Miluju offlajn (No. 1)
Miluju, miluju, miluju! křičí ve mně všechno cestou domů, když procházím opuštěným Staroměstským náměstím – poprvé v životě jsem tu úplně sama, obklopená vší tou tichou nádherou, která teď existuje jen sama pro sebe. Pár zavřených stánků mi připomíná vánoční trhy, jak je znám z dětství. Matičko naše Rynecká, vysvoboď nás od Covidu! prosí rukou psaný dopis u paty Mariánského sloupu. Ve své prostotě překrásný vzkaz. A jak jdu unesená stále dál, zjistím, že místo Kaprovou kráčím Pařížskou ulicí, zaposlouchaná do melodie piana vycházející z neznámého bytu, jakoby zázračně, protože bez lidí a aut působí centrum Prahy jako město duchů. Pěkně jsem si zašla, říkám si, když v tom se objeví tramvaj – dvacet dvojka, která tudy běžně nejezdí, úplně prázdná – a nabere mě jako záchranný autobus jednoho brýlatého čaroděje…
Stejně tichá a prázdná jsou bez diváků i všechna divadla, která jsem cestou potkala. Tedy až na jedno, kde má cesta začala – Divadlo X10. Dostalo se mi totiž vzácného privilegia a mohla jsem usednout mezi pár diváků z řad divadelních profesionálů, kteří dostali pozvání na „offlajn” program Malé inventury. Samozřejmě s negativním antigenním testem, respirátorem (připadám si s ním jako postava z commedie dell’arte) a dvoumetrovými rozestupy. Už jste někdy viděli kritika fotit si selfíčko v divadle? Já včera hned několik! Miluju tento festival a letos obzvlášť: protože za to organizátorům těch pár kritiků stálo – a hlavně se jim odvážný záměr podařilo prosadit. Dokonce připravili i propagační plátěné tašky, stejně jako každý rok. Člověk tak může mít alespoň na týden pocit, že se svět zase točí správným směrem…
Onu přemíru lásky ve mně probudilo pondělní představení Zahradníček / Vše mé je tvé. Posadila jsem se doprostřed první řady, celá natěšená – Jedl totiž miluju ještě víc než samotný festival, jehož se spolek pravidelně účastní. Na scéně už voněla polévka z kouřícího hrnce na přenosné plotýnce, umístěné na dřevěném ponku. A pak přišli herci. Saša Rašilov usedl coby vězněný Jan Zahradníček na stoličku v levé části scény symbolizující celu, oddělenou od ponku – domova – studeným světlem a zástěnou. Lucie Trmíková v roli jeho ženy zatím začala ve svěráku na ponku řezat dřevo (Marie Zahradníčková léta manželova věznění trávila se třemi dětmi na státním statku bez vody, elektřiny a topení). Na předscéně se hluk řezání snažil (úspěšně) překřičet Ladislav Kozderka, který jinak představení zpovzdálí doprovází na trubku, přednesem Zahradníčkova životopisu. Katolický básník strávil v žaláři devět let. Inscenace založená na jeho korespondenci se ženou Marií je díky tématu vztahu v odloučení pro dnešní dobu jako stvořená, a rozestup mezi herci působí až prorocky.
Cela a domov. Saša Rašilov a Lucie Trmíková jako odloučení manželé Zahradníčkovi FOTO VIKTOR KRONBAUER
Saša Rašilov mě v každé další roli překvapí. Tentokrát měl těžký úkol, neboť strávil celé představení v malém prostoru Zahradníčkovy cely, a jeho herecké prostředky tak byly značně omezené. Básníka a milujícího muže ztvárnil civilními výrazovými prostředky, s velkou empatií a smyslem pro detail (houpání bosých nohou v žabkách). Když protagonista po tragické smrti dvou dcer konejšil svou ženu, že jsou teď z jejích holčiček andělé a že bude navěky maminkou tří děťátek, měla jsem slzy v očích! Samozřejmě i díky samotnému obsahu básníkových naprosto nesobeckých slov: snad jen málokdo by dokázal potlačit vlastní hoře a utišit ženu tak povznášejícím obrazem.
Lucie Trmíková může v roli naopak svobodně jednat a na scéně vykoná řadu praktických činností: nařeže dřevo, sklidí mrkev z několika hromádek hlíny, rozmístěných v kruhu kolem hracího prostoru, spolu s další zeleninou ji oloupe a nakrájí a postupně přidává do polévky. Její přednes dopisů tak působí přirozeně (samozřejmě i díky hereččinu tradičně kvalitnímu mluvenému projevu), jako by o zážitcích spojených s Janem vyprávěla kamarádce u vaření. Jako obvykle herečka nabídne i několik expresivnějších poloh a grimas a skvěle vypointuje i etudu s kovovým kyblíkem. Využije ho ke všem možným i nemožným účelům, třeba i jako symbol stárnutí, s nímž se popere a nasadí si kyblík na hlavu, aby se do něj nakonec vyzvracela na znamení příchodu čtvrtého děťátka (počtvrté otěhotněla po manželově krátké návštěvě při příležitosti pohřbu děvčátek).
Marie Lucie Trmíkové a její souboj s kýblem (v pozadí trumpetista Ladislav Kozderka) FOTO VIKTOR KRONBAUER
Chudou scénu zdobí tradičně kostýmy Petry Vlachynské, která oděla Trmíkovou do světle zelených šatů, jež si herečka na scéně na znamení rozpuku, spojeného s těhotenstvím a manželovým návratem, ozdobila umělými bílými a růžovými květy. Krása bezpodmínečné lásky má však také odvrácenou tvář a v případě manželů Zahradníčkových byla vykoupena obzvlášť draze: z hromádek hlíny pod čerstvou mrkví herečka vyhrabe dětské kosti…
Jan po propuštění z vězení daruje Marii šátek, z něhož se ve vizi Vlachynské vyklube zelená kukla. Paní Zahradníčkové ji navlékne na hlavu a rovněž ozdobí květy, společně usednou k ponku prostřenému červenobíle kostkovaným vikslajvantovým ubrusem a s láskou a pokorou do poslední lžíce snědí domácí polévku. Snad byly ony čtyři měsíce, které spolu manželé strávili, než Jan náhle zemřel, opravdu tak naplněné a manželé při nich sklidili všechny plody svého v náročných podmínkách pěstovaného vztahu. A pak se otevřelo nebe… A zazněl božský hlas trubky, která se ve vězení chvílemi zdála být neslyšná…
Divadelní spolek JEDL, Praha – Lucie Trmíková: ZAHRADNÍČEK/ Vše mé je tvé. Scénář Lucie Trmíková, režie Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Matouš Hejl. Premiéra 2. února 2020 v Divadle X10, na Malé inventuře 22. února 2021.
///
Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.
Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
