Po smrti maminky a víru zařizování přichází čas zklidnění. V nejrůznějších chvílích přicházejí vlny smutku, slzy a postupné uvědomování si, že už zde její tělo není.


V bytě se přirozeně vytvořily tři zóny.
TRUCHLÍCÍ POKOJ (zajímavé, že se zemřelým říká: "Odpočívej v pokoji"), ve kterém maminka zemřela, s její postelí, dekou, polštářem, plyšovým medvědem, kterého držela za tlapku, když jsem se potřebovala vzdálit, jejími anděly, hodinami po tátovi, vonnými tyčinkami, svíčkami a oblíbeným vánočním svícnem. Když si uvědomím, že utíkám k činnostem ve vnějším světě a přitom se někde uvnitř mne tlačí ven smutek, všeho nechám a jdu si sem lehnout.

Během chvíle se slzy uvolní a odplavují to, co je na řadě. Poslední dny mysl zkouší, zda se jí chytím a budu rozvíjet její pokusy o pocity viny, výčitky, úvahy, co by bylo, kdyby atd. Naštěstí se mi daří myšlenky vnímat jako mráčky na obloze. Mají nějaký tvar, mění se, plují ve větru a najednou zmizí nebo se promění v jiný obraz. Jakmile přejdu do tohoto pokoje, Luna, ať je kdekoliv, přichází a lehne si ke mně. Sice mi nepodá kapesník, ale její předení, hedvábná srst, odevzdanost a zářivé oči jsou tou nejkrásnější podporou.

PROSTOR ŽIVOTA - obývák - odehrává se v něm vše potřebné k životu - jídlo, telefonáty, návštěvy, řízení pomocníků, on-line pracovní setkání, kontakt s vnějším světem, psaní příspěvků, cvičení, rehabilitace, pedikůra, přebírání zásilek od kurýrů, výklad karet a také zapalování svíček u fotografie rodičů. V tomto pokoji si ke mně lehá Vesmírek, mladý a životaplný kocourek s hebkým kožíškem a vnímavou přítulností.



POSVÁTNÝ PROSTOR - ložnice, místo pouze pro odpočinek a spánek. Sedm týdnů od úrazu spím znovu bez mobilu na dosah ruky, bez tišících prostředků, bez brčka na pití, s možností sama si natřást polštář, otevřít si okno, v tichu, klidu a s mnoha sny plných informací. V tomto pokoji jsem většinou úplně sama. Občas si ke mně při svítání přijde lehnout Vesmírek, jako by mne chtěl podpořit ve vstávání. Po pár minutách tulení na mne mrkne, kývne ocáskem, seskočí a pohybuje hlavou směrem k místu s krmením.

Je zajímavé, že se po návratu z nemocnice oba kočičáci ode mne drželi dál. Dá se říci, že ke mně vůbec nechodili a skrývali se v bytě neznámo kde. Nepřišli ani ve chvílích, kdy mi bylo těžko, když maminka umírala a ani po její smrti. Teprve poslední čtyři dny se kontakt obnovuje. Jejich přítomnost je pro mne podporující a jsem vděčná za kontakt, který s nimi mohu mít.