Osud české vysílačky „Marie“ a evakuace z Kotoru na hydroplánech

Těžko budeme hledat i na těch nejzastrčenějších místech bojišť 2. světové války místo, kde bychom nenašli nějakou „českou stopu“ či přímo české vojáky. To se samozřejmě týká i Jugoslávie 6. dubna 1941, kdy nacistické Německo se svými spojenci zaútočilo na tuto zemi a v prvních hodinách agrese mohutně bombardovalo Bělehrad.

Zdaleka nejde jen o to, že jugoslávský vzdušný prostor bránily vedle několika zastaralých stíhaček Avia BH-33 ze země i skvělá protiletadlová děla ráže 76 mm vz. 30, starší protiletadlová děla vz. 22/24 ráže 83,5 mm a protiletadlové kulomety ZB vz. 38 ráže 15 mm z českých zbrojovek. Mimo to byly ve výzbroji jugoslávské armády lehké kulomety ZB vz. 30, škodovácké protitankové kanóny ráže 37 a 47 mm, nákladní auta Praga, tančíky Škoda i řada dalších výzbrojních prvků československého původu.

Dramatické okamžiky zde tehdy zažila hrála i skupina českých vojáků pod vedením zkušeného zpravodajského důstojníka podplukovníka Františka Hiekeho. Tento rodák z Roudnice nad Labem (* 3. 7. 1893) patřil do generace českých studentů, jejichž civilní plány brutálně rozvrátila světová válka.

František po maturitě na plzeňské stavební průmyslovce byl povolán k vojenské službě na prahu války. V Jičíně absolvoval u c. k. pěšího pluku č. 74 školu na důstojníky pěchoty v záloze a v březnu 1915 s tímto plukem odešel na ruskou frontu, kde již v dubnu přeběhl na ruskou stranu. V zajateckém táboře v Kazani se přihlásil do československých legií, ale protože se jeho přijetí komplikovalo, nastoupil v květnu 1916 službu u 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse.

Zde absolvoval další školu záložních důstojníků a poté s 2. srbským pěším plukem odešel na dobrudžskou frontu, kde byl 20. října 1916 těžce zraněn. Po vyléčení velel rotě a nakonec se stal zpravodajským důstojníkem a do vlasti se vrátil až v prosinci 1919 v hodnosti nadporučíka, aby své předválečné plány pustil k vodě a zůstal v armádě mezi zpravodajci. Působil na řadě míst a v prosinci 1936 v hodnosti majora byl přidělen k Ředitelství opevňovacích prací, aby se staral o zpravodajskou ochranu výstavby československých opevnění.

Po německé okupaci v březnu 1939 se v rámci ilegální vojenské organizace Obrana národa rychle zapojil do domácího odboje, ale již 19. prosince 1939 byl nucen před hrozícím zatčením uprchnout do zahraničí. Byl využit pro své znalosti srbochorvatštiny a řadu cenných kontaktů v Jugoslávii po krycím jménem Petar Stoj v rámci československé zpravodajské ústředny „Marie“ v Bělehradě.

Bombardování Bělehradu

Kvůli německým tlakům musel Hieke po porážce Francie z Jugoslávie spolu s mjr. Alexandrem Fritscherem (krycí jméno Kuděj) z Jugoslávie zmizet a zbytku jejich ústředny i s vysílačkou musela poskytnout krytí britská ambasáda, respektive její zpravodajský úsek. Na jaře roku 1941 se však Hieke s Fritscherem tajně do Jugoslávie vrátili a obnovili svou činnost ve spolupráci s několika civilními spolupracovníky (dr. Gjurić, dr. Zibrín…) i vojenskou částí jejich ústředny (kpt.gšt. Aleš Horáček a radisté rotmistři Karel Broukal a Josef Chaloupek).

Zde je zastihl i vojenský převrat 27. března 1941, kdy byla svržena proněmecká vláda, i dramatické dubnové události, o kterých si v roce 1981 s autorem těchto řádek povídal František Hieke: „Z Londýna mi došla depeše, že pro případ války budu mít funkci československého vojenského atašé u jugoslávské vlády. Navštívil jsem proto plukovníka Božanoviće na generálním štábu. Ten měl na starosti zahraniční vojenské mise. Moji informaci uvítal, ale vše bylo závislé na oficiální zprávě naší vlády v Londýně. Zatím Jugoslávci nic neměli.

Důležité je to, že těsně před napadením Jugoslávie jsem od našich dostal zprávu, že bude bombardován Bělehrad. Informovali jsme o tom s Kudějem jugoslávský generální štáb. Plukovník Božanović mi sdělil, že budou v případě války v Koviljača Banja. Potom to přišlo – bombardování Bělehradu. Sousední dům, kde jsem bydlel, byl zasažen a já jen se štěstím vyvázl. Při druhém náletu mne potěšilo, že se Luftwaffe „podařilo“ zasáhnout i budovu německého vyslanectví nedaleko místa, kde jsem se skryl. Museli jsme pryč. Stále vidím ty strašné obrazy, jak z města prchaly zástupy lidí – ženy s dětmi, staří lidé a nad nimi německé letouny, které je ostřelovaly z kulometů!

Měli jsme dvě auta, vysílačku, ale všichni jsme byli v civilu a bez oficiálního pověření. Přesto se mi podařilo najít plukovníka Božanoviće. Přidělil mi jako styčného důstojníka nějakého kapitána – velice neschopného – a poslal nás do obce, kde nebyl elektrický proud, což byl zásadní problém pro naši vysílačku…“

Další den se Hieke při německém náletu vystrašeného kapitána zbavil a šťastnou náhodou narazil na zástupce britského vojenského atašé, se kterým se znal z dřívějšího působení v zemi. Angličan mu poradil, aby se vydal do Sarajeva, kam by se mělo vydat i jugoslávské hlavní velení.

Při putování rozvrácenou Jugoslávii zažila československá skupina nejednu dramatickou chvíli. Asi ta nejhorší byla, že je jugoslávští vojáci chtěli zastřelit jako německé špiony. Zachránil je jen šťastnou náhodou jugoslávský Čech v uniformě generála zdravotní služby MUDr. Václav Jelínek (1883—1961).

Skupina československých zpravodajců se dostala do Ilidže u Sarajeva, ale německé nálety ji donutily k dalším přesunům. Novým cílem se stal Kotor, ale kvůli řádění chorvatských bojůvek nemohl Hieke se svými kolegy jet po pobřeží, takže se museli trmácet horským černohorským vnitrozemím po kamenitých cestách.

„ V Boce Kotorské jsme se ubytovali v osobní lodi „Král Aleksandar“. Byli tu i Poláci, ranění Britové a několik Jugoslávců, kteří pracovali pro Brity. Létala sem italská letadla, ale jejich útoky nebyly příliš úspěšné, využívali je však místní lidé, kteří potom vyjížděli na vodu a do bárek sbírali ubité či omráčené ryby.

Další den nám Angličani sdělili, že se sem blíží Němci i Italové a jsou jen několik desítek kilometrů odtud! Zároveň nás požádali o pomoc naší vysílačky, protože jejich byla poškozená. Byly odeslány depeše o odletu jugoslávských strojů námořního letectva do Řecka a žádost, aby RAF pro nás poslalo hydroaviony.

Bylo to strašné napětí. Čas se pomalu vlekl a my celý den vyhlíželi netrpělivě, zda se objeví na obloze. Odpoledne přiletěly dva veliké létající čluny a po přistání se začaly projíždět po hladině. My jsme v bárkách doufali, že nás hned naberou a odletíme, ale nestalo se to! Letouny zakotvily u jednoho z ostrůvků a my se dozvěděli, že už je pozdě a poletí se až ráno. Čekala nás ještě jedna noc a řada otázek, zda sem nepřítel zatím nedorazí?“

Létající čluny evakuují

Hiekeko vzpomínky potvrzují i dokumenty 230. squadrony RAF, jejíž dva létající čluny Short Sunderland Mk.II, do Boky Kotorské přiletěly 16. dubna 1941 odpoledne evakuovat cizince z řeckého Skaramagasu poté, co jejich přílet domluvila česká vysílačka „Marie“, která avizovala Britům a Řekům i odlet skupiny hydroplánů jugoslávského královského námořního letectva do Řecka.

Britští letci se svými pasažéry prožili napjatou noc čekáním na úsvit v zákrytu za ostrůvkem Ostrvo Sveti Đorđe, který je jedním ze dvou ostrůvků u pobřeží Perastu v zátoce Kotor. Stojí na něm benediktinský klášter sv. Jiří, jež zde vznikl již ve 12. století a u kterého je i starý hřbitov šlechty z Perastu i celé zátoky. V říjnu 1813 zde došlo během napoleonských válek k střetnutí mezi Francouzi a britským námořnictvem.

V dubnu 1941 zde prožívala bezesnou noc zvláštní směsice britských letců a zpravodajců s malou skupinkou Čechoslováků. Vzlétli ráno 17. dubna 1941 v 04:15 hod. V té době se již zcela zřetelně k nim z hor přibližovala střelba. Toho dne jugoslávská armáda kapitulovala.

Boj proti nepříteli však pokračoval v jugoslávských horách i v zahraničí. František Hieke se však na Balkán vrátil opět po službě v Istanbulu, Moskvě, Teheránu a Brindisi v roce 1944 v hodnosti plukovníka jako velitel Čs. vojenské mise ve štábu maršála Josipa Tita.

Jindřich Marek