexandera Schorma, který je adresován pěti ředitelům českých historických ústavů. Seznam Zprávy ho mají k dispozici.


Vládní zmocněnec v něm žádá historiky o pomoc s obhajobou.„V této souvislosti bych vás rád zdvořile požádal o brzkou – nejlépe do 22. listopadu 2020 – odpověď na otázku, zda by některý z členů vašeho ústavu či katedry byl schopen z hlediska své odbornosti a kapacity a také ochoten s námi navázat bližší spolupráci, podrobit určité historické okolnosti bádání a pomoci nám obstarat potřebné listinné důkazy v této mimořádně významné kauze,“ napsal Schorm v dopise datovaném k 26. říjnu.Právě proto, že české soudy podstatu sporu nikdy neřešily, musí stát budovat obranu proti lichtenštejnským nárokům od nuly. Zatímco lichtenštejnská strana má obhajobu svého argumentu připravenou už dlouhá léta.

Historici: Bojíme se účelového výkladu

Žádost českého vládního zmocněnce může ale být z jednoho pohledu také brána jako problematická. A to proto, že český stát vlastně hledá historiky, kteří mu pomohou hájít své zájmy proti lichtenštejnské straně. Přitom vědečtí pracovníci z podstaty své profese jsou zcela nestranní.


Toho se obává například Ústav českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Podle mých informací nebude žádný z našich kolegů z Ústavu českých dějin FF UK svou odborností do probíhajícího mezistátního řízení vstupovat. Jejich znalosti by se mohly v některé fázi stát součástí účelového výkladu tohoto tématu, byť třebas neúmyslně,“ formuluje jednu z obav mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Zuzana Válková.

Seznam Zprávy se proto zeptaly přímo vládního zmocněnce, zda mu nepřijde taková žádost směrem k historikům nestandardní.

Při vyřizování mezistátní stížnosti, na kterou se tážete, postupujeme zcela standardním způsobem, a to v souladu se zákonem č. 186/2011 Sb., o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány,“ odpověděl Seznam Zprávám vládní zmocněnec Vít Alexander Schorm.

Na obhajobě zatím historici nepracují

Názory na to, jestli je vhodné žádosti vládního zmocněnce vyhovět, se ale liší. Například Ústav světových dějin, který je rovněž součástí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na rozdíl od svého sesterského Ústavu českých dějin na žádosti nic nestandardního nevidí.

Na našem ústavu působí dva kolegové, kteří se dlouhodobě zabývají ve své badatelské činnosti vztahem šlechty k československému státu a konkrétně také s Lichtejnštejny. Na žádost jsem odpověděl v tom smyslu, že je možné se na uvedené kolegy v případě potřeby konzultace v dané věci obrátit,“ uvedl ředitel Ústavu světových dějin Ondřej Vojtěchovský.


Není těžké odhadnout, kteří dva odborníci to jsou. Václav Horčička i Jan Županič se totiž angažovali mimo jiné i v Česko-lichtenštejnské komisi historiků. Ta vznikla po navázání diplomatických vztahů mezi Českem a Lichtenštejnskem v roce 2010 s cílem přispět k oboustrannému porozumění společných dějin obou zemí. Zárukou byla nezávislost na politických orgánech.

Osloven byl vládním zmocněncem pouze historik Horčička, ale zatím žádné informace neobdržel. „Potvrzuji, že jsem byl osloven, jednání o spolupráci však jsou na samém počátku. Nemám tedy představu o tom, jak by měla kooperace vypadat, ba dokonce, zda vůbec bude navázána,“ napsal Seznam Zprávám Horčička.

Zmocněnec: Čím víc konzultací, tím lépe

S působností Česko-lichtenštejnské komise historiků, jíž byl i Václav Horčička součástí, se ale pojí otázka, proč se vládní zmocněnec České republiky před Evropským soudem pro lidská práva neobrátil přímo na ni.

S Česko-lichtenštejnskou komisí historiků spolupracujeme skrze Ministerstvo zahraničních věcí. Cílem konzultace této komise a případně dalších historiků v kontextu této jedinečné kauzy je udělat si o ní co nejobjektivnější obrázek, který bude důležitý z hlediska nejenom samotné obhajoby, ale také vedení řízení před ESLP jako celku. Ostatně intenzivnějšímu zkoumání historických souvislostí se teprve budeme věnovat. Jsem přesvědčen o tom, že více konzultací nemůže být v takové záležitosti na škodu,“ dodal Schorm.

Práce na české obhajobě jsou tedy na začátku. Jasné ale je, že pro stát půjde o těžší bitvu než před českými soudy. Nedá se totiž očekávat, že by Evropský soud pro lidská práva přijal pohled české strany, že rozhodnutí českých úřadů před rokem 1948 se nemohou přezkoumávat.


Rozhodnutí bude mít navíc vliv i na další kauzy, které momentálně řeší okresní a krajské soudy v Česku. Jde o žaloby, kde se Nadace knížete Lichtenštejna, ale i další členové knížecí rodiny a občané Lichtenštejnska domáhají vrácení majetku. Hraje se o zhruba 60 tisíc hektarů polí a lesů nebo o zámky a hrady, například o zámek v Lednici, Valticích, Bučovicích a Velkých Losinách nebo hrad Šternberk.

Ústní řízení před Evropským soudem pro lidská práva by mohlo začít v polovině roku 2022 a rozsudku by se oba státy mohly dočkat po půl roce.


Lichtensteinové v Českých zemích

Prof. PhDr. Stanislava  Kučerová, CSc.

 

Pan Posselt se  nedávno    zmínil se  i o tom, jak  je  významná  historie Lichtensteinského  rodu  ve střední Evropě (včetně českých zemí). Lituji, že to hodnocení  pan Posselt nekonkretizoval, nepřiblížil. Učiníme to za něho.

Historicky  nejvýznamnější představitel rodu,  rakouský  šlechtic  Karel Lichtenstein, byl  totiž  po nešťastné bitvě  na Bílé hoře (8. 11. 1620), po  nezdařeném boji  českých stavů  proti bezohlednému útlaku  ze strany habsburského katolického panovníka Ferdinanda II. pověřen násilnou správou šlechtického majetku v Čechách. Na Moravě získal od vítězného panovníka tuto funkci kardinál František  Dietrichstein. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému českému království krutě pomstil. A oba správcové  jako představitelé vítězné moci  mu v tom pomáhali. Slavnostně  se zúčastnili nelidsky kruté popravy vůdců povstání na Staroměstském náměstí 21. června 1621. K tomu získali příležitost neobyčejně se obohatit. Organizovali loupežné kofiskace majetku domácí šlechty, zabavená panství si  sami ponechávali nebo jimi obdarovávali hejna cizinců a  válečných dobrodruhů. Rozsah konfiskací byl nevídaný. Dvě třetiny domácí půdy padlo do cizích rukou. Sám Lichtenstein získal mnohé statky, např. Lednice a Valtice na jižní Moravě, Krnovsko a Opavsko na severu. Rozsah takto  získaných panství  byl  mnohonásobně větší než  vlastní území  rodného Lichtensteinska. Náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli kněží, učitelé, vzdělaná vrstva národa. Odejít musel i J. A. Komenský. Němčina se stala  úředním jazykem, Dalimilova kronika byla veřejně  katem  spálena. Nastal konec samostatnosti české a  na dlouho, až do slavného obrození i  konec národa českého. Za 2.světové války patřil rod k  antičeskoslovenské  německé menšině, která přispěla k zničení demokratického  státu. Po válce  byla  Lichtensteinská  panství podle Postupimských a Pařížských dohod postátněna.  Pan  Posselt  by měl  ve svých projevech lépe znát historii.

Kníže Hans Adam… se hlásí ke svým kořenům v našich „sudetech“


Naši laureáti mají „sudetoněmecké, rakouské, německojazyčné kořeny. A on měl českojazyčné kořeny. Náš letošní laureát je hlavou rodiny, která stále nese titul vévody z Opavy a Krnova. Je hlavou státu, a sice - kníže Hans Adam, který se hlásí ke svým kořenům v našich „sudetech“. „Sudetsko-slezská“ města Opava a Krnov náleží beze změny k jeho jménu. Za to si zasloužíte vaše Výsosti, Karlovu cenu. Tím nám uchováváte velký kus domova. Existuje mnoho takových částí vlasti. Zvláště pro lidi, jako vy a jako já, a jiné, později narozené.


Uvedu vám příklad: Toto výstaviště  a Norimberk jsou rozděleny diecézemi. Náhodou vím, že výstaviště patří do biskupství Eichstätt. Vnitřní.město do biskupství Bamberg. Ale toto výstavní centrum patří, jak jsem řekl, pod biskupa Hankeho z Eichstattu, také později narozeného „sudetského“ Němce. Co udělal jako první, když byl ustanoven biskupem v  Eichstattu? Přidal opavského orla do biskupského erbu. Jsou to všechno znaky, se kterými jsme společným staletým základem svázáni. Ale neznepokojujte se Vaše Výsosti, nebudete oceněn jen kvůli staletím. Protože jste dědicem opravdu velkého příběhu. Ale jste také velmi moderním, progresivním politickým činitelem.


Chci zde znovu zdůraznit: Lichtenštejnsko, s velkou tradici, bylo jednou zemí se „sudetským Slezskem“ a Moravou, řízenou až do vyhnání na konci války, vaším otcem. Je to před delší dobou, doufám však, že to není neuctivě mimo pozornost. Váš otec byl první princ, který opravdu udělal z Lichtenštejnska fungující stát v současném smyslu. Ale byl v srdci stále hluboce zakořeněn v naší sudetskoslezsko-českomoravské domovině, až do své smrti. Požádal svého syna (a jeho syn má velkou, inteligentní, nezávislou, typicky „sudetskou“ smím-li to tak říci, energii), aby se svými ekonomickými znalostmi a prostřednictvím politické vědy postavil zemi na zcela nových základech.“

Z projevu B. Posselta na 67. sjezdu tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal v květnu 2016 v Norimberku


Ze strany landsmanů a jejich přátel útoky na dekrety prezidenta republiky pokračují

Odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Adam_II.

http://www.sudeten.de/sudpresse/up/160317_Karlspreis.pdf

http://www.sudeten-tv.de/#Start

Tiskové prohlášení Koruny České a komentář Monarchia Catholica - Koruna Česká Pressemeldung und Monarchia Catholica Kommentar

21. května 2016 v 8:19 | KČ+MC |  Habsburská Monarchie - Donaumonarchie

 

Vážení přátelé,

níže uvádíme Tiskové prohlášení Koruny České:

 Tiskové prohlášení: K nárokům Lichtensteinské nadace a konfiskaci majetku Lichtensteinů. Koruna Česká, (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) považuje konfiskaci majetku Lichtensteinů a zejména současnou snahu konfiskovat majetek nadace podle Benešových dekretů za svévoli ze strany státních orgánů. Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i politikovi, právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě "kolektivního provinění německého národa" majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logicky i právně. Takový majetek by mohl být konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud je nám známo, taková obvinění nebyla proti Lichtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána. Je pouze ostudou současné České republiky, že zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme orgány tohoto státu, aby tak neprodleně učinily.

 

Mgr. Ing. Josef Pejřimovský v. r.

pověřený člen předsednictva

 

Komentář Monarchia Catholica, včetně přípisu pana Mgr. Ing. Josefa Pejřimovského:

"O skutečnosti, že se Benešovy dekrety automaticky nevztahují na všechny Němce bez ohledu na státní příslušnost, svědčí smlouvy Československé republiky se Švýcarskem, Itálií a Rakouskem, že na jejich občany se Benešovy dekrety bez ohledu na národnost nevztahují. Jejich občany lze podle Benešových dekretů postihnout jen tehdy, když se provinili konkrétním činem proti Československu nebo jeho občanům."

 

Monarchia Catholica vítá ocenění, kterého se dostalo Jeho Knížecí Milosti Janu Adamovi II. z Liechtensteinu, který byl na 67. Sudetoněmeckém dni 2016 v Norimberku oceněn Karlovou cenou.

 

Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální, za 2. světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Liechtensteinové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011-2014 výzkum česko-lichtenštejnské komise historiků. Liechtensteinové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů prezidenta republiky. "ČSR" se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí.

 

Zajímavé je, že již v letech 1945-1948 si "československé" úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí "ČSR" jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický převrat ho znemožnil. Kníže Hans-Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v "České republice". Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit.

Útoky na dekrety prezidenta republiky jsou hrubým vměšováním do našich vnitřních záležitostí

Pan Horst Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! 


Pan Stephan Mayer, státní tajemník německého ministerstva vnitra, na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ prohlásil, že Benešovy dekrety nepatří do dnešní Evropy. Po několika letech, kdy se o Benešových dekretech na sudetoněmeckých sjezdech vůbec nehovořilo, tak téma znovu otevřel.

"Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety," prohlásil dnes za silného potlesku stovek přítomných Mayer. Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu. Tzv. Benešovy dekrety nepatří do dnešní Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody. Poučuje druhé, ač nejdříve sám se měl nechat poučit.

 

Jím použitý termín takzvané Benešovy dekrety je nesprávný a zavádějící. Navozuje představu, že prezident E. Beneš, občas v době kdy měl čas a náladu, někde v koutku smolil svoje dekrety. Skutečnost je však zcela jiná! Návrhy dekretů projednávaly orgány tzv. čs. prozatímního státního zřízení v Anglii. Především to byla vláda, v jejímž čele stál Mons. Jan Šrámek, předseda Československé strany lidové, dále to byla, od určitého času, i Státní rada a Právní komise s předsedou dr. A. Procházkou, známým lidoveckým činitelem. Později na osvobozeném slovenském území  se dekretální normotvorby účastnila též Slovenská národní rada. Po vytvoření čs. vlády v Košicích se tato stále více v tomto směru angažovala. Po přesídlení vlády do Prahy se na přípravě dekretů účastnila celá řada odborných institucí. Dekrety však v každém případě podepisoval prezident republiky dr. E. Beneš. Proto mluvíme o dekretech prezidenta republiky, nikoliv o Benešových dekretech.

Tím však proces dekretální normotvorby nebyl zakončen. Koncem října r. 1945 bylo ustaveno Prozatímní národní shromáždění (PNS), které  potvrdilo pana dr. E. Beneše ve funkci prezidenta republiky. Součástí  agendy PNS bylo projednání všech dekretů prezidenta republiky, ať již byly vydány v Anglii nebo v osvobozeném Československu. Dekrety takto získaly formu ústavních zákonů či zákonů.

 

Důležité je si uvědomit, že všechny politické strany, sociální demokraté, komunisté národní socialisté lidovci, jakož i slovenští komunisté a slovenští demokraté, s ratihabicí dekretů souhlasili a tak se tyto staly pevnou a nezvratnou součástí našeho právního řádu. O tom rozhodli v osvobozeném Československu zástupci československého lidu.

 

Závěrem několik vět z výňatku Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (č. 55/1995 Sb.)  Ústavní soud tento návrh zamítl. Na samém závěru Nálezu uvedl: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

 

Protestujeme proti tomu, aby spolkový ministr vnitra a státní tajemník na ministerstvu vnitra SRN strkali nos do našich vnitřních záležitostí. Rádi bychom se dozvěděli, kolik  Čechů, přítomných na sjezdu SL v Augsburku, proti jeho výrokům protestovalo. Pokud mlčeli, souhlasili. A to je ostudné nejen pro ně osobně, ale i pro naši republiku.


A co považujeme za nejhorší? Že ministerstvo zahraničních věcí ČR i naše vláda mlčí, jako kdyby se nechumelilo. Kde jsou v reálu tak verbálně velebené česko-německé vztahy? Horší se! Kam až takto dojdou? Jedno víme, když naše uvedené ústavní orgány nechají v médiích takto řádit landsmany a germanofily ještě nějakých pár let, aniž by si protičeských útoků všimli, pak dezorientovaná česká veřejnost začne tyto lži považovat za pravdu a historickou pravdu za lež. Je to snad jedním z dlouhodobých cílů přátel „sudetské věci“ v ČR? Nelze to vyloučit! Proto musíme na každou lež, pokud to bude v našich silách, odpovídat pravdou!

Dr. O. Tuleškov


V restitučních sporech neuspěli, tak na to jdou od lesa.

Obrátili se na Evropský soud pro lidská práva

V článku „Vztahy Česka a Lichtenštejnska vyřeší odvážné kroky“ z 19. listopadu 2014 od Emy Wiesnerové jsou zajímavé skutečnosti. „Dějiny českých zemí a rodu Lichtenštejnů jsou propojené už od středověku, přesto především v průběhu minulého století došlo ve vzájemných vztazích k celé řadě problémů a nedorozumění. Za největší kámen úrazu lze považovat komplikované vlastnické otázky související s pozemkovou reformou po první světové válce a konfiskací majetku rodu Lichtenštejnů na základě tzv. Benešových dekretů po roce 1945.

Rozdílný výklad událostí způsobil, že obě země obnovily své diplomatické vztahy až v roce 2009. Sporné otázky dějin však zůstaly nevyřešené a kvůli jejich hlubšímu poznání a zasazení do kontextu obecných historických událostí vznikla Česko-lichtenštejnské komise historiků.


Chtěli jsme mimo jiné ukázat, že události, k nimž došlo ve 20. století, mají kořeny v dávné minulosti, a že jde o dědictví poměrně složitého vývoje a osudů rodu Lichtenštejnů ve střední Evropě,“ popsal jeden z cílů komise její spolupředseda za českou stranu Tomáš Knoz z Historického ústavu Filozofické fakulty MU.


Není podle něj například náhoda, že při zdůvodňování majetkoprávních změn po obou válkách se v dobových publikacích objevují odkazy na události související s bitvou na Bílé hoře, kdy Karel z Lichtenštejna předsedal soudu s vůdci českého stavovského povstání. Tedy na událost, která se odehrála před více než třemi sty lety. Lichtenštejnové naopak vytvářeli vlastní obraz sebe sama jako výjimečného rodu, který svým okolím zůstával nepochopen a který se k majetkům dostal usilovným hospodařením a sňatkovou politikou, nikoliv však prostřednictvím zisků z pobělohorských konfiskací.


Komplikovanost vztahu obou zemí nemá podle Knoze v Evropě obdoby. „Pokusili jsme se problémy tematizovat tak, aby si z našich odborných závěrů mohli politici a diplomaté převzít informace potřebné pro další rozvoj vztahů jak mezi oběma zeměmi, tak mezi Českem a rodem Lichtenštejnů. K překonání dřívějších stereotypů a k využití všech pozitivních stránek ve vzájemných vztazích je však oboustranně třeba specifických a odvážných kroků,“ zdůraznil historik.“

http://www.veda.muni.cz/veda-a-vyzkum/4958-vztahy-ceska-a-lichtenstejnska-vyresi-odvazne-kroky#.VKu_OMljNqA


Když necháme naše vědce bádat, zjistíme, že někteří se dopracují k výsledkům, které jsou dokonce v rozporu s historickou realitou. Můžeme např. zjistit v běžných internetových materiálech následující: „Lichtenštejnové v pobělohorském období získávají velký majetek díky konfiskaci majetků. Podle odhadu pochází 41% majetku, který vlastní na konci 19. století, právě z období let 1620 - 1650.“ http://historicky.blog.cz/0810/lichtenstejnove-2


Takže přes velké „úspěchy“ našich vědců, snad nebudeme vracet pobělohorský lup Lichtenštejnům. To by byl již vrchol. Sama o sobě je zlověstná skutečnost, že nějaká komise byla vytvořena, pracuje a dopracovala se k tvrzení, že vztahy mezi ČR a Lichtenštejnském vyřeší jen odvážné kroky. Doufejme, že tyto odvážné kroky nebudeme platit dalším českým majetkem. Málo statečná v obhajobě českých zájmů a celkově slabá Sobotkova vláda, i ji následující nový český kabinet však jsou v tomto směru obecně velkým rizikem. Restituce stíhají další restituce a o majetky se hlásí i sudeti z rakouského sudetoněmeckého landsmanšaftu. Restituujeme již asi od roku 1990. Kdy dojdeme konečně k závěru restitučního šílenství? Další restituce mohou republiku nejen oslabit. Pokud někdo by rád dovedl restituce až k době pobělohorské, pak by u nás neměl najít žádné pochopení, ale jen a jen důsledný odpor. Jde-li o spravedlnost, jíž se tak hlasitě domáhají ti, jímž by měl podle jejich stanovisek kynout nějaký majetkový zisk, pak samozřejmě by bylo velmi žádoucí, aby zlodějské pobělohorské konfiskace, které byly jedním z největších majetkových přesunů v novějších dějinách, česká šlechta i čeští měšťané byli nejen okradeni zcela nevídaným způsobem, nýbrž i desítky tisíc z nich ze své vlasti vyhnány, byly zrušeny a byl obnoven majetkový stav doby předbělohorské.


Ale abychom se vrátili k reálným současným majetkovým problémům. Je třeba říci, že výsledky prvorepublikové pozemkové reformy a dekrety prezidenta republiky jsou nedotknutelné. Žádný tzv. odvážný krok, jak o něm mluví brněnský profesor Knoz, je nesmí narušit.

Republiku nenecháme urestituovat! J. Skalský


Poprava české státnosti r. 1621

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Nesmiřitelné  rozpory v boji o moc a bohatství  mezi vládnoucími  monarchy  evropských velmocí, spory panovníků se  zástupci šlechty a měst o účast na vládě  proti  nastupujícímu absolutismu,  ideologické rozpory  náboženské mezi katolicismem a protestantismem,  následný spor o náboženskou snášenlivost  proti  příkazu vrchnosti vyznávat  jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618-1648).

 

Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech  protestantská, vyhlásila  spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand  II.,  jehož děda si osudnou chybou předtím sami  r.1526 dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit.  Absolutní moc  královskou chce mít  nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní  právo šlechty  volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit.  Stavovský  odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných  pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením  pověřeného správce země Karla  Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek  nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani  katolickou  církev a jesuitský řád  neminula  výnosná odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované  půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží  (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy  novému režimu nepohodlné byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.

 

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici.  Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let),  stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka,  Slováku Janu Jeseniovi,  lékaři a rektoru  University Karlovy,  příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen. Sťaté hlavy  pro potupu a zastrašení  pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu  a vidí: Konec českého boje o  stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku,  zkázu, která ohrozila  samu jeho existenci..

 Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře  napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních  chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“                         

 

Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v  závěru i legionářům   vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až  po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28.října 1918. Po  celá ta  předchozí  tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí.  Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“.

 

Když „muži 28.října“ sepisovali své  provolání Národního výboru  o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané  přijali ta slova  s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí.  V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a  symboly,  oblékaly se kroje národní a  sokolské,   na nárožích vyhrávaly kapely,  zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu,  konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na  ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit . Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími  projevy, skácel Mariánský sloup,  který se tu týčil jako  symbolický pozůstatek právě povaleného režimu.  Pomník, dílo  sochaře  J.J.Bendla ( 1620-1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad  českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru,  tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu.  Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882-1947),  zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti  právem  v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce. 

 

Ferdinandovo vítězství v „české válce“  bylo jen  prologem k sérii dalších válek, v  kterých  proti sobě bojovaly země  katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht  z Valdštejna),  přelévala se ze země do země a  doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela. Evropa byla  zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy  většinu obyvatel.  Pověstná „třicetiletá“ válka skončila  politicky  r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v Münsteru) a  vojensky  shodou okolností zase  v Čechách,  kde se právě potýkali Švédové s Pražany.  Mírové smlouvy přinesly  dílčí uspokojení  většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení  podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se  Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili.

 

Největší zisk z výsledků třicetileté války měla  u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů,  a tu  se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný  obraz  údajné  ochránkyně katolíků  byl poslán do Říma.  Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen  první  vítězný  Mariánský sloup a pak podobné sloupy  byly stavěny po celé katolické Evropě:  na oslavu české porážky. Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650,  stržený 1918 a  vymáhaný k znovuobnovení  v našich časech. Má být vztyčen zase  tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa   popravy vůdců stavovského povstání.   Chlácholí nás, že prý  sloup  vznikl na  památku  boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu. Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje,  proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům,  proti našim potlačovatelům.   Znovupostavení sloupu nemá s patriotismem nic společného. Naopak. Bylo by projevem hrubé necitlivosti k dějinám a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení. Kam až se máme vrátit po převratu 1989? Opravdu až k Bílé hoře?

                                                          

Bernd Posselt - Odsun byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka

AUTOR: Bernd Posselt, kanál Die Sudetendeutschen

David Horák / Zpráva, editor deníku FORUM 24

Publikováno 21. 12. 2020

Předák sudetských Němců Bernd Posselt ve své adventní a vánoční promluvě adresované jak sudetským Němcům, tak i českým krajanům poukázal na spojení Vánoc a domova. V této souvislosti připomněl poválečné vyhnání sudetských Němců z Československa a označil ho za etnickou čistku.


Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“.


O stále aktuálním tématu poválečné křivdy mluvil u příležitosti nadcházejícího 75. výročí této události, přičemž do kontextu s adventem a Vánocemi jej zasadil prostřednictvím tématu domova, který o svátcích nabývá zvláštního významu.


Posselt úvodem připomněl, že pečlivě rozlišuje advent coby přípravu na Vánoce, a zdůraznil, že Vánoce začínají až Štědrým dnem. „O Vánocích k nám na Zemi přišel Bůh v podobě novorozeného dítěte. Je to něco tak mocného, že to nelze zapomenout, vytěsnit, ani znehodnotit kýčem,“ varoval před banalizací významných křesťanských svátků. „Zrovna my, kteří jsme trpěli kvůli nenávisti, vyhnání, odtržení, nebo jsme tímtéž vývojem v naší historii žel Bohu formou nacionalismu prošli, víme, jak neuvěřitelně důležité jsou pojmy dialog, přátelství, láska k bližnímu a pospolitost. A Vánoce jsou svátky, v nichž nám Bůh z lásky k nám lidem nabízí rozmluvu, dialog,“ dodal.


Posselt v Česku vystupuje jako demokrat a smiřovatel, a právě tak také mluvil v lednu 2019 v Knihovně Václava Havla. V jeho nynější promluvě je nicméně znát, že se odehrává v Německu, notabene je natočená v mnichovském Sudetoněmeckém domě, a že je adresovaná především jeho sudetoněmeckým krajanům, pročež k možnému zklamání na české straně akcentuje vyhnání, zatímco příkoří za protektorátu se dotkne jen letmo.


Ústředním tématem promluvy je domov, s nímž mají Vánoce mnoho společného. „Právě lidé, kteří ve své osobní nebo rodinné historii museli zažít ztrátu domova, že byl někdo ze svého domova násilně vyhnán, mají k domovu zvláště niterný vztah. A právě advent a Vánoce jsou čas, kdy se lidé doma scházejí kolem adventního věnce a světla vánočního stromku, kolem světla, které seslal Bůh na temný svět,“ vyzdvihuje Bernd Posselt s tím, že právě nastalá obtížná situace nás přibližuje samé podstatě Vánoc.


V příštím roce uplyne 75 let od chvíle, kdy byla většina příslušníků sudetoněmecké menšiny vyhnána ze své domoviny. „Vyhnání začalo v roce 1945 po druhé světové válce, ale největší část naší národní skupiny byla vyhnána v roce 1946, tedy v době, kdy běžela poválečná obnova, kdy už bylo rok po válce. Moje rodina byla vyhnána v listopadu 1946, tedy více než rok po konci války. To nebyla žádná spontánní pomsta, to byla chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ říká Posselt ve videu krátce před 6. minutou záznamu.

Posselt, který kudy chodí, tudy vyzdvihuje své nejrůznější kulinářské zážitky, odlehčil promluvu zmínkou o českém vánočním cukroví. „Musím říci, že moje babička, která pocházela z Chebu, byla nedostižná se svými vanilkovými rohlíčky, a moje štýrská maminka byla zrovna tak nedostižná s vanilkovými rohlíčky. A když se nás dětí ptali, které nám chutnají lépe, naučili jsme se diplomacii, protože jsme věděli, že oboje byly fantastické, a nechtěli jsme přijít ani o jedny z nich.“


V závěru promluvy vzpomněl Bernd Posselt i brněnskou Pouť smíření, která nyní, 75 let od brněnského pochodu smrti, podle něj „vyjadřuje protest mnoha Čechů, a zejména mladých Čechů, proti vyhnání a ozřejmuje, že směřujeme k lepší budoucnosti“. V podobném duchu promluvu i zakončil, neodpustil si ale poznámku, že „někteří by byli docela rádi“, kdyby sudetští Němci zmizeli. Vzápětí ale dodal, že většina si uvědomuje, že bez nich by v takovém případě ona „pestrá Evropa byla chudší“.


B. Posselt stále stejně nahnědlý a protičeský. Jaký pán, takový krám!


Nelze mu však upřít snahu a vytrvalost. Již léta tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), v jehož čele stojí tento pán snad již dvacet let, přední landsmani a dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé hudou stále stejnou. Češi vyhnali a ještě před tím okradli německé obyvatelstvo. Sudeti i jejich němečtí příznivci již dlouhodobě usilují o to, abychom to vše viděli jako akce výhradně československo-„sudeto“německé bez jakýchkoliv mezinárodních a dějinných souvislostí. A tak mluví o pomstě, o vyhánění, o etnických čistkách. Podle nich jsme se dopustili zločinů nejen válečných, ale i proti lidskosti a dokonce i genocidních. I jeden sjezd SL se konal pod heslem, že vyhnání je genocida. Před několika lety i rakouský landsmanšaft zasedal pod slovy o genocidě „sudetských Němců“.


Že jde o nepravdy, v tom horším případě o lži, je jasné. O přesídlení německého obyvatelstva rozhodli spojenci na Postupimské konferenci. O tom, jak bude probíhat, v jakém čase a za jakých podmínek, určovala Spojenecká kontrolní rada. Ta dokonce vypracovala harmonogram přesídlení německého obyvatelstva nejen z Československa. Je proto z hlediska těchto faktů úsměvné, pokud by to nebylo spíše k pláči, když pan Posselt argumentuje, že vyhánění probíhalo déle než rok, a proto nemohlo jít o akt pomsty, ale právě o etnickou čistku.


Všem rozumbradům, i vůdčímu duchu SL, panu B. Posseltovi doporučují, aby si prostudovali, samozřejmě především závěry Krymské a Postupimské konference i text Pařížské reparační úmluvy, a poté pak sáhli k méně náročným dokumentům jako je např. „Usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945“ (SKR), které obsahuje rozdělení přesídlovaného německého obyvatelstva do jednotlivých okupačních pásem. Transporty Němců jsou rozděleny i v čase. Usnesení SKR předpokládalo, že poslední transport bude uskutečněn v červenci 1946. Čas však předpoklady SKR opravil. Poslední vlaky s přesídlenci od nás odjely někdy v říjnu 1946. Pokud pan Posselt uvedené nastuduje, nebude muset již nikdy hloubat nad tím, zda jsme se Němcům mstili nebo je etnicky čistili.

Tito experti, podobní panu Posseltovi, také nebudou moci říci, že jsme německé obyvatelstvo před přesídlením okradli. Již z materiálů Krymské konference se dozví o zásadě, která spojenci byla přijata. Německo bude povinno zaplatit škody, které agresí jiným státům vznikly. O tom mluvila jednoznačně i Pařížská reparační úmluva, která stanovila výši německých reparací a její rozdělení na jednotlivé signatární státy, mezi nimiž bylo i Československo. Všichni signatáři byli povinni zkonfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukou. Platilo též, že hodnotu německého konfiskovaného majetku státy odpočítají ze svého ze svého reparačního účtu. Pro Československo byla výjimka. My jsme nemuseli hodnotu konfiskovaného majetku odečítat ze svého reparačního účtu. To když nastudují nejen landsmani, jejich němečtí příznivci a nebudou se dále tvářit jako když o ničem nevědí, tak zjistí, že jim na protičeské útoky nezbyla munice,


Ale musíme se zamyslet ještě nad tím, co dělají naši ústavní činitelé, když slyší, čtou o takovýchto hrubě lživých protičeských útocích? Zatím snad vůbec nic. Naši někteří diplomaté jsou pravidelnými hosty sjezdů SL. Oni první by měli ještě na sjezdu proti tomu protestovat nebo demonstrativně odejít. A to se neděje. Co dělá naše vláda, když se o všem dozví. I mnozí z nás jí o tom píší. Nic, nebo téměř nic. A tady jsme u kořene věci. Pokud k lživým protičeským útokům bude mlčet tak, jak dosud mlčí čeští germanofilové a sudetomilové, a naše média budou poskytovat prostor pro přepisování dějin podle „sudetoněmeckého“ vidění, pak široká veřejnost po určitém čase bude považovat lež za pravdu a pravdu za lež. Zvláště když někteří vládní činitelé přebírají z části „sudetoněmeckou“ terminologii a některá programová ustanovení SL.


Vlastenecké subjekty k takové praxi nejen nesmí mlčet, ale musí na vládě ČR požadovat, aby diplomatickou cestou protestovala a žádala nápravu a vyvození důsledků proti notorickým protičeským štváčům. Všichni členové vlády slibují věrnost České republice. O jejich věrnosti republice občas slyšíme, ale skutky nevidíme. A právě ty chceme vidět!


Abychom si již všichni přestali dělat jakékoliv iluze o tzv.. sudetoněmeckém landsmanšaftu, připomeňme si několik vět paní dr. Evy Hahnové, která pracovala řadu let v jedné „sudetoněmecké“ instituci. Můžeme tedy říci, že ví, o čem mluví. Proto berme její slova s plnou vážností.


Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Kdy začneme diskutovat o tom, že „sudetoněmecký landsmanšaft“ udržuje kontinuitu henleinismu? Kdy začneme diskutovat o tom, co všechno musíme udělat, aby tomu tak nebylo, a aby konečně zmizel henleinismus definitivně v propadlišti dějin? Dr. O. Tuleškov

Ještě k projevu B. Posselta


Svými slovy se vůdce sudetů obrátil nejen na landsmany v Německu, ale také na české krajany. Koho tím vlastně myslel? Je nesporné, že to jsou příslušníci německé menšiny, žijící v ČR. Myslím si však, že ne všichni na to slyšeli. Někteří si ještě pamatují na antifašismus svých dědů, nesdílí hodnoty sudetů. Projev náčelníka SL je zřejmě nijak neoslovil.


Jsou zde však i další čeští krajany, mezi které Posselt počítá i své blízké přátele. Kdo asi k nim patří? Stačí málo zavzpomínat a jména některých z nich již nám zní v uších. Mezi ně jistě patří milý Daniel Herman, sudetský Čech, pan Pavel Bělobrádek, pan Jan Čižinský, dnešní starosta Prahy 7, se proslavil již dříve svými otevřenými sympatiemi k sudetům, paní M. Marksová a jistě i pan B. Sobotka. Dalších je ještě přehršel.


A právě tito krajané, kteří se otevřeně hlásí k „sudetské“ věci, jsou pro nás rizikem velkým. Některým z nich to český lid ve volbách již dříve spočítal. Pan D. Herman v parlamentních volbách propadl, stále je však předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde, nedávno si našel další lukrativní místo. Bělobrádek ztroskotal v senátorských volbách. Jan Čižinský snad dosud váhá, zda se svými 3000 spravedlivými udělá díru do republiky nebo nechá přes sebe a své lidi přejít jako po mostě zpolitizované milionchvilkaře s jejich vůdcem Minářem rovnou do poslaneckých křesel.


Podle skutků, nikoliv jen řečí, můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že KDU jako celek patří k přátelům “sudetské věci“. Daleko od nich není TOP 09 a Starostové. ODS to táhne oběma směry. ČSSD pomalu taje. Nikdo neví, zda se příštích parlamentních voleb dožije. Za své proněmecké aktivity je pan B. Sobota, který vejde do dějin téměř jako hrobař strany, na politickém ošklivci. Je faktem, že část naší politické scény hraje německou kartou, aniž by to značné části jejich voličů došlo. A to je nebezpečné pro naše národní zájmy. Pátá kolona ještě žádné společenství nespojila, ale vždy rozložila a vyvrátila.


Pan Posselt ve své „vánoční“ řeči spojuje Vánoce s původní vlasti, z níž jsme je údajně etnicky vyčistili. Že si vymýšlí, jsme ukázali v jednom z našich dnešních článků. Ale nyní rovnou k věci. Sudeti mají ve svém programu právo na vlast, původní vlast. Z hlediska mezinárodního práva je jejich tvrzení bez jakéhokoliv právního základu. Nikde takové jejich právo není zakotvené. Je možné, že někteří sudeti o této skutečnosti ví, ale přesto se tváří jakoby toto právo, které si sami nadělili, skutečně existovalo.


Jaké hry landsmani s námi můžou dále hrát? Mohou dále pentlit své právo na původní vlast a současně „získávat“ své „české“ přátele, aby s nimi v to právo věřili. Pakliže by proněmecké uskupení v příštích parlamentních volbách uspělo a stále „věřilo“ v právo sudetů na původní vlast, může dojít i k ohrožení nejen územní celistvosti republiky, ale k ohrožení našeho státu. Zůstanou-li však čeští germanofilové a sudetomilové bez významného podílu na státní moci, sami sudeti nic nezmohou. Čeští vlastenci by měli jednoznačně prohlásit, že sudety do republiky nechceme, že jejich vlastí je Německo. Tam ať spokojeně žijí a na falešná práva zapomenou. Potom, snad časem, i v nich můžeme vidět sousedy. J. Skalský


Je již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla,

abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.


Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, „hitu“ z nevalné hry J.K. Tyla (byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ ale kupodivu přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Na literáta a redaktora nezapomenutelného časopisu „Květy,“ vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i společenských činností, prvních českých bálů atd. Některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Tak jako píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. ... ...protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“


Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“ Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé (napočítala jsem na 500 titulů), úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátí od povinné školní četby a s posměchem připomenou, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu našeho národa. Ani připomínka, že po násilném potlačení revoluce r.1848, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856.

Výňatek z článku


Hnědá kniha „sudetismu“

Sudetoněmecké otázky

Prof. Dr. Felix Ermacora

Juristické dobrozdání

Část V. Závěrečné teze a katalog požadavků

Vídeň – Innsbruck 1991

Úvodem

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost.

V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.

Franz Neubauer, ministr v.v., mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny

 

Závěrečné teze a katalog požadavků

Spolková vláda a vláda Svobodného státu Bavorsko vyhlásily záštitu a patronát nad národností sudetských Němců, a tuto záštitu dodnes vykonávají. V procesu sjednocení Německa nedošlo k prohlášení o tom, že by patronát pozbyl platnosti. Platí proto i nadále zjištění, že česko-německé vztahy lze pokládat za uspořádané teprve tehdy, až se v sudetoněmeckých otázkách dosáhne vzájemné shody a ujasnění.


K sudetoněmeckým otázkám nenáleží otázka teritoriální; tu lze v souvislosti se sjednocením pokládat za vyřešenou v Pražské smlouvě z let 1973/74, která prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou.

Otevřenými otázkami zůstávají i nadále sebeurčení, právo na vlast a problémy majetkoprávní. Tu je nutno dospět k řešení podle měřítek mezinárodního a státního práva, a především také lidských práv. Na základě mezinárodně právní kontinuity Československa je nutno juristicky mu příčíst vinu na odpíraném sebeurčení, vyhnání, odnětí majetků; za to vše nese Československo mezinárodně právní odpovědnost.

Sebeurčení a právo na vlast

1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:

- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;

-  k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;

-  vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.

Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.

2. Právo na vlast, proklamované svazy vyhnanců, německými vládami a většinou německy psané i cizojazyčné vědy, které je v podobných případech uznáváno i Spojenými národy, je možno pokládat za podstavec práva na sebeurčení. Opakovaně je potvrzováno v případě Palestinců, řeckých obyvatel Kypru, uprchlých Afghánců. Pokud by se upíralo sudetským Němcům, znamenalo by to dvojaká juristická měřítka.

3. Právo na vlast jako podstavec práva na sebeurčení národa nelze zbožňovat s územními nároky. Zahrnuje především možnost obývat a získávat bydliště v rodných, po staletí kultivovaných územích, svobodnou volbu místa bydliště, veřejné i soukromé užívání rodné řeči, krátce, plné využití lidských práv v rodné vlasti. K těmto právům se hlásí jak Spolková republika Německo, tak i Československo.

4. Účinné právo na vlast předpokládá dnes vytvoření příznivého domovského prostředí. To lze vybudovat pomocí náležitých regionalistických dohod mezi jednotlivými správními jednotkami, od státu po obce, v Německu, Československu a Rakousku. Měřítkem je Evropská Regionalistická konvence.

 

B. K ochraně menšin

1. Menšinová ochrana, jak byla pro sudetské Němce v letech 1919/20 zajištěna mezinárodní úmluvou a vnitrostátním právem, byla nedostačující a nepřiměřená v porovnání s historickým, hospodářským a početním postavením sudetských Němců. V žádné fázi neobdrželi autonomii. Museli se spokojit s opatřeními, která neodpovídala duchu Společnosti národů. Nedostatečná menšinová ochrana a diskriminující zacházení se sudetskými Němci oproti jiným národům v Československu mezi dvěma válkami byly rovněž jednou z příčin narůstajícího konfliktu mezi státem a národnostní skupinou.

2. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla pomoci zažehnat ohniska konfliktu ve střední Evropě. Ve chvíli uzavření této dohody nemohla široká masa národů rozpoznat, že byla také účelovým prostředkem národně socialistické evropské politiky vlády Adolfa Hitlera. Po roce 1939 začali čeští exiloví politici usilovat o to, aby mnichovská dohoda byla prohlášena za neplatnou.

3. Čeští exiloví politici však také začali plánovat a připravovat vysídlení sudetských Němců z jejich vlasti. Dělo se tak i pod rouškou vyřešení menšinového problému. Podařilo se jim, navzdory jinak humánním a humanistickým prohlášením spojenců, postupně získat jejich politiky pro plán vysídlení.

4. Plán vysídlení byl přeměněn v čin bezprostředně po ukončení nepřátelských akcí druhé světové války ve střední Evropě. Byl zahájen vlnou vyhánění, jaké nemělo obdoby. Poté vedl podle bodu XIII Postupimských usnesení k „organizovanému transferu obyvatel“.


Události vyhnání a veškeré jeho následky je, podle právního stavu epochy, a tím spíše dnes, nutno pokládat za vraždu národa (genocidium) a zločin proti lidskosti, průběh sám za „barbarský“: výsledkem byly nesčetné tisíce mrtvých, nezvěstných, zavlečených.

5. Jedním z důsledků vyhnání je zpustošená hospodářská, stavební a kulturní podstata sudetských území. Tato podstata je napadena v samém jádru také zničením životního prostředí.

6. Pozůstalí Němci žijí rozptýleně a v nevelkých skupinách, také oni zmizeli z rodné vlasti. V porovnání s evropským standardem, jak se postupně utváří, je jejich menšinová ochrana slabá.

7. Je nezbytně nutné bilaterálně dohodnout menšinovou ochranu, skloubenou s evropským garančním systémem, aby se tím vytvořila půda pro  právo  na vlast  a   pro skutečné dorozumění mezi národy.


C. Sudetoněmecká majetková otázka


Právo na sebeurčení, právo na vlast a účinná ochrana menšin mohou být zčásti variabilními veličinami. Globální zničení sudetoněmeckého majetku následkem vyhnání je nevariabilní mezinárodně právní problém. Co z toho vyvodí politika, je v její zodpovědnosti.

1. Vyhnáním a jeho důsledky způsobená majetková ztráta sudetoněmeckého jmění je zřejmě vyčíslitelná více než 100 miliardami DM.

2. Globální odnětí majetků postihlo cizí státní příslušníky, protože kolektivním odnětím státní příslušnosti vyloučilo Československo ze svého občanství převážnou většinu sudetských Němců, kteří v r. 1938 získali německou státní příslušnost.

3. Odnětí majetků se údalo ve dvou vlnách. V první vlně byly zabrány sudetoněmecké majetkové hodnoty faktickým postupem, v druhé vlně byly sudetoněmecké majetky zabaveny prezidentskými dekrety a zákony.

4. Odnětí majetků byla konfiskace cizího jmění v právním smyslu, protože bylo provedeno bez odškodnění. Mezinárodní právo hodnotí konfiskace jmění cizinců jako mezinárodně protiprávní.

5. Mezinárodní právo nicméně uznává převod jmění prostřednictvím konfiskace, pokud tato konfiskace odpovídá „ordre public“ (veřejnému pořádku). V případě sudetoněmeckého genocidia se nemohlo jednat o převod jmění, protože tato vražda národa (genocidium) naprosto neodpovídá „ordre public“, a dnes odporuje také československému veřejnému pořádku, uvážíme-li že se Československo stalo členem Rady Evropy, a Evropská konvence lidských práv výslovně zdůrazňuje majetkové záruky a zapovídá kolektivní vyobcování ze státní příslušnosti. Konfiskace jako součást genocidia nevytváří platné právní oprávnění k získání majetku. Majetek je nutno restituovat.

6. Pokud toto pojetí nedojde souhlasu, pak vyžaduje mezinárodní právo v každém případě odškodnění za konfiskace. Jak vysoké má být odškodnění – „prompt, adequate, effective“ (okamžité, dostatečné, v hotovosti) – anebo „přiměřené“, je sporná otázka. Tu je nutno objasnit cestou vyjednávání.

7. Jmění Německé říše na bývalém sudetoněmeckém území a v Československu platí za konfiskované bez náhrady. V souhlasu s „ordre public“ to bude nutně platit i o majetku německé národně socialistické dělnické strany, NSDAP, a jejích složek.

8. Povinnost odškodnění se neruší německými opatřeními vyrovnávacími, reparačními a restitučními. Československé protipožadavky se mohou vztahovat pouze na říšské, případně spolkové jmění, nikoli na jmění soukromých osob. Rozsudek Spolkového ústavního soudu z 23.4.1991, který potvrzuje vyvlastnění, provedená v sovětské okupační zóně, není prejudicí pro sudetoněmeckou majetkovou otázku.

9. Podle mezinárodního práva má konfiskující stát povinnost dát k dispozici svůj právní systém tak, aby bylo možno uplatnit restituční a odškodňovací nároky. Pokud to není možné ze strany „státu konfiskujícího“, pak je povinností státu, jehož občanem je nositel konfiskovaného jmění, přijmout taková opatření, aby odpovídající odškodnění bylo provedeno. Poněvadž tzv. přechodová smlouva (Smlouva o úpravě otázek vyplývajících z války a vojenského obsazení z 31.3.1955) pro jistou dobu vylučuje právní cestu ve věcech odnětí majetku, aniž by uváděla výhrady, je toto vyloučení ve světle  Evropské konvence lidských práv pochybné.

10. Nezabraňuje obrátit se na evropské instituce, protože jakékoli jednání či opomenutí Německa v souvislosti se sudetoněmeckými majetkovými otázkami vytváří „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a postojem Německa v sudetoněmecké majetkové otázce.

11. Mezinárodní praxe a praxe států poválečné epochy zaznamenávají majetkové smlouvy mezi státy, usilujícími o řešení problémů odškodnění smlouvami o globálních sumách. Význam sudetoněmeckého jmění a postavení Československa v novém společenství evropských států však zapovídá vyplacení nějaké „lump sum“ (sumy v kostce). Řešení majetkových otázek, spadajících do doby po vyhlášení československých konfiskačních dekretů a zákonů, je v každém případě technicky uskutečnitelné, poněvadž existují přesná nařízení o konfiskaci a o hodnocení zabavených majetků, a nové Československo samo už zahájilo nápravu  komunistického majetkového bezpráví vůči československým státním občanům.

12. Při řešení majetkoprávních otázek je nutno brát v úvahu povahu majetku, právní postavení postižených a časový termín jednotlivých odnětí majetku. Náhrada globálního odnětí majetků v důsledku vyhnání a genocidia nemůže představovat žádné bezpráví, nýbrž slouží zachování právních hledisek předepsaných evropským mezinárodním právem.

 

D. Katalog požadavků


1. Vyhnání je nutno hodnotit jako nepromlčitelný akt vraždy národa (genocidia). Vyhnání anulovat a prohlásit je za neplatné je mravním příkazem.

2. „Právo na vlast“ není žádným územním státním nárokem, nýbrž individuálním a kolektivním právem na realizaci sebeurčení  spojeným s požadavky – svobody přicestování, svobodné volby bydliště, svobody majetkové.

3. Je nutno usilovat o umožnění usnadněného získávání státního občanství.

4. O rozvoj regionalismu, přesahujícího hranice, na němž by se podílely z Německa spolková země Bavorsko  a Sasko, z Rakouska Horní a Dolní Rakousy; regionalismus, přesahující hranice, se má utvářet na základě Regionalistické konvence Rady Evropy.

5. Pro (pozůstalou) německou národnostní skupinu v ČSFR je nutno vybudovat účinnou ochranu národnostní skupiny s právem na vlast.


6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

7. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit  majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko.  Tyto záležitosti je nutno dojednat.

8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.

9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval  „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.

10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.

Výňatek z textu


Busty E. Beneše a T.G. Masaryka byly původně v Českém Krumlově


Bronzové bysty T. G. Masaryka a E. Beneše, byly majetkem Jana Horala, původního vlastníka hotelu, který je v padesátých letech zachránil před roztavením. Na nádvoří byly slavnostně umístěny společně s bronzovými pamětními deskami až 28. května 2004. K prvnímu pokusu o poškození pomníků došlo 24.-25. července 2004, kdy někdo strhl samolepky s německými překlady textů pamětních desek. Samolepky byly umístěny na boku podstavce - viz foto.


Proti umístění byst a pamětních desek oficiálně protestoval hornorakouský hejtman Josef Pühringer a požadoval jejich odstranění (datum dosud neupřesněno). Obdobně se zachovaly i různé svazy vysídlenců. K odstranění byst a desek došlo až smrti Jana Horala, údajně z rozhodnutí nového majitele hotelu (datum neupřesněno). Odstraněné bysty se staly majetkem Vlastislava Břízy a na jeho popud byly slavnostně odhaleny v Českých Budějovicích 28. října 2013.


https://www.valka.cz/Pametni-desky-na-nadvori-hotelu-Ruze-v-Ceskem-Krumlove-t206215?fbclid=IwAR15ldkp3VF7s6aSkqeMiYMUtHMmq_-9meBe1mkSwLjZN4nujhPXSZZy1PWE


Opětné odhalení busty pana prezidenta E. Beneše a busty pana prezidenta T.G. Masaryka v Českých Budějovicích


28. října 2013 byly na zahradě vily Kohinoor v Českých Budějovicích slavnostně znovu odhaleny busty E. Beneše a TGM.


Podle našeho názoru busty našich prezidentů měly být instalovány na velmi frekventovaném místě v Českém Krumlově, kde původně byly, a ne na zahradě nějaké firmy (německé?) v ČB.

Jak potupné pro pana prezidenta E. Beneše a pro pana prezidenta TGM! Jak potupné pro nás!

Kdo a kam zašantročil pamětní desku, která byla pod bustou pana prezidenta E. Beneše?

Kdo za toto vše nese odpovědnost? Proč vlastenecké subjekty k tomu mlčí?

ČNL


V Praze odhalili první sochu Marie Terezie v ČR. Bude budit debaty, zní z radnice

Dnes 10:36ČTK

20.října 2020

Park u Prašného mostu v Praze 6 zdobí první tuzemská socha habsburské panovnice Marie Terezie. Pomník, za který Praha 6 zaplatila jeho autorovi zhruba 3,6 milionu korun, v úterý veřejnosti odhalili zástupci městské části a autor sochy Jan Kovářík. Vytvoření sochy rakouské panovnice a české královny plánovala městská část od roku 2013.


Je to významná socha ve veřejném prostoru, která bude budit debaty,” řekl místostarosta městské části Jakub Stárek (ODS).


Uvedl, že na sochu Marie Terezie je od úterního dopoledne možné se podívat i v online prostoru. Na webu městské části je k vidění digitální „dvojče” sochy spolu s pojednáním o panovnici.

Povinná školní docházka slaví 150 let. Má za sebou mnoho proměn


Socha je v parku, který pražský magistrát na žádost městské části pojmenoval park Marie Terezie. Oficiální představení sochy jediné ženy na českém trůnu bylo na 20. října podle místostarosty Prahy 6 Jana Laciny (STAN) stanoveno záměrně. Tohoto dne roku 1740 Marie Terezie nastoupila na rakouský trůn.


Pomník, jehož návrh vytvořil sochař Kovářík spolu s architektem Janem Proksou, svým tvarem připomíná figurku ze hry Člověče, nezlob se. Socha panovnice je umístěná na podstavci z odlehčeného betonu, jádro sochy vzniklo z polymerní směsi podle Kováříkovy receptury.


Petice chce z Koněvovy udělat ulici Marie Terezie


Soutěž na podobu pomníku vyhlásila městská část v roce 2013. Výsledky byly vyhlášené na jaře roku 2014. Kvůli volbám se však realizace projektu zdržela. V roce 2016 začalo proti stavbě protestovat několik stovek lidí, kteří kritizovali zvláště umístění sochy do parku, kde v roce 1942 padl člen protinacistického odboje Václav Morávek. Podobné výtky vznesli odpůrci stavby sochy i v roce 2019, tedy rok poté, co Praha 6 podepsala smlouvu se sochařem Kováříkem.

Záměr radnice naopak podpořila monarchistická strana Koruna Česká, jejíž zástupci zaslali podporující otevřený dopis starostovi městské části Ondřeji Kolářovi (TOP 09).

Marie Terezie z rodu Habsburků byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou a českou. V habsburské monarchii vládla v letech 1740 až 1780. Během své vlády reformovala státní správu, armádu či školství. Všeobecným školním řádem, který byl vydaný roku 1774, zavedla panovnice mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Na osvícenské reformy posléze navázal syn panovnice Josef II.


K vládě Marie Terezie


Habsburkové z českého státu, jehož stavové si zvolili Habsburky za panovníky, udělali postupem doby pouhou zemi, jíž trestali krutě, popravovali, věznili a vyháněli ze země zejména nekatolické, obyvatelstvo. Ždímali z nás daně, které tvořily značnou část přijmu monarchie. Slovanské obyvatelstvo, nejen Češi, bylo pro ně něčím méněcenným. Jejich osudem měla být germanizace. Habsburkové nám brali i náš jazyk, kulturu.


Náš národ však i pod jejich jhem se zformoval a vyrostl, zbohatl a struktury Rakouska se pro něj staly těsnými, nepřátelskými. Ochuzen o svou státnost, jíž nahradila pouhá zemskost, nezapomínal na doby slávy svých králů. Na základě práva historického i přirozeného se začal dožadovat větší samostatnosti a nakonec i obnovy českého státu. Překážkou těchto tužeb byli Habsburkové a monarchie, jíž ovládali Němci, kteří nechtěli slovanský živel, představující v monarchii většinu, pustit k vládě, odpovídající jejich početnosti. A tak Češi se dostali do permanentního konfliktu s Habsburky i rakouskými Němci. Po staletých bojích s nimi Češi zvítězili a obnovili svůj stát – Československou republiku.


Marii Terezii, jakož i ostatní Habsburky, nepovažujeme za naše krále. Zradili nás, podmanili, přivlastnili si české království silou své moci. Proto jsme šli vlastní cestou a proti nim.


Vydávat Marii Terezii za naši panovnici je, podle našeho názoru, falšováním dějin. Dělat z ní nadto dobrotivou vladařku je již přespříliš.


Co pro nás znamená? Kromě uvedeného se zapsala do našich dějin tím, že ve válkách s pruským králem nám prohrála téměř celé Slezsko, které nám patřilo Tyto války stály hodně našich životů, hodně krve a velké množství českých peněz Takto jsme platili za další imperiální výboje rakouské monarchie. I v první světové válce. Z ní jsme vyšli vítězně, kdežto Habsburkové, rakouští Němci i vilémovští Němci válku na celé čáře prohráli.


Žádnou sochu či pomník, ani pamětní desku Marie Terezie jsme nechtěli. Je dost českých vynikajících osobností, které svou službou pro český národ si takové pocty zaslouží. Konšelé Prahy 6 nám ji přesto nadělili. Zrovna tak, jak samovolně zbourali pomník maršála Koněva, tak nám „darovali“ i „překrásnou sochu“ Marie Terezie. Tato se narodila jako nechtěná. Doufáme, že si na „svém“ místě dlouho nepobude ani ona, ani její „dárci“. Ostatně pan starosta Prahy 6 již dříve zmizel. Údajně se skrýval před nebezpečím, které mu mělo hrozit za likvidaci Koněva. Žije v ilegalitě nebo již „úřaduje“? Nevím. Ostatně je to úplně jedno.


Z habsburského chomoutu jsme se po třech století dostali. Vracet se do něj nechceme. Odmítáme jakékoliv přepisování našich dějin. Je pravdou, že s jejím jménem je spojeno zavedení povinné školní docházky. Ale i toto pozitivní opatření mělo svůj rub. Ve školách, v nichž se tehdy i později značně němčilo, probíhal proces, jehož cílem byla germanizace žáků a studentů. Jen díky našim obroditelům a jejich mnoho početným pokračovatelům tento cíl nebyl naplněn. J. Kovář


Ještě o jednom pomníku, který byl a již není, ale bude


Mám na mysli pomník maršála Koněva, který dlouhá léta shlížel na Pražany, jak kolem procházeli, někdy rychle, jindy pomalu. Někteří se zastavili, zašli k pomníku a zamysleli se. Ano, vojska maršála Koněva osvobodila značnou část Čech, včetně Prahy. Osvobozujícím jednotkám maršál dal rozkaz, aby nepoužívaly děl a tak uchránily osvobozovaná území od zkázy.

Život Koněva na podzim roku 1941 visel na vlásku. Již již se blížilo rozhodnutí, že bude postaven před vojenský tribunál. V poslední chvíli jej zachránil maršál Žukov. Jako nový velitel západního frontu požádal telefonicky Stalina, aby mohl jmenovat Koněva svým zástupcem. Podařilo se i nám ku štěstí. Nezapomínejme, že to byly jednotky Koněvovy armády, které osvobodily též Osvětim.

A tak my, Dejvičáci, jsme často chodili kolem Koněva. Život kolem sochy v určitých denních hodinách silně pulzoval. Byli zde i chlapci, kteří jezdili na svých prknech, jiní se bavili. Navečer Koněv osaměl.


Jak to vypadá dnes? Socha maršála zmizela. Před několika dny se objevilo kolem sochy oplocení, za ním stal bagr. Fotku jsme bohužel nepořídili v době, kdy bagr vyvracel okolní úpravy pomníku, včetně jeho podstavce. Byla to smutná podívaná. Šel jsem tam opět nedávno. Oplocení zmizelo, bagr též. Terénní úprava byla dokonalá. Povrch byl dokonce uhrabán. Nic nepřipomínalo, že tady stál pomník Koněva. Jen čerstvě upravená zemina byla lemována nevýrazným trávníkem.


Byl jsem smutný. V malém to připomínalo osud Lidic. V tomto případě však nebyla ani jedna lidská oběť. Jen pomník maršála Koněva byl zničen. Můžeme vůbec napsat slůvko „jen“? Těžko. Likvidátoři Lidic vše zničili tak, aby nic obec nepřipomínalo. Byla dokonce vymazána ze seznamu obcí. Ale ožila a žije. I Koněv čeká na své vzkříšení. Dojde k němu dříve či později. Historická pravda nad lží a likvidátory vždy zvítězí. Dr. O. Tuleškov


Příběh pomníku, který vznikl z lásky

Vratislava Hofmanová

https://www.i60.cz/clanek/detail/17515/pribeh-pomniku-ktery-vznikl-z-lasky

Památník dětem zavražděným nacisty v Lidicích obdivují lidé z celého světa. Za vznikem unikátní skupiny soch se však skrývá neméně unikátní příběh. Ten je mnohem méně známý než památník, a je to škoda. Je to příběh lásky, zklamání a vytrvalosti.

Všechno začalo tím, že sochařka Marie Uchytilová přemýšlela, proč jsou pomníky všechny tak podobné. Jsou na nich bojovníci, partyzáni, vůdci. Ale proč nikdo nedělá sochy dětí, přemítala. Proč nikdo neudělal pomník, který by připomínal tu hrůznou skutečnost, že dětské oběti druhé světové války se odhadují až na dvanáct milionů? Ano, to je počet dětí, které zemřely v různých zemích světa za druhé světové války. Často o tom mluvila se svým mužem, sochařem Jiřím Václavem Hamplem. A pak se rozhodla: Udělám sochy všech dětí, které nacisté odvezli z Lidic a pak zavraždili v Polsku. Bude symbolicky patřit všem mrtvým dětem světa a bude stát v Lidicích. Nebude to žádný monument. Bude to osmdesát dva dětí, co nejvíce podobných těm lidickým. Prostě parta dětí na trávníku.

Jiří jí říkal, že se zbláznila. Udělat osmdesát dva soch z bronzu v nadživotní velikosti?

To je přece šílená představa. Ale protože Marii miloval a byli zvyklí pracovat spolu, zároveň řekl: „Se vším ti pomůžu, nenechám tě v tom, můžeš se na mě spolehnout.“

Byl rok 1975 a mezi výtvarníky se začalo říkat, že se ti dva pomátli. Jednak proto, že za vlastní úspory, za částku kolem tří set tisíc korun, koupili pozemek a na něm vybudovali obrovský ateliér, ve kterém mohli začít na pomníku pracovat. Jednak proto, že na něj neměli oficiální zakázku. Za socialismu sochaři pracovali na pomnících převážně na zakázku od státu.


Postupně vznikala jedna socha za druhou. Každá taková socha je nákladná záležitost, žádá si měsíce práce. A představme si, jaké to je, udělat jich osmdesát dva. Jiří a Marie začali vyjednávat na úřadech, aby mohli sousoší v Lidicích časem instalovat. Jenže komunističtí představitelé jim začali házet klacky pod nohy. Kdo to kdy viděl, dělat sochy dětí? Osmdesát dvě sochy? Jak to bude vypadat? A není do divné, že se dva lidé k něčemu takovému rozhodli a ještě do toho vrážejí vlastní peníze? Co jsou vlastně zač? Proč to dělají?

Nenapadlo mně, že nakonec na tom památníku budu pracovat 25 let života. Nejdříve jsme na tom s Marií dělali třináct let. Všichni nás pomlouvali, ale nikdo se do ateliéru na ty děti nepřišel podívat. Byla to nekonečná jednání. Až později jsem se dozvěděl, že Müller z ÚV KSČ, který měl na starosti kulturu, řekl všem členům komise, kteří o osudu pomníku měli rozhodovat, že kdo bude pro, už si neškrtne a bude mít potíže. No jasně, byli to výtvarníci, šlo jim o chleba. Tak mu šli na ruku,“ vypráví. Marie byla z nekonečných jednání a nepochopení toho, o co jí jde, vyčerpána. Měla rozpracované sochy a pocit, že roky její práce přijdou vniveč. Tak 16. listopadu 1989 dostala infarkt. Den před listopadovou revolucí.

Jiří Václav Hampl se ocitl v zoufalé situaci. K zoufalství ze ztráty ženy se přidalo zoufalství z bezmoci. Co s těmi rozpracovanými sochami? S tolika roky práce, s tolika investicemi? Přátelé se mu snažili pomoct a dokonce sehnali nabídky ze zahraničí. O sochy, které už byly hotové, projevili zájem v Německu i v Japonsku. Tam si je chtěli postavit v Hirošimě. Pochopili, že krásné sochy dětí, které vypadají jako živé, jsou mnohem lepším mementem válečných hrůz než neosobní památníky bezejmenných hrdinů či známých vojevůdců.

Jenže Jiří Václav Hampl se rozhodl, že sochy neprodá. Že za každou cenu udělá to, co si Marie přála. Že ten pomník bude stát v Lidicích. Další roky vyjednávání, práce, shánění financí.


Pak se stalo nemožné. Obyčejní lidé i nadace a společnosti z různých zemí světa začali posílat peníze, aby byl památník dokončen. Aby mohlo být odlito všech osmdesát dva zavražděných dětí. Protože se dozvěděli o neuvěřitelných překážkách, které vzniku díla brání, o tom, že Marie nakonec zemřela ze zoufalství. Začali se ozývat představitelé různých měst. Že mají sochy Leninů a Gottwaldů a že by poskytli na jejich roztavení. „Takže některé děti skutečně vznikly z Leninů a Gottwaldů,“ říká s úsměvem Jiří Václav Hampl. Nakonec se dohodl s představiteli Lidic, kteří pomník chtěli. Věnoval jim ho. Prostě jim ho dal. Bez nároku na odměnu za 25 let práce, beznaděje, utrpení ze ztráty ženy. Bylo to v roce 2000.

Často teď na Marii myslím. Říkám o ní, že je poslední obětí lidické tragédie.“ Je mu 87 let. Říká, že od života nic nečekal, nechtěl. Chtěl jen dělat drobné výtvarné práce, popíjet červené víno a vzpomínat, jak býval s Marií Uchytilovou šťastný, když společně pracovali. Jenže poslední roky strávil soudními spory. Bez jeho vědomí totiž v Lidicích změnili u památníku desku se jmény autorů, bez jeho vědomí na ni dodali jiné údaje, nakonec mu upřeli spoluautorství. Dlouho váhal, zda dát případ k soudu, ale nakonec do sporu šel. „Uvažoval jsem, že už to vzdám, že to nemá smysl, ale bojovat za slušnost má smysl. Je to nutné, potřebné,“ říká. Soudní spor vyhrál. Ani ho to moc netěší. Je už tím vším bojem, který v životě musel vést unavený. Z něčeho ještě přece jen radost má. Když si občas zajede do Lidic a vidí tam na louce těch osmdesát dva dětí. Jezdí tam většinou na podzim, když už není hezké počasí, když tam nejsou turisté. Stojí tam sám s těmi dětmi. Dětmi jeho a jeho Marie.

20.6.2017, Vratislava Hofmanová

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/v-pamatniku-lidice-jsou-chybne-udaje-o-lidech-zabitych- Přišlo e-poštou


Rusko označilo českou neziskovku za nežádoucí. Musí v zemi ukončit činnost

21. 12. 2020


Ruská generální prokuratura označila činnost české neziskové organizace Prague Civil Society Centre (PCSC) za nežádoucí. Oznámilo to v pondělí tiskové oddělení prokuratury. Na jejím vzniku se podílela nezisková organizace Člověk v tísni (při České televizi).


Hrozba pro ústavní pořádek a bezpečnost Ruska

Generální prokuratura na základě výzkumu získaných materiálů rozhodla o označení aktivit zahraniční nevládní organizace Prague Civil Society Centre (pražské Centrum pro občanskou společnost, Pražské občanské centrum) (Česká republika) za nežádoucí,“ stojí v prohlášení. Generální prokuratura uvedla, že aktivity Prague Civil Society Centre představují hrozbu pro ústavní pořádek a bezpečnost Ruska. Organizace tak v zemi nyní nesmí nadále působit a ruští občané s ní nesmějí nadále spolupracovat. Informace o přijatém rozhodnutí byla odeslána na ruské ministerstvo spravedlnosti, a to kvůli jejímu zanesení na seznam zahraničních a mezinárodních nevládních organizací, jejichž aktivita je označena za nežádoucí v Rusku.


Výcvik a organizace převratů i za české peníze

Na vzniku této organizace se v únoru 2015 podílela další česká kontroverzní nezisková organizace s politickým zaměřením Člověk v tísni. Ruské orgány tuto nevládní humanitární organizaci označily za nežádoucí již loni. Jejím cílem je podpora tzv. “občanských iniciativ” v zemích Východního partnerství (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán), v Rusku a v zemích Střední Asie. Ve skutečnosti PCSC pořádá kurzy pro profesionální aktivisty s cílem organizace prozápadních převratů a nastolování loutkových režimů v jednotlivých zemích (viz ZDE). Finance této organizaci poskytují dvě soukromé nadace s neprůhledným vlastnictvím (C.S. Mott Foundation a Oak Foundation) a také česká, americká a švédská vláda.

Rudolf Hruboň, Narodninoviny.cz


Z peněz, které si půjčujeme, krmíme neziskovky rozkládající cizí režimy

Já bych chtěl říct ještě jednu věc vlastně ke všem čtyřem pozměňovacím návrhům. Jsou to všechno peníze, které náš stát nějakým způsobem rozdává nebo věnuje do zahraničí, ale jsou to peníze, které si musíme půjčit," upozornil na určité položky při projednávání rozpočtu poslanec Jiří Kobza.

27. prosince 2020 - 06:10


Takže já si myslím, že rozdávat může ten, který má dostatek nebo přebytek svých vlastních zdrojů, ale rozhodně ne ten, který se kvůli tomu musí zadlužovat," dodal poslanec SPD, aby navrhl v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva zahraničních věcí z ukazatele vládní rozpočtová rezerva přesunout po třech milionech korun do rozpočtových položek Český svaz bojovníků za svobodu a Československá obec legionářská.


Potřebuji za potřebné posílit v této době objem prostředků určených na finanční pomoc a kompenzace občanů živnostníků a firmám postiženým dopady pandemie koronaviru. A i rozpočty občanských spolků, které pečují o odkaz veteránů protinacistického odboje a vzniku republiky. V současné době, kdy vidíme pokusy o přepisování historie, o přepisování vlastně historické paměti, jsou tyto dvě organizace nejdůležitějšími nositeli právě této historické paměti a péčí o pomníky a připomínky hrdinů především z druhé světové války tuto historickou paměť udržují živou, a proto si myslím, že je důležité jim pomoci. A navíc se jedná v rámci rozpočtu, v podstatě kosmetický přesun peněz," vysvětlil Jiří Kobza.


K zahraniční rozvojové pomoci bych chtěl říct, že její systém spočívá tak, že projekty, které financuje Ministerstvo zahraničních věcí, provádí nějaká neziskovka, která většinu těchto peněz spotřebuje na svoji vlastní režii, na svůj vlastní provoz. Takže tyto peníze, které si opět musíme půjčit, slouží především k tomu, aby byly financovány neziskovky spřátelené s vedením MZV," má jasno Jiří Kobza.


Sněmovní dokument číslo 6854, zde navrhuji převést 70 mil. z výdajového ukazatele transformační spolupráce v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva zahraničních věcí do ukazatele humanitární pomoc ve stejné rozpočtové kapitole.


Konkrétně zde navrhuji zřídit ad hoc novou položku Humanitární pomoc Arménii pro osoby postižené válkou v Náhorním Karabachu. Jde o převod finančních prostředků, které by byly jinak určeny pro politické neziskové organizace, které se zabývají - jak bych to řekl diplomaticky, - ovlivňováním režimu v zahraničí za naše peníze, na humanitární pomoc Arménii, konkrétně karabašským Arménům, kteří nyní prožívají stejné vysídlení, jako prožívali naši občané v roce 1939.

Tento exodus skutečně je veliký masový a ta pomoc je tam velmi, velmi potřebná," navrhl ještě Jiří Kobza

(ps, Prvnizpravy.cz, Poslanecká sněmovna, foto: ps)

Trump vo svojom vianočnom posolstve vyzval Američanov, aby pozdvihli hlas a požadovali nápravu podvodov z prezidentských volieb.

Bratislava 25. decembra 2020 (HSP/Foto:TASR/AP-Evan Vucci)


Na úvod vysvetlil, prečo musel podniknúť všetky právne kroky, aby zastavil „krádež volieb“:


Je mojou povinnosťou chrániť vaše sväte právo voliť. Využili vírus ako zámienku a ich zástupcovia v nerozhodných štátoch porušili zákon, aby uľahčili podvody v rozsahu, aký v histórií našej krajiny nemá obdobu. Pravda je, že tieto voľby sme vyhrali drvivým rozdielom,“ myslí si Donald Trump.


Dnes vám poviem fakty, ktoré by mal vedieť každý Američan, lebo na tom závisí osud našej demokracie. Vráťme sa k volebnej noci. O polnoci sme mali rozhodujúci náskok v nerozhodných štátoch. Oveľa väčší než zobrazovali média. Bolo úplne nemožné, aby tieto čísla Biden dobehol. Vedeli to aj demokrati aj politici zo zahraničia, ktorí posielali svoje gratulácie. Potom sa naraz čosi zmenilo. Počítanie hlasov sa zastavilo vo viacerých štátoch. Po polnoci sa výsledky začali obracať v jednom štáte za druhým. O 4:32 nahlásil Wisconsin 143-tisíc hlasov, takmer všetky pre Bidena. K rovnakej situácií došlo aj v Georgii, Michigane. Tento gigantický až smiešny jednostranný nárast pre Bidena zázračne stačil na posunutie Bidena do vedenia vo všetkých kľúčových štátoch.“


Získal som viac hlasov ako ktorýkoľvek americký prezident v histórií


Trump ďalej poznamenal, že získal viac hlasov ako ktorýkoľvek americký prezident v histórií.


Volilo ma 75 miliónov ľudí. Získali sme o 12 miliónov hlasov viac ako v roku 2016. Najväčší nárast aký sa kedy zaznamenal. Ako republikáni sme získali najviac čiernych a hispánskych voličov za posledných 60 rokov, s výnimkou miest ovládaných skorumpovanými demokratmi v kľúčových štátoch. V mestách s notoricky známymi svedectvami o podvodoch ako Milwaukee, Detroit, Atlanta a Philadelphia. Chcú nám nahovoriť, že Joe Biden, ktorý sa ani nezúčastnil kampane, záhadne získal o 11 miliónov hlasov viac ako Barrack Obama, a porazil ho vo všetkých štátoch krajiny? Je to historicky, politicky, matematicky a logicky nemožné. Nevyhrali!“


Vo voľbách v roku 2016 sme ich prekvapili. Od tej chvíle štyri roky pracovali na tom, ako ukradnúť voľby 2020. Bol to posledný krok v dlhodobej snahe médií a demokratov zvrhnúť vôľu amerického ľudu a zničiť naše hnutie všetkými možnými prostriedkami. Mesiace, možno roky médiá a veľké technologické spoločnosti spolupracovali na klamaní americkej verejnosti. Niet pochýb, že rodina Bidena prijala milióny dolárov od čínskej komunistickej strany. Médiá a sociálne siete spolupracovali spolu a kompletne odcenzúrovali tieto informácie.“


Skonštatoval, že v USA nie je slobodná tlač. „Je to tlač útlaku, kde sa pravda nikdy nezverejní. Pravda tak nevyšla na svetlo v najväčšom škandále prezidentského kandidáta v modernej histórií. Polovica z tých, čo volili Bidena, však o tom nikdy nepočuli. Nie je to jediný prípad keď médiá a Biden klamali ľuďom. Sústavne tvrdili, že nedokážeme vyvinúť vakcínu proti čínskemu vírusu skôr, ako v polovici budúceho roka. Dnes ich už máme, čo je medicínsky zázrak.“


Prieskumne agentúry mi dávali 15, 16, 17 percent v štátoch, v ktorých som vyhral. Ak tieto podvody nebudú vyšetrené, tieto voľby nemôžu byť považované za legitímne. Američania musia mať plnú dôveru k voľbám. Viera v našu demokraciu na tom závisí. Je čas aby Američania pozdvihli svoj hlas a požadovali okamžitú nápravu. Naše voľby musia byť spravodlivé, čestné a transparentné. A zbavené podvodov. Vyhrali sme drvivým rozdielom a ľudia v Spojených štátoch to vedia. Prejav pochopiteľne odignorovali všetky americké korporátne médiá.“

Ivan Blaho


Rusko přijímá zákon proti americkým internetovým gigantům

23.12. 18:31 – Moskva

mif, Novinky, ČTK


Ruští poslanci ve středu schválili v třetím, závěrečném čtení zákon, který ruskému cenzurnímu úřadu Roskomnadzor dává právo částečně či úplně blokovat internetové platformy a portály, pokud se na ruském území dopouštějí cenzury či „diskriminace ruských médií”.


Pod tento zákon spadají populární server YouTube či sociální sítě Facebook a Twitter, které se podle názoru zákonodárců nejčastěji dopouštějí ústrků vůči ruským médiím, upozornil list Kommersant.


Současně zákonodárci uložili sociálním sítím, aby se pod hrozbou postihu zbavovaly „nezákonného obsahu”, včetně informací vyjadřujících „neúctu ke státu” či výzvy k nepovoleným protestům.


Omezení, zpomalení či zablokování přístupu může navrhnout generální prokuratura po dohodě s ministerstvem zahraničí. Servery, které se prohřeší vůči ruskému zákonu, mají být zařazeny na zvláštní seznam internetových stránek „dopouštějících se porušování základních práv a svobod” ruských občanů, uvedla agentura Interfax. Roskomnadzor pak podnikne omezující opatření.


Reuters připomněl, že Twitter začal od léta upozorňovat na sepětí některých ruských médií se státem. Stejně přistoupil k účtům státních představitelů a vysoce postavených úředníků. Rusko tento krok kritizovalo.


Zákonodárci současně schválili zákon, který hrozí internetovým platformám a poskytovatelům internetu pokutou až do výše pětiny jejich obratu na ruském trhu, pokud sami nezabrání zveřejnění obsahu, který je v Rusku zakázán.

Změny od února


Zákon podle agentury TASS ukládá sociálním sítím, aby se od 1. února samy monitorovaly kvůli odhalení a zablokování nezákonných informací. Kromě dětské pornografie či informací o výrobě narkotik a způsobech sebevražd jde i o informace vyjadřující „jasnou neúctu” ke společnosti, státu, ruské ústavě, jakož i o výzvy k masovým nepokojům, extremismu a účasti na nepovolených demonstracích.


Servery, jako je YouTube, se staly životně důležitými pro kritiky Kremlu, kteří jsou zakázaní ve státních televizích, napsala agentura Reuters. Zákony potřebují ještě schválení ruskými senátory a prezidentův podpis, ale očekává se, že se tak stane.

YouTube, Twitter a Facebook na žádost o vyjádření ještě neodpověděly.


Ruská analytička - Prípravy na štátny prevrat už prebiehajú. Rusko sa snažia zničiť

Sergej Lavrov


Rusko, 22.December 2020 (AM) – ” Rusko sa snažia zničiť”, tvrdí politická analytička Natalia Elisejeva. Poznamenala, že „prípravy na štátny prevrat už prebiehajú“. Odborníčka uviedla, že v druhej polovici roku 2021 treba počítať so zintenzívnením provokácií zameraných na rozpad krajiny.


Politológ, politický stratég, politický pozorovateľ, publicista – Natalia Elisejeva komentovala vyhlásenie ruského ministra zahraničia Sergeja Lavrova o podpore rôznych scenárov zmeny moci v Rusku. Diplomat v rozhovore pre RT zdôraznil, že on a ďalší predstavitelia vedenia krajiny v súčasnosti sledujú zintenzívnenie pokusov Západu presadiť svoje podmienky na Moskvu a zvýšiť tlak na Ruskú federáciu. Elisejeva poznamenala, že takéto úsilie zo strany zahraničných hráčov sa v súčasnosti skutočne vyvíja.


Ako povedal Lavrov, deje sa to nielen priamo prostredníctvom vplyvu na vnútropolitickú situáciu v Rusku, ale aj prostredníctvom destabilizácie našich susedov. Nielen na Ukrajine, ale aj v Bielorusku – názorný príklad. V budúcom roku bude mať Rusko jediný deň hlasovania, ktorý bude zahŕňať voľby do Štátnej dumy. Napríklad Alexej Navaľnyj už vopred vyzval, aby neuznali ich výsledky. To znamená, že už prebiehajú prípravy na destabilizáciu, na možný prevrat. Zatiaľ sa to deje na úrovni vyhlásení, vysvetlila odborníčka.


Putinov historický prejav: “Obávame sa len jednej veci – ako neprechladnúť na pohrebe našich neprajníkov”


Analytička tiež načrtla najpravdepodobnejšie obdobie, v ktorom by sa malo očakávať zvýšenie provokácií zo strany politických síl nepriateľských voči Rusku.

K eskalácii dôjde s najväčšou pravdepodobnosťou buď v lete, alebo bezprostredne pred voľbami, a pravdepodobne tiež po nich. Teda všeobecne v septembri až októbri – v druhej polovici roku 2021. Vyhlásenie Lavrova signalizuje, že ruské orgány vidia všetko, a dávajú tak jasne najavo oponentom, že sa tiež pripravujú, a že všetky pokusy o zasahovanie a destabilizáciu budú veľmi tvrdo potlačené, “zhrnula Elisejeva. Milan Novický


Silní sú ako nikdy doposiaľ - Angličania hodnotili ruskú armádu


Veľká Británia, 19.December 2020 (AM) – Tak hodnotí silu ruskej armády NATO. Je moderná, dobre vybavená, motivovaná – znie charakteristika ruskej armády v správe londýnskeho inštitútu strategických štúdií.


Britskí experti dospeli k poznaniu, že vojenská mašinéria Kremľa dosiahla vrchol bojaschopnosti od rozpadu ZSSR. No a spúšťačom procesu modernizácie sa vraj stala operácia prinucovania k mieru Gruzínska 8. 8. 2008.


Čo si všíma štúdia?

Že pozemný strategický arzenál Ruska je stále základom, no Moskva za ostatných 30 rokov vážne prehodnotila svoj prístup. „Rusi sa dnes viac orientujú na mobilné odpaľovacie zariadenia, ako na tie v šachtách. Pretože v prípade vojny sa mobilné dajú ťažšie odhaliť a aj zničiť.“

Najslabším elementom Ruska má byť strategické letectvo. Ponorkové loďstvo je len pomenované, spomenutá je len komplikácia s vývojom rakety Bulava.


Medzi inovačnými prvkami je spomenutý „Burevestnik“ a „Avantgard“. A že ak sa nosičom „Avantgardov“ stane medzikontinentálna balistická raketa „Sarmat“, Rusi si tým významne posilnia bojové možnosti raketových vojsk strategického určenia.


Ako druhé Angličanov zaujal vyšší počet vojakov – kontraktníkov, vojakov základnej služby je každým rokom menej. No a hlavnou štruktúrnou jednotkou pozemných síl sú mobilné a dobre vyzbrojené práporné taktické skupiny.

Angličania tiež priznávajú, že modernizácia samochodiek a prijatie do výzbroje komplexov „Iskander-M“ zmenili pozemné vojská na „ďalekonosnejšie“.


Tretím momentom štúdie sú sýrske skúsenosti v súvislostiach s modernizáciou OS RF na príklade Vzdušných a kozmických síl Ruska.

Pokiaľ na začiatku storočia ruská armáda dostávala modernú techniku v jednotkách kusov, od roku 2010 sú to desiatky až stovky.


Štúdia poukazuje aj na konštruovanie Perspektívneho leteckého komplexu diaľkového letectva. Zatiaľ však nie je jasné, či to krajina zvládne finančne pri paralelnej modernizácii diaľkových bombardérov Tu-160.


Horšie vraj napreduje modernizácia vojenského námorníctva. Angličania si všímajú ťažkosti Ruska pri stavbe veľkých bojových hladinových lodí, jediný lietadlový krížnik je v oprave a nevie sa, kedy sa vráti do služby.


Rusko však zároveň pomaly, ale isto obnovuje svoje ponorkové loďstvo. Rozpad je zastavený. Celkovo Angličania dospievajú k poznaniu, že ruské ozbrojené sily sa zmenili na účinný vojenský nástroj a Moskva predviedla pripravenosť použiť ho. Vladimír Mikunda, podľa zahraničnej tlače


V modernizácií zbraní dnes Rusko nezaostáva. Putin – „Teraz dobiehajú oni nás“

Moskva 26. decembra 2020 (HSP/TASS/Kremlin/Foto:SITA/AP-Mikhail Klimentyev, Sputnik, Kremlin Pool Photo via AP)


Vladimír Putin hovorí o otázkach národnej bezpečnosti Ruskej federácie. Mier vo svete dnes závisí od strategickej rovnováhy síl…

Putin : Dnes je tu unikátna situácia, aká v novodobej histórii Ruska ešte nebola. Čo sa týka strategických zbraní, vždy sme len doháňali náskok našich, povedzme, konkurentov. Prvú atómovú bombu vyrobili Američania (USA – 1945; ZSSR – 1949). Prostriedky vo forme strategického letectva boli ako prvé v rukách Američanov ( USA – 1944; ZSSR – 1949), my sme len dobiehali. Prvé medzikontinentálne balistické rakety postavili oni ( USA – 1959; ZSSR – 1960), zase sme doháňali.


Teraz sme po prvý krát vyrobili také druhy útočných zbraní, aké vo svete ešte neexistujú. Dnes oni doháňajú nás. Je to unikátna situácia, nič také tu doteraz nebolo. Mám na mysli hyperzvukové útočné komplexy, vrátane tých s medzikontinentálnym dosahom (Hyperzvukové útočné komplexy: Rusko – 2017; USA – pokračuje výskum).


Kindžal – lietadlový raketový komplex s hyperzvukovou raketou od roku 2017 v bojovej pohotovosti v skúšobne – bojovom režime.


Avangard – raketový komplex s medzikontinentálnou balistickou raketou vybavenou hyperzvukovou bojovou časticou. V bojovej pohotovosti od roku 2019.


V roku 2 000 mala naša armáda asi 1,37 milióna vojakov. Teraz má 1 milión. Počet sa znížil o 26%, lenže v súčasnosti sme percentuálne navýšili podiel modernej výzbroje. V roku predstavovali moderné zbrane 6% z celkového počtu. Dnes dosahuje špičková výzbroj skoro 70%.


Moderátor: Ako vieme z dramatickej tvorby Čechova, ak v prvom dejstve na scéne visí hyperzvuková zbraň, v druhom alebo v treťom dejstve sa z nej bude strieľať.


Putin: Takýto pohľad je určite správny, ak sa jedná o divadelné prostredie. Reálny život vo sfére bezpečnosti a vo sfére politiky vyžaduje iný prístup. Viete aký? Tá zbraň vystrelí, ak bude visieť len na jednej scéne. Ale ak bude taká istá zbraň visieť aj na susednej scéne, potom sa sotva niekto opováži ju použiť proti susedovi, ak vie, že u neho vedľa visí takáto zbraň tiež.


Toto je situácia, ktorú nazývame strategická stabilita a rovnováha síl. Vďaka tejto strategickej rovnováhe sa svet po Druhej svetovej vojne vyhol rozsiahlym vojnovým konfliktom. Bolo to dosiahnuté jedine vďaka tejto strategickej stabilite a strategickej rovnováhe.

Napríklad, budujúc systém protiraketovej obrany chceli Američania porušiť túto strategickú stabilitu a strategickú rovnováhu ( v júni 2002 USA odstúpili od Zmluvy o protiraketovej obrane a pristúpili k realizácii systému Národnej protiraketovej obrany) predpokladajúc, že ak nad sebou vytvoria protiraketový dáždnik, potom druhá strana nedokáže zodpovedajúcim spôsobom odpovedať v prípade nimi použitých jadrových zbraní.

No tým, že sme vyrobili tieto moderné komplexy, vrátane komplexov, ktoré ľahko prekonávajú systémy akejkoľvek protiraketovej obrany, my túto strategickú stabilitu a rovnováhu zabezpečujeme. To je principiálne vážne nie len pre nás, ale aj z pohľadu medzinárodnej bezpečnosti.


Rozšírené zasadanie Ministerstva obrany Ruskej federácie dňa 21.decembra 2020

Z vystúpenia Vladimíra Putina vyberáme: „…našou kľúčovou úlohou je prezbrojenie vojsk.


Včera večer som poprosil náčelníka Generálneho štábu Ozbrojených síl Ruskej federácie Valerija Vasilieviča Gerasimova a dnes ráno som sa mal rozhovor s Ministrom Národnej obrany RF Segejom Kužugetovičom Šojgu o tom, ako prebieha tento proces modernizácie v poslednom období v našej vlasti. Veľmi priaznivo, veď sa pozrite. V časoch Sovietskeho zväzu bolo celkovo z hľadiska vtedajšej doby v sovietskej armáde 54% modernej vojenskej techniky. V strategickej oblasti, teda v jadrových silách bolo 65-70% špičkovej výzbroje. Toto sú slušné a priaznivé ukazovatele. Do roku 2 000 však upadol podiel úrovne moderných zbraní v našich ozbrojených silách celkovo na kritických 12%. A v oblasti síl jadrového zastrašovania upadol na úroveň 35%. Veľmi dobre si pamätám na rozhovory na túto tému s vtedajším ministrom obrany Sergejevom. Bol to veľmi seriózny človek a vysoko profesionálny raketový odborník. Vtedy mi povedal: „A čo ja môžem robiť? Dokonca ani na údržbu atómových zbraní nám nestačia peniaze“. Aká je situácia dnes? K polovici decembra 2020 úroveň moderných druhov výzbroje a techniky celkovo vo vojskách RF predstavuje viac ako 70%, pričom v oblasti atómových zbraní je to 86%.


Na základe toho, naša armáda – a čo je mimoriadne dôležité – jadrová triáda dosiahli úroveň, ktorá dovoľuje garantovať bezpečnosť Ruska.


Ešte by som chcel upriamiť pozornosť na nasledujúce. Je absolútne neprípustné zostať stáť na mieste. Rýchlosť zmien vo všetkých sférach týkajúcich sa ozbrojených síl je neobyčajne vysoká. Je dokonca vyššia, než vo Formule 1. Rýchlosti zmien sú tu kozmické. Ak sa zastavíš čo len na jednu sekundu, už začínaš zaostávať. Preto už v roku 2021 v oblasti síl jadrového odstrašovania musíme dosiahnuť úroveň výzbroje 88,3% súčasnou špičkovou technikou. Vieme, čo konkrétne v akých oblastiach je treba urobiť. A čo sa týka modernizácie vosk celkovo, v roku 2024 je potrebné dosiahnuť úrovne 76%.“ Z ruského internetu vybral: Tibor Korečko

Fico - Je smutné, že po všetkých hrdinských aktoch spolupráce sú Slovania äť vo sfére vplyvu Západu, pokúšajúceho sa o konfrontáciu s Ruskom


Bratislava 15. decembra 2020 (HSP/Foto:FB Roberta Fica,Reprodukcia:archív)


Predseda Smeru-SD Robert Fico na svojom facebookovom a youtubovom kanáli zverejnil preňho atypické video, v ktorom tentoraz nekomentoval vnútropolitické udalosti, ale prekvapivo recenzoval knižku, ktorú si práve prečítal a zaujala ho svojím obsahom. “Keď celé mesiace čítate len návrhy zákonov v skrátenom konaní a krivé obvinenia Smeru a mojej osoby, dobre vám padne prečítať si niečo, čo vás povzbudí a aj vám trochu obnoví pamäť,” hovorí expremiér v úvode svojho nového videa.


Ako pokračoval, ten, kto nestratil vieru a nepovažuje slovanskú vzájomnosť len za historický mýtus, neobanuje, ak jeden večer venuje historickému a politickému knižnému počinu troch autorov – Ľudovíta Števka, Mareka Mahúta a Maroša Puchovského s názvom Vojenské bratstvo Slovanov s podtitulom „Politika západu voči slovanským štátom sa nezmenila ani po 2. svetovej vojne.


Vojenské bratstvo Slovanov

Pripomenul nezanedbateľný ľudský potenciál slovanského sveta, ktorý dnes reprezentuje viac ako 300 miliónov obyvateľov žijúcich na ploche 20 miliónov štvorcových kilometrov.


Je smutné, že po všetkých hrdinských aktoch slovanskej spolupráce, ktoré autori výstižne komentujú, sú v súčasnosti Slováci, Česi a Poliaci opäť vo sfére vplyvu Západu, ktorý sa pokúša o otvorenú konfrontáciu s Ruskom,” upozornil Fico.


Dodal, že nikdy nebol naivný a vnímal mocenské a geopolitické ambície Ruskej federácie, to však podľa neho neznamená, že bude vo svojej hlave prepisovať nemennú históriu a fakty o obetiach a rozhodujúcej úlohe bývalého Sovietskeho zväzu počas 2. svetovej vojny.


Sloboda prišla na Slovensko od východu. Na tomto historickom fakte nemôže zmeniť nič ani zlyhanie členských štátov Varšavskej zmluvy v roku 1968, ktoré zastavilo v Československu demokratizačné procesy.


Aj preto nemôžem akceptovať, s akou ľahkosťou sa naši súčasní mocipáni rozhodli v novej bezpečnostnej stratégii SR vykresliť Ruskú federáciu ako priame ohrozenie a hlavného nepriateľa. Táto západná predstava vtĺkaná do hláv našich neskúsených politikov nemá nič s realitou a vyvoláva čím ďalej tým väčší odpor verejnosti,” naznačil nebezpečné tendencie, ktoré sú v súčasnosti na Slovensku očividné najmä na čele rezortov zahraničných vecí a obrany.


Som rád, že autori Števko, Mahút a Puchovský nelámu nad slovanskou vzájomnosťou palicu a ani nehádžu flintu do žita. Venujú sa tak jej víťazstvám, ako aj porážkam. Čo je podstatné, veria v jej potenciál vo svete, ktorý sa mení zo dňa na deň, keď sa z veľkohubých a nezmeniteľných postojov stávajú doslova počas hodín prázdne reči a keď nám realita prináša udalosti, ktoré by si človek nepredstavil ani v najbujnejšej fantázii.


Asi to tak malo byť. Keď som počas víkendu prechádzal cez Vojenské bratstvo Slovanov, v televízii práve išiel skvelý film režiséra Paľa Bielika „44“ o vzbure slovenských vojakov na konci 1. svetovej vojny v roku 1918 v Kragujevci potlačenej popravou 44 slovenských vojakov, ktorí nevideli zmysel v bratovražednej vojne Slovanov.

V každom prípade, netreba čakať na reprízu Bielikovho filmu, tých 150 strán vojenského bratstva Slovanov vás určite zaujme,” zakončil šéf Smeru svoje zamyslenie nad témou slovenskej vzájomnosti a jej odkazu v súčasnosti.


Co se dělo na podzim roku 1941 pod Moskvou

Ohromná německá armáda se svými tanky a letadly se přibližovala k Moskvě. Drtila obranu sovětských vojsk. Situace na frontě stala kritickou. Němci prolomili obranné linie a sovětské velení v tu dobu nemělo potřebné zálohy, aby je mohlo vrhnout proti Němcům a jejich postup zastavit.

V říjnu 1941 byl vyhlášen v Podolském učilišti poplach. Jeho kadeti v počtu 3500 byli vyslání na ohrožený úsek fronty s úkolem zadržet postupující Němce na 5 dní. Boje, které se rozhořely, byly tvrdé. Kadeti, kteří bránili Ilijskou část fronty, vybudovali tři obranné linie. Věděli, že svůj úkol musí splnit – za každou cenu, za jakoukoliv cenu.

Co na tehdejší frontě probíhalo, líčí strhujícím způsobem ruský film s českými titulky „Podolští kadeti“. Chlapci svůj úsek vydrželi bránit více než 5 dní. Němcům vzdorovali plných 12 dní. V bojích jich padlo přes 2500, byli i ranění. Klukům z Podolí bylo většinou pouhých 20 let.

Chcete-li se dozvědět, jak si počínali ruští kadeti, podívejte se na uvedený film na Youtube (zadejte heslo ruské válečné filmy s českými titulky). Stojí za to. Budete spokojeni. Dr. O. Tuleškov


Zbrane a zrada: to boli odjakživa dve hlavné metódy vedenia vojen. V modernej dobe, čím nebezpečnejšie sú zbrane a čím nezmyselnejšie je ich skutočné použitie, tým väčšiu rolu hrá zrada a zradcovia.“ Anonym, hs.sk

Na toto poučení nezapomínejme zejména pokud jde o restituce. Lichtesteinové nás zažalovali u ESPLP. Již dříve byla zřízena Česko-lichtensteinská historická komise. Několik let pracovala. Známe její závěry, kromě několika nic neříkajících vět? Nelze vyloučit, že některé „české“ subjekty se budou angažovat jinak, než očekáváme. Až dojde k lámání chleba, bude třeba již pozdě. Již nyní vidíme, že ne nemnozí z historiků a částečně i právníků zastávají republice cizí zájmy, rozporné s historickou pravdou. Abychom prohráli, co naši předkové získali a vybudovali, musí určité vnější i vnitřní síly získat též jednoznačnou podporu našich ústavních činitelů. Brzy budou volby. V rukou budeme mít účinnou zbraň – hlasovací lístky. Nevolme zrádné či polozrádné politické strany. Jejich prohra znásobí naše možnosti ubránit to, co nám patří, včetně reparací. K tomuto demokratickému zápasu se houfujme již nyní. Ještě stále můžeme zvítězit. Na naší straně je pravda i právo. Red. ČNL

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 711. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 28. prosince 2020.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour
























 

 

 

 

 

 

 

 






















42