Nedožité sedmdesátiny legendy kulturistiky Roberta Dantlingera (I.)

Naše kulturistika druhé poloviny sedmdesátých let a po celá léta osmdesátá se mohla pochlubit takovým počtem špičkových borců, že v každé kategorii jsme disponovali ne jedním, ale minimálně dvěma až třemi závodníky evropské, ba i světové úrovně. Jména Petra Stacha, Petra Tlapáka, Libora Minaříka, Antona Holiče, Mirka Jastrzebského, Petera Uríčka, Aloise Peka, Josefa Veselého a mnoha dalších jsou stále v živé paměti fanoušků kulturistiky a i pro ty, kteří tuto dobu nezažili, se stali ikonami naší kulturistiky.

Mezi ně rozhodně patří i Robert Dantlinger, který řadu let sváděl nelítostné, vyrovnané, ale vždy férové souboje v kategorii do 169 cm s další ikonou naší kulturistiky Petrem Tlapákem. Pro objektivitu nutno říci, že svalové vyzrálejší, o téměř pět let starší Petr si většinou dokázal s Robertem poradit, ale když ten dostal příležitost reprezentovat na evropských a světových šampionátech, tak málokdy odjížděl bez medaile, přičemž jeho největším triumfem byl zisk titulu mistra Evropy v roce 1979, ale k tomu se ještě blíže vrátíme.

Robert Dantlinger se narodil 28. února 1951 v té nejzazší západní výspě naší republiky, v Chebu, kde vyrůstal a vychodil devítiletku. O kulturistice samozřejmě neměl v této době ani ponětí, ale již od dětského věku byla jeho hlavním zájmem sportovní gymnastika. Není náhodné, že právě ze sportovních gymnastů se rekrutovala celá řada našich špičkových kulturistů včetně již zmíněného Petra Tlapáka, Libora Minaříka či Bohumila Divílka. Na jejich volných sestavách vyznačujících se vysokou úrovní pohybové kultury, flexibilitou, ale i celkově vynikající prezentací na pódiu se právě tato sportovní minulost skvěle podepsala. Asi těžko hledat vhodnější sport coby průpravu ke kulturistice, vždyť bez discipliny, odříkání, strojové pravidelnosti bezpočetných tréninků, kdy se do omrzení opakují náročné prvky, se neobejde jak sportovní gymnasta, tak kulturista. Ovšem v patnácti letech nastal zlom. Oslovil ho soused, který odebíral odborný tělovýchovný měsíčník "Tréner", vycházející na Slovensku, a jeho pravidelnou součástí jako jediného časopisu v republice byla kulturistická rubrika o rozsahu pouhých několika stránek. Ale jak jsme my, kulturističtí nadšenci, za ně byli vděčni! A to bylo první Robertovo setkání s kulturistikou, která ho okamžitě zaujala, přesto nadále pokračoval s tréninkem sportovní gymnastiky. Když ovšem vyšel ze školy a v okolí nebyl žádný gymnastický oddíl, tak se pustil ještě s dvěma kamarády do cvičení. Ale nechme tuto situaci popsat samotným Robertem: "Činky jsme si sami odlili z olova do plechovek, ale používali jsme i beton, ke cvičení jsme používali i ozubená kola. Jeden kamarád uměl svářet, a tak se nezbytnou součástí naší posilovny stala i lavička, a bez jakéhokoliv vedení, zkušeností jsme začali cvičit. Byly to opravdu průkopnické začátky. Poté do mého života vstoupily jiné zájmy a já jsem cvičení zanechal." Naštěstí pro něho i československou kulturistiku tato pauza netrvala dlouho a už v průběhu učení na strojního zámečníka v národním podniku Aritma se ke cvičení vrátil. Zde byla posilovna přeci jen na vyšší úrovni, nechyběla hrazda, lepší činky, stojany a součástí vybavení již byly i první primitivní stroje na předkopávání a zakopávání. Následně si s jedním kamarádem vybudoval primitivní malou posilovničku v Aši, velkou asi 12 metrů čtverečních, a za těchto pro většinu čtenářů asi sotva uvěřitelných a těžko představitelných podmínek se připravoval na první soutěže! Střídavě tedy cvičil v Aši a Chebu, kde se mu konečně jako členovi oddílu kulturistiky Lokomotivy Cheb dostalo odborného vedení. Na pódia se postavil poprvé v roce 1971 ještě jako dorostenec. Sám tuto premiéru hodnotí s trochou humoru: "V Králově Dvoře jsem získal stříbro a to vypadá jako velký úspěch, ovšem kdybychom v této kategorii nebyli pouze dva..."

Opravdový úspěch na sebe ale nenechal dlouho čekat a Robert se hned následující rok probojoval mezi absolutní špičku v kategorii juniorů. Zvítězil od okresního přeboru přes krajský až po titul mistra Čech v kategorii do 168 cm v Letohradě. Není bez zajímavosti, že analogickou kategorii mužů vyhrál Petr Tlapák. Zde se jejich závodnické kariéry ještě neprotly, ale to ještě nemohl tušit, že se po celou řadu let z nich stanou největší soupeři Na nejvyšší republikové soutěži v Bratislavě ale již nestačil na domácího Josefa Štandu a získal stříbro. V té době již byl ženatý a měl dvouletého syna Roberta, navíc pracoval jako jemný mechanik v plném pracovním vytížení v podniku Aritma. Skloubit pracovní a rodinný život s přípravou na soutěž, to jistě nebylo jednoduché, ale jak je vidět, Robert to vše zvládl na jedničku.

Teď by měla následovat pasáž o dvouleté vojenské službě, které se téměř žádný mladý muž nevyhnul, až na výjimky, a tou Robert díky "modré knížce" byl, a tak kontinuita jeho tréninků nebyla přerušená. Ovšem mistrovství Čech v Letohradě mu kromě titulu přineslo k jeho sportovní kariéře ještě jednu významnou událost, setkal se zde s Jirkou Zajíčkem a PhDr. Luďkem Noskem z Mariánských Lázní, kde místní tělovýchovná jednota Sandow již tehdy měla renomé té nejvyšší kvality. Jak předseda TJ, tak její hospodář, zjevně viděli v mladém, tehdy jednadvacetiletém Robertovi, perspektivního závodníka, ale trvalo ještě celé tři roky, než přesídlil do Mariánských Lázní. To ovšem neznamená, že by do té doby pilně nezávodil. V roce 1973 přestoupil již mezi muže a to zároveň představovalo podstatně těžší konkurenci, včetně neporazitelného Petra Tlapáka. S touto obtížnou situaci se vyrovnal se ctí, z mistrovství Čech si odvezl bronz a na mistrovství ČSSR v Brně skončil pátý. Nemusím asi zdůrazňovat, že na obou soutěžích kraloval Petr Tlapák… Rok nato již na mistrovství Čech sehrál s Petrem vyrovnanou partii, odvezl si stříbro a jistě i samotný Tlapák musel vnímat, že v Robertovi mu roste nebezpečný soupeř. Na nejvyšší domácí soutěži v Komárně se mezi něj a Tlapáka vklínil ještě Ladislav Čačo z Košic. V roce 1975 se Robert šlapal Tlapákovi na paty a získal stříbro nejen na mistrovství Čech, ale i na mistrovství ČSSR v Púchově, kde se mu podařilo odsunout Ladislava Čača až na třetí místo.

Rok 1976 a další zlom v Robertově kariéře - konečně vysněný Sandow! V široko daleko nejlépe vybavené posilovně si musel připadat jako v ráji ve srovnání s dosavadními skromnými podmínkami. V Mariánských Lázních se dostal pod vedení odborníka na slovo vzatého, PhDr. Luďka Noska, který pro něho i celou rodinu zajistil ubytování i práci zaměstnance správy lázeňských domů, která mu umožňovala dvoufázové či trojfázové tréninky. Co si mohl víc přát? Dalo by se tedy předpokládat, že jeho kariéra bude postupovat již jen směrem vzhůru. Ale ouvej, přišla doslova studená sprcha! Výborně připravený Jirka Hovorka odsunul zdánlivě neporazitelnou dvojici Tlapák, Dantlinger na druhé a třetí místo, a to jak na mistrovství Čech, tak na mistrovství ČSSR ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově)! Přes toto malé škobrtnutí můžeme říci, že nastávaly ty nejúspěšnější roky Roberta Dantlingera, hlavně na mezinárodním poli. Podmínky měl optimální a dokázal je i náležitě využít, a to hned v následujícím roce.

V roce 1977 se titul mistra republiky v kategorii do 169 cm při neúčasti Petra Tlapáka stal otevřenou záležitostí. Robert vycítil svoji příležitost a díky své dokonalé připravenosti porazil obhájce titulu Jiřího Hovorku, a to zcela jednoznačně, protože všichni rozhodčí ho dali na první místo. Velmi slibný úvod sezóny mu zajistil rovněž místo v reprezentaci, a tak jako nováček byl nominován společně se zkušenými rutinéry Petrem Stachem a Aloisem Pekem na společné mistrovství Evropy a světa v jihofrancouzském městě Nimes. S ohledem na kumulaci obou špičkových akcí byl ze strany závodníků obrovský zájem a počet startujících na mistrovství Evropy byl 86 a na mistrovství světa 71, a to v pouhých třech váhových kategoriích.

Pro Roberta byla jeho premiéra obzvláště stresující. Jak už to tak na vrcholných soutěžích bývá, tak se měnila pravidla na poslední chvíli. Vrcholný činovník IFBB Oscar State umožnil vážení závodníků již od pátku, tedy den před soutěží, a tak se Robert odvážil, splnil limit 75 kg pro svou kategorii a mohl se věnovat superkompenzaci, což je pochopitelně spojeno i se zvyšováním váhy, tak jak se svaly naplní glykogenem. Zdánlivá pohoda, vše vycházelo podle plánu, ale v sobotu, v den soutěže mistrovství Evropy, pořadatele oznámili, že se každý závodník musí znovu zvážit před svojí kategorií. Těžko nyní říci, jestli to byl záměr poškodit naši vysoce favorizovanou výpravu. Asi ne, ale skutečnost byla taková, že Robert vážil 76 kg, tedy 1 kg nad limit. Nedalo se nic dělat, a tak musel nastoupit v kategorii do 90 kg, kde se společně se Stachem prezentovalo 41 závodníků! Ovšem Robert bojoval jako lev, perfektně zaujímal povinné postoje a nikdo by na něm nepoznal, že je to jeho první vystoupení na mezinárodních pódiích. O vítězství vysoce favorizovaného Petra Stacha nebylo pochyb a vlastně s tímto očekáváním na mistrovství Evropy také jel. Ovšem bronzová medaile pro Roberta Dantlingera za těchto podmínek, tak to nemohl čekat vůbec nikdo! Vždyť mezi něho a Stacha se vklínil pouze zkušený Rakušan Walter Bubenicek. V té nejtěžší kategorii Alois Pek nedal šanci vysoce favorizovanému Velšanovi Paulu Grantovi, držiteli několika titulů mistra Anglie, NABBA Mr. Universe a třetího na mistrovství světa 1975,  a zvítězil o celých 20 bodů. Suma sumárum, dva tituly mistrů Evropy ve třech kategoriích nám zajistily i suverénní vítězství mezi národy s velkým náskokem před Itálií a Rakouskem! Ovšem nebyl čas usínat na vavřínech, protože hned druhý den se konalo mistrovství světa, a tak místo oslav bylo třeba se soustředit na podání co nejlepšího výkonu. A naši reprezentanti opět nezklamali. Robert již mohl startovat ve své kategorii do 75 kg, kde narazil na soupeře té nejvyšší světové kvality, a tak se boj o titul zúžil na dva borce, vítězného Padillu a druhého Makkawyho. Páté místo Dantlingera bylo v této konkurenci zjevně maximum možného. Petr Stach se v devadesátce opět posunul o stupínek výš a odvezl si bronz a Alois Pek tentokrát skončil za Paulem Grantem na čtvrtém místě, což byl zřejmě přehmat, když ho den předtím jednoznačně porazil… Ovšem třetí místo v soutěži družstev za USA a Barbadosem stvrdilo, že patříme mezi absolutní světovou špičku. A i k tomu přispěl i Robert Dantlinger.

Jak se říká, nikdo není doma prorokem a o tom se měl záhy přesvědčit na mistrovství ČSSR v Komárně v roce 1978 i Robert Dantlinger. Toto mistrovství bylo pojato ve velkém stylu, konalo se v nové sportovní hale, kde 1400 diváků vytvořilo pro závodníky tu nejlepší bouřlivou atmosféru a ti se jím odvděčili opravdu špičkovými výkony borců evropského až světového formátu. Vždyť úroveň našeho nejvyššího mistrovství často převyšovala úroveň mistrovství Evropy, a to zvláště v kategorii do 174 cm. Málokdo očekával návrat precizně připraveného Petra Tlapáka a již mistrovství Čech, kde porazil Roberta, vyslalo signál, že boj o mistrovský titul bude velmi vyrovnaný. Dantlinger ho sice neobhájil, ale dva rozhodčí ze šesti ho dali na první místo, a tak bodový rozdíl byl minimální. Tělesná váha Roberta se totiž stále pohybovala na hranici 75 kg a to značně snižovalo jeho šance oproti mnohem robustnějšímu, o cca 12 kg těžšímu Tlapákovi.

Robert svoji formu zjevně ladil na mistrovství Evropy, které se nakonec s ohledem na zemětřesení v řecké Soluni nekonalo. Určitou náplastí a vyplněním času, vždyť do mistrovství světa ještě zbývala řada měsíců, byla šňůra exhibičních vystoupení ve Švýcarsku společně s Petrem Stachem. Zde se jim naskytla skvělá příležitost společně trénovat s Mikem Mentzerem. Vždyť těch kontaktů se západními kulturisty kromě mistrovství světa a Evropy bylo jak šafránu.

Blížilo se mistrovství světa v mexickém Acapulcu a Robert byl povolán na soustředění do Nymburka společně s Petrem Stachem a Tlapákem. Že nás bude reprezentovat Stach, tak to bylo celkem jasné, a s jeho příkladným až sebezničujícím přístupem k tréninku a dietetice se dala od něho očekávat špičková forma. Ovšem kdo bude ten druhý? Tlapák, nebo Dantlinger? Nakonec se nominační komise rozhodla pro Roberta…

Naše minivýprava, vedená státním trenérem Luďkem Noskem, odletěla do místa konání již týden před soutěží, což se ukázalo s ohledem na aklimatizaci jako velmi prozíravé, protože teploty dosahovaly 35 stupňů ve stínu a k tomu ještě panovala značná vlhkost vzduchu. Ani to nezabránilo našim dvěma reprezentantům pravidelně trénovat, byť museli z objemu tréninku, jaký si představovali (80 sérií ráno a dalších 70 večer), značně slevit.

Jako obvykle nastupovala první v neděli 5. listopadu nejlehčí kategorie do 75 kg, spolu s Robertem dalších 27 závodníků. Rozhodčí hned od počátku zaujal favorizovaný Američan Carlos Rodriguez, kterého nejvíce porovnávali právě s naším Dantlingerem. Z toho se dalo usuzovat, že o titulu mistra světa se rozhodně právě mezi nimi. Jaké však bylo překvapení, když se mezi ně vklínil Ital Bertagna a Robert nakonec skončil třetí se ztrátou pouhého jednoho jediného bodu. Není se co divit, že objektivní publikum pískotem vyjádřilo svůj nesouhlas. Ale taková už je kulturistika… Uznale o něm hovořil Mr. Olympia Frank Zane a legendární kulturista Bill Pearl o něm prohlásil, že si zasloužil vyhrát, ale jeho čas teprve přijde… Jistě netušil, že tato prognóza se vyplní hned následující rok!

V nejkvalitněji obsazené kategorii se 33 závodníky měl Petr Stach na první pohled velmi těžkou pozici, ale nastoupil v životní formě a stříbro bylo jeho vůbec nejlepším umístěním v kariéře. Petr se tím zařadil nejenom mezi ty nejlepší evropské, ale i světové závodníky. Dvoučlenná výprava a tři medaile! Totiž ještě druhé místo v soutěži národů za USA mezi 43 zeměmi! Naši kulturisté se stali doslova miláčky publika, tak zaujali svými výkony, že při jejich vystoupení skandovalo 2500 diváků: "Čeko! Čeko!" Roberta čekala po příletu ještě jedna, asi nejmilejší odměna. Těsně před odletem se mu narodil syn, a tak ještě neměl možnost ho vidět. Na revanš mu přivezl bronzovou medaili.

Foto:
archiv PhDr. Luďka Noska