Ostravské stopy: Můj začátek? Přišla jsem o peněženku, vzpomíná Rywiková

Do Ostravy přišla z Olomouce. „Pocházím od Děčína, ale vyrůstala jsem v Olomouci a do Ostravy jsem se přestěhovala v roce 1976. Protože Ostrava kdysi vzala Olomouci status krajského města, Olomoučáci se na ni dívali skrz prsty,“ směje se dnes manažerka Čtyřlístku. 

Do Ostravy se přestěhovala za svým manželem a hned první seznámení s městem pro ni bylo neobvyklé. „Vždy jsem se zaříkala, že do Ostravy mě nikdo nikdy nedostane, ale jak říkávala maminka, odříkaného chleba největší krajíc, a na to také došlo,“ vzpomíná Bohdana Rywiková. 

„Manžel pracoval v polské redakci Głosu Ludu a můj první zážitek z Ostravy byl docela šokující: první den jsem měla jet na národní výbor, abych se přihlásila k trvalému bydlišti. Před odchodem z domu jsem si vzpomněla, že jsem doma zapomněla občanský průkaz. Vyjela jsem výtahem zpátky do druhého patra, vzala průkaz a sjela dolů, kde jsem nechala dítě v kočárku a kabelku pod peřinkou. Když jsem odkryla peřinku, pod kterou byla schovaná kabelka, zjistila jsem, že z kabelky mezitím zmizela peněženka. Začínalo to hezky,“ vzpomíná Bohdana Rywiková.

Bohdana Rywiková Ostravská novinářka a kulturní redaktorka Bohdana Rywiková se uchytila v ostravském Večerníku. V roce 1985 přešla do redakce Kulturního měsíčníku.  Po revoluci pracovala jako redaktorka v různých periodicích. V 90. letech spoluzakládala Společnost pro kulturu a umění, v letech 1995–2013 byla členkou správní rady a posléze předsedkyní Fondu Janáčkovy Hukvaldy, pořádajícího mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy.  Od roku 2004 působí jako manažerka ve Čtyřlístku – centru pro osoby se zdravotním postižením Ostrava.

Na město ale nezanevřela a postupem času si jej dokonce zamilovala: „Musím říct, že Ostravu mám velice ráda. Za ty roky, co v ní žiju, mi připadá mnohem dynamičtější, živější než starobylá měšťanská Olomouc. V Ostravě je vše jiné: ošklivé a zároveň krásné. Lidé jsou osobitější a drsnější, ale přesto se vždy dokážou nějak domluvit. Alespoň v kultuře. Vznikla tady řada výborných projektů, přehlídek, festivalů. Ostrava se snaží být svá a přitom stále dokazuje okolnímu světu, že je navzdory průmyslové tradici i velice kulturní,“ vysvětluje Rywiková. 

Namátkou jmenuje zásadní změny, které nastaly po sametové revoluci, kdy to i s některými dnes prestižními institucemi bylo nahnuté. „Když si vzpomenu na 90. léta, jednu dobu to vypadalo, že zanikne Divadlo Petra Bezruče a Janáčkova filharmonie se stane součástí operního orchestru divadla. Přicházely různé šílené nápady, ale naštěstí se tak nestalo, možná i díky vzniku Společnosti pro kulturu a umění v Ostravě. Janáčkova filharmonie existuje dodnes a divadla máme jedna z nejlepších v republice. Vznikl tady výborný divadelní festival Ost-ra-var, takže i pražská divadelní kritika konečně objevila zdejší divadla. Festival jako Colours of Ostrava, o tom už ani není třeba mluvit,“ konstatuje Rywiková.

Pomoc zakázaným autorům

Jednou z nejzajímavějších etap v jejím životopise byla redakční práce v Kulturním měsíčníku ve druhé polovině 80. let. „Být redaktorkou v Kulturním měsíčníku, to pro mě byla práce snů. Byl to časopis s dlouhou tradicí, který byl součástí nakladatelství Profil. Šéfredaktorem byl Cyril Vltavský, který občas musel žehlit různé naše průšvihy. Publikovali jsme i některé autory, kteří byli zakázáni režimem a psali pod pseudonymy. Například historik umění Petr Holý – kryl jej Petrův kamarád Jaroslav Hajdyla. Rukopisy nosil k nám domů, ale časem mi došlo, že Jarda texty určitě nepíše. Nakonec jsem se domluvila přímo s Petrem Holým a zrodilo se tak mnohaleté přátelství. Pod krycím jménem publikoval Petr Holý v Kulturním měsíčníku téměř až do revoluce, i když se v redakci vědělo, kdo se za tímto jménem ve skutečnosti skrývá. Doba byla prostě taková,“ říká Rywiková.

V devadesátých letech přišla další změna a s ní nové redakční zkušenosti. „Po revoluci nastal obrovský tiskový boom, začalo vycházet množství rozmanitých časopisů, bylo těžké konkurovat novým titulům, ke kterým přibyl i bulvární tisk. Nevědělo se, jestli se Profil a s ním i naše redakce udrží. Založili jsme nový kulturní časopis Sezóna, ale ten vycházel jenom rok a pak skončil. Zaniklo i nakladatelství Profil. Byla to divoká doba. V jednom roce se zrodil nějaký nový titul, po roce zanikl a začalo se s něčím jiným. V hotelovém domě Jindřich měl redakci nově vzniklý časopis Týden, vydávaný společností Anes. Pracovala jsem v něm asi rok, než zkrachoval Anes a redakce zanikla. Právě tehdy v Ostravě vznikala televizní společnost Kabel Plus, která měla ambici vydávat i programové časopisy. Nastoupila jsem do redakce Kabel Plus Severní Morava, později jsme začali vydávat časopis pro Kabel Plus Film,“ popisuje Rywiková rychlost doby.

„Každá generace přináší do města něco nového“

Kabel Plus dopomohl například k řadě počinů nejen v oblasti dokumentární nebo hrané tvorby, ale i v dabingu, který přinášel nové příležitosti ostravským hercům. 

„Nákup filmů měl tehdy na starosti Vratislav Mareš, kinař z éry pověstného Kina náročného diváka. Některé filmy nebo seriály se dabovaly přímo tady, zapojovalo se hodně ostravských herců, třeba Tomáš Jirman, Jan Fišar, Stanislav Šárský, Anička Cónová. Dabingové studio sídlilo v Domě kultury města Ostravy,“ vzpomíná Rywiková.

Kulturní scéna na Ostravsku je podle ní stále živá a proměnlivá. „Přicházejí nové generace, které mají jiné představy, dívají se na svět svým pohledem. Což je fajn, protože to nakonec všechno souvisí s místním kvasem, který v Ostravě přetrvává. Město se proměňuje a každá generace do něj přináší něco nového,“ dodává manažerka Čtyřlístku.