TZ: Ateliér fotografie II UMPRUM v Galerii Černá labuť

Jakub Delibalta, Alžběta Chrudimská, Ondřej Kubeš, Iurii Ladutko, Samuel Petráš, Miriam Pružnicová, Matěj Racek, Markéta Slaná, Kateřina Sýsová, Viktorie Macánová, Agnes Willow, Adéla Zlámalová, Barbora Žentelová / Ateliér fotografie II UMPRUM / Černá labuť / kurátoři: Václav Jirásek, Kateřina Sýsová / Galerie Černá labuť / Praha / do 20. 5. 2021 

Ani se znalostí minulosti nedokážeme předvídat budoucí události. Základní myšlenka teorie černé labutě se promítá do výstavy Ateliéru fotografie II UMPRUM, která reaguje na těžko pochopitelnou situaci současné doby. Představuje práce studentů, které vznikaly speciálně pro prostor stejnojmenné galerie Černá labuť.

„Při koncipování výstavy nás velmi zaujala korelace mezi prostorem galerie, který nás fascinuje, a tématem Černé labutě. Tato teorie o nepředvídatelných událostech je aktuálnější než kdy dřív. Společnost je teď natolik vyosená, že se s tím zatím nikdo nevyrovnal. Přišlo nám proto příhodné s touto tematikou na výstavě pracovat,” říká jeden z vedoucích Ateliéru fotografie II UMPRUM a kurátor výstavy Václav Jirásek.

Slovním spojením “černá labuť” označovali lidé v Anglii 16. století věci a jevy, které podle jejich názoru neexistovaly. Nový smysl získalo ve 20. století, kdy jej věděc Nassim Taleb využil jako metaforu pro zásadní historické události, které promění životy lidí. Tyto události se odchylují od běžných, nedají se předvídat a vysvělit, proč se tak stalo, se dá až zpětně.

Výstava Černá labuť se snaží ukázat nejenom, jak vnímáme dopady nepředvídatelných událostí, se kterými se musíme vyrovnávat, ale také jak s těmito událostmi zacházet na osobní rovině. Poskytuje síť souvislostí, jež nabízí individuální pohled na tematiku černé labutě a představuje autorskou tvorbu nadcházející generace fotografů.

Přestože se ateliér zabývá primárně fotografií, studenti minulý semestr své statické obrazy rozpohybovali. Dostali se na hranici mezi nehybnou fotografií a videem. Na výstavě tak na návštěvníka nebudou čekat jenom prosté snímky na zdích, ale mnoho videí a hybridních instalací, které propojí svět fotografie a pohyblivého obrazu. Konceptuálně laděná expozice tak diváka provede skrze široký prizmat fotografie, který vedle sebe kombinuje nejrůznější formy obrazového projevu.

Výstava probíhá, zatím on-line, v galerii Černá labuť až do 20. 5. 2021. U příležitosti výstavy vychází nové číslo ateliérového časopisu Feet.

Na cestě mezi videem a fotografií

Adéla Zlámalová prezentuje dvojici krátkých filmů. V projekci Veronika (2020) balancuje na hranici fotografie a videoportrétu, kdy kontempluje své soužití s rostlinnými a lidskými spolubydlícími. Naopak ve svém projektu Free Imaginary Boys (2020) se zcela přesouvá do média videa a ukazuje dokument o skupině mladých anarchistů, kteří se vzpírají stávajícímu politickému i společenskému řádu.

Miriam Pružincová vztahuje téma černé labutě ke genocidě. Chápe ji jako myšlenkově neuchopitelnou tragédii, kterou zpravidla nelze předvídat. Pracuje s tématem utlačování Arménců a turecké genocidy na arménském území. Otevírá tak kapitolu dějin, která dodnes budí značné kontroverze a v současnosti znovu ožívá v bojích o Náhorní Karabach. Ve své instalaci kombinuje fotografii a video s opakujícími se symboly arménské národní identity a křesťanské víry.

Černobílá - černá labuť

Na logiku černé labutě, která naznačuje, že to co nevíme, je daleko důležitější, než to co víme, reaguje Barbora Žentelová. Ve své černobílé fotografii Vítěz (2021) pracuje s metaforou oblíbené dětské hry kámen, nůžky, papír, která bývá používána jako základ rozsudků mezi dvěma jedinci. Ve velké míře však jde o souhru náhod. “Kdo určuje pravidla, a kdo je vítěz?” ptá se autorka.

Estetiku černobílého záznamu staví do kontrastu i Ondřej Kubeš ve své sérii Holubář (2020). Observuje v ní chovatele holubů. Svůj soubor člení do kapitol, které se na život a práci starého muže dívají z různých úhlů. Jednou dokumentuje přímo jeho namáhavou snahu udržení chodu starého hospodářství, jindy se zaměřuje čistě na holuby nebo dokumentuje chátrající venkovské budovy. Černobílé dokumentární fotografie pracují s odkazem do historie, naopak barevné kontemplují současnost a možné verze budoucnosti.

Balanc na hraně reality

Jednou z největších černých labutí posledních desetiletí je vznik a rozšíření internetu. Digitální realita proniká hluboko do každodenního života. Situace, která se týká mnoha lidí, je blízká i řadě zastoupených autorů. Jakub Delibalta se v souboru Where is your twin (2020) zamýšlí nad rostoucím poměrem času tráveným ve virtuálním prostředí. Klade si otázku, nakolik může být internet hyperobjekt bez jednoznačného prostorového a časového vymezení. Skrze nejasnou strukturu sítě vztahů evokuje v divákovi otázku, zda je realita viděná naším okem opravdový obraz skutečnosti.

Digitální estetika a rozmazání hranice mezi datovým a reálným světem se objevuje I v dalších dílech. Iurii Ladutko v Landscape (2021) pomocí digitálních technologií vytváří krajinu, která při letmém pohledu sice působí jako reálná, ve skutečnosti je však synteticky vytvořeným obrazem. Otevírá tak otázky karantény a stavu člověka, který je doma zavřený a nedokáže se dostat mimo prostor svých čtyř zdí. Jediný způsob útěku do krajiny se mu naskýtá skrze počítačové technologie. Ladutko tak navazuje na své předchozí práce, které zkoumají vztah člověka a virtuálního prostoru.

Na obdobnou situaci reaguje také Agnes Willow, která ve čtyřech videích promítaných na pod sebou instalovaných obrazovkách pracuje s tématem převráceně. Vytváří digitálního avatara své vlastní osoby, kterého provádí skrze záběry reálné krajiny. Pomocí hudebního doprovodu digitalizovanou postavu přenáší do jiného světa. V tanci se pohybuje na hranici vnější reálné a vnitřní snové krajiny.

Foto: Adéla Zlámalová