Petr Brdička se narodil v Kutné Hoře první únorový den roku 1947. Docházku na dvanáctiletku ukončil maturitou, úspěšně pak složil zkoušky na FTVS při Univerzitě Karlově, a nakonec se stal i profesorem tělesné výchovy. Skloubit odbornou školu s kariérou ligového hráče přitom nebylo jednoduché. „Pětileté studium jsem měl rozepsané na šest a půl roku. Všichni se smáli, že je to určitě snadné, dělat někde kotrmelce, ale opak byl pravdou. Třeba v pondělí mezi sedmou a osmou hodinou ranní jsem musel do Tyršova domu na plavání, do ledové vody, protože ji v bazénu po víkendu vyměnili. Pak jsem běžel na hokejový trénink a zase zpátky do školy, kde jsem celý unavený usínal na přednáškách. Trenér Bukač měl ale pro nás studenty hokejisty pochopení, protože si to sám prožil. Na rozdíl od Karla Guta, který studoval jen dálkově.“

Hokejovou kariéru odstartoval Brdička v deseti letech a dočasně ji kombinoval s kopanou a stolním tenisem. Sparta byla jeho srdci nejbližší. Už od začátku chtěl hrát jen za ni. Tehdejší trenér mládeže Herstus ale o Petra zájem neprojevil. Naopak trenér pražského Motorletu a bývalý sparťanský hokejista Sajfrýd okamžitě odhadl Brdičkův talent. A pečlivě z něj v jednom mužstvu společně s Dohnalem, Vorlíčkem či Eysseltem vychovával budoucí ligové hokejisty. A oni na cestě do seniorské kategorie hned dvakrát ovládli dorostenecký přebor republiky! Ve chvíli, kdy si na Brdičku začali brousit zuby vojáci z Jihlavy, projevil opětovný zájem o přestup do Sparty. „Ještě mám doma schovaný dopis od pana Pitnera, kterým mě vyzývá, abych nastoupil do Dukly s poznámkou, že si tím otevřu cestu do reprezentace. Jenže já chtěl studovat v Praze, a tak jsem odmítl. Z Motorletu mě ale nechtěli pustit a premiéry v nejvyšší československé soutěži jsem se proto dočkal až v ročníku 1967/68,“ vzpomínal Petr Brdička na zlomový moment, který z něj udělal stálého a platného hráče Sparty. Z té si pak odskočil i ke třem startům na zimní univerziádě. S reprezentačním mužstvem akademiků si zahrál v Turíně, Innsbrucku a Tampere, a postupně získal všechny cenné kovy. Od nejméně blyštivého bronzu, přes stříbro až po zlato ve Finsku v roce 1970. „Největší problémy jsme měli s Rusama, snažícími se udělat všechno proto, aby vyhráli. A tak do turnaje přihlásili moskevský Spartak či Lokomotiv s tvrzením, že jsou v něm samí vysokoškoláci! Jenže ti měli v indexu leda tak zápis o zkoušce z tělocviku, a inkoust ještě ani nezaschl,“ šklebil se vyhlášený srandista, od juniorských let v Motorletu přezdívaný – Mamut! „Naše kabina byla velmi úzká. Vlastně se jednalo jen o uličku mezi skříňkami a já seděl až na nejvzdálenějším konci naproti vstupních dveří. Mezi kluky, co už se převlékali, jsem se musel neohrabaně protáhnout a Petr Dohnal začal vykřikovat – pozor, jde mamut! A to už mi zůstalo.“

V době, kdy Brdička válel za Spartu, především jako tvůrce hry, připravující šance pro Jana Gustu Havla, bývalo ve Sportovní hale často vyprodáno. „Po incidentu mezi Šímou a Holíkem chodila na naše utkání s jihlavskou Duklou možná čtvrtina diváků jen proto, aby nechyběla u toho, až zase poteče krev. Fandové už se nemohli dočkat, až přijedou i další oblíbení soupeři, Brno, Slovan, Pardubičky nebo Kladno. To bývala řežba! Se středočeským rivalem jsme se dokázali správně hecovat. O Kladeňácích se říká, že si před sezónou pochutnají na neobvyklé specialitě. Že sežerou psa. A tak stačilo projet kolem jejich střídačky, hlasitě zaštěkat, a to jste měli vidět, jak je to vytočilo. O nic menší emotivní náboj, ovšem spíš nacionalistický, nechyběl duelům se Slovanem. Stalo se, že ve chvíli, kdy jsme nastupovali v Bratislavě na modrou čáru k pozdravu před utkáním, vypnuli světla. Já jel jako kapitán protestovat a vedle hlavy mi proletěla kudla. Sebral jsem ji, podal rozhodčímu, ten ji rychle zasunul do kapsy, usmál se na mně a jen tak mimoděk řekl – nic sem nepřiletělo, že? Během zápasu nás obránce Tajcnár mlátil hlava nehlava. A když bylo dohráno, odcházeli jsme do kabin uličkou mezi policajty, a ti do nás kopali,“ dával Petr Brdička k dobru příhody z dob aktivní hokejové kariéry.

On sám si potrpěl na hokejky. Totiž na ohnutí čepele. Když dorazila nová sada, vyzkoušel si zhruba u deseti holí tvrdost, pak vybral čtyři, namaloval na ně úhel zahnutí a zbytek práce přenechal kustodovi Václavu Karlovskému. To, co vždy udělal sám, a moc rád, případně ještě s vykonavatelem jeho nápadů, „Bojarem“ Niklem, byly kanadské žertíky. „Jednou zlomil Jan Havel hokejku. Musel ji zahodit, spěchal ke střídačce a křičel, ať mu podám novou, aby se bleskově vrátil do hry. Já mu v žertu strčil do ruky brankářskou. On ji bez rozmýšlení popadl a až po chvíli se zarazil, s čím ho to posílám na zteč? Gusta chtěl totiž dávat góly. Pořád. A tak jsme se s ostatními kluky z naší pětky dohodli, že si celou třetinu budeme posouvat puky jen sami mezi sebou, a jemu nepřihrajeme. On z toho byl celý zmatený, pak nešťastný a nakonec vytočený. A na pokoji jsem nenechal ani dobrosrdečného Pepíka Horešovského. Koupil si nové auto, škodovku 105, a celý šťastný přišel, abych mu poradil, co dělat, aby ji co nejlépe zajel. Já řekl – to musíš najet v záběhu i sto kilometrů při couvání. A druhý den koukám, jak chudák skutečně jezdí kolem Sportovní haly pozadu,“ vzpomínal při našem velkém povídání v souvislosti s přípravou textů do knihy „Sparta Praha srdce naše“ počátkem roku 2003 na kruté žerty, které však ve Spartě na přelomu 60. a 70. let minulého století nebyly ničím neobvyklým.

I po ukončení aktivní kariéry se Petr Brdička dlouho pohyboval v hokejovém prostředí. A jako trenér se na postu asistenta vrátil na dvě sezóny i do Sparty. Počátkem nového milénia pracoval jako generální manažer na pražské Hvězdě a před definitivním odchodem do hokejového důchodu si na vedlejší úvazek vzal na starost trenérské řemeslo u HC Junior Mělník. Naposledy jsme si spolu popovídali v roce 2016. Tak ještě pár historek z tohoto setkání, zatím nikde nezveřejněných.

„V 70. letech byla na Spartě dobrá parta. A kulturně založená. Chodili jsme spolu třeba do Semaforu nebo na Plavce. A měli u nich protekci, protože první žena kytaristy a zpěváka Vančury byla sestrou spoluhráče Pavla Volka. Nebyly tam partičky, které by šly proti sobě. A já jednou poobědval s legendárním Janem Werichem! Byla to náhoda. Na Spartě totiž bývala vývařovna pro všechny vrcholové sportovce, pan Werich tam chodil také, a já šel jednou na rehabilitaci, a po ní, asi ve tři hodiny odpoledne na poslední chvíli na oběd. On tam seděl v jídelně, úplně sám, chtěl jsem si sednout jinam, ale on na mě – mladej, pojď sem, ve dvou nám to bude líp chutnat! On mně jinak neznal, tak se pořád ptal, co dělám, a nakonec jsme si povídali o té rehabilitaci. A víte, kdo k nám chodil na fakultu? Jistá Ivanka, která dobře lyžovala, byla o dva roky mladší než já, a už tehdy moc krásná holka. Později se provdala a stala se z ní Ivanka Trumpová!“

„Jedním z nejlepších trenérů, které jsem kdy zažil, a který byl i mým nadřízeným na fakultě, to byl Luděk Bukač. Když jsme měli od školy praxi, a hrál se hokej, jednu skupinu si vybíral docent Kostka, a druhou on. To byla rivalita! Kolikrát horší než normální ligový zápas. Každý z nich chtěl vyhrát, tak se to řezalo! Jednou jsme už jako Sparta hráli pod jeho vedením s Bratislavou, celý mančaft byl od Slováků rozsekaný na kusy, prohráli jsme doma 3:10, a když to bylo asi 2:6, a někteří diváci už začali odcházet, protože nám došli zranění obránci, Bukač se rozhlédl po střídačce, a zavolal – beka může hrát každej vůl, Brdička na led! Bojar Nikl mi to pak každou chvíli, ještě i po mnoha letech, připomínal.“

„Já byl pro každou srandu. A protože, jak už jsem řekl, jsme byli dobrá parta, doopravdy se nikdo nikdy neurazil. A legraci si spoluhráči dokázali udělat i ze mě. Za mých hokejových časů se často létalo karavelama, u kterých byl vchod zezadu pod ocasem. Jednou jsme letěli nějakým jiným letadlem, přistálo se, vystupujeme, a já se podle tradice snažil být vždy mezi prvními. To se mi v nastalém zmatku nepodařilo. Asi čtyři borci šli přede mnou, náhle zmizeli (vlezli na záchod, kde se schovali), a pak se smáli, co dělám, a proč tam hledám východ…“

Nevyzpytatelný srandista s „mrožím knírem“, Petr Brdička, který ve Spartě na postu útočníka strávil deset sezon, odehrál 339 utkání a nastřílel úctyhodných 124 branek, nás navždy opustil 22. března 2021 ve věku 74 let.