STARÁ ŠUMAVA: Zámeček na Boubíně

Boubínský lesní komplex patřil až do 1. pozemkové reformy rodu Schwarzenbergů, jež se stali majiteli v roce 1719. V jejich držení zůstal Boubín dlouhých 211 let až do roku 1930, kdy v rámci 1. pozemkové reformy výměrem ze dne 25. XI. 1930 přešel do majetku československého státu.

Boubínské lesy byly kromě vysoké kvality porostů proslulé i chovem jelení zvěře, jež byla do této oblastí (po vystřílení kolem roku 1827) koncem 19. století opět vysazena. Ovšem stavy jelení zvěře se díky neexistenci přirozených nepřátel rychle zvyšovaly a záhy byly patrné velké škody na mladých porostech a také na sousedních zemědělských pozemcích místních obyvatel.

Proto Schwarzenberkové přistoupili kolem roku 1900 k vytvoření obory. Její součástí se stal také lovecký zámeček, jež pro vzácné hosty nechal kníže Adolf vybudovat již v roce 1902. Každoročně jezdíval Adolf v době jelení říje do lovecké chaty na Boubíně. V loveckém deníku jsou již od roku 1902 záznamy psané jeho rukou. Byl také přítomen vysvěcení kaple sv. Huberta u chaty na Boubíně dne 19. září 1905. Záznamy psané jeho rukou v loveckém deníku končí dnem 29. září 1930. Bylo to rozloučení, neboť celý komplex Boubína byl v rámci první pozemkové reformy převzat Státním pozemkovým úřadem. Bylo také dohodnuto, přenesení lovecké chaty z Boubína do Staré Obory na Hluboké, kde chata byla v roce 1931 postavena.

Pro hojnost zvěře a krásu okolních lesů si Boubín, jehož část na ploše přibližně 670 hektarů je chráněna jako přírodní rezervace, dnes naše třetí nejstarší, si oblíbil kníže Jan Adolf Schwarzenberg. Na svazích nechal vybudovat dva lovecké zámečky a několik dodnes používaných přístupových cest. První zámeček, zvaný Básumská chata, stál jen pár kilometrů nad železniční zastávkou Zátoň, druhý, větší a známější, z roku 1902, s veškerým, tehdy dostupným komfortem, se nazýval Lovecký zámeček. Patřily k němu malá dřevěná kaple sv. Huberta, v níž se prý každoročně na sv. Václava sloužila při jelení říji myslivecká mše, chata pro služebnictvo, stáje, boudy pro psi a úpravna paroží a ulovené zvěře.

Pro majitele, jeho doprovod a sjíždějící se hosty byla k dispozici střelnice, kde si všichni mohli ověřit své střelecké schopnosti. Bylo událostí pro celý kraj, když kníže pán s hojným doprovodem přijížděl v měsíci září na svůj lovecký zámeček. Josef Pavel píše ve své knize Boubín – šumavský prales toto: „V celém kraji nebylo nikoho, kdo by byl na něm nezávislý. Proto nebylo divu, že již z dálky uctivě smekali, když zahlédli knížecí kočár, tažený dvěma páry koní.“ Kníže Adolf si toto místo velice oblíbil a trávil zde hodně ze svého času. Ale jelikož byl zámeček stále více navštěvován hosty, uchyloval se stárnoucí kníže raději na blízkou Basumskou chatu, kde měl svůj potřebný klid bez přítomnosti hostů.

V boubínském masivu najdeme i památníčky připomínající těžkou dřinu lidí. Patřilo k ní i budování luk pro jelení zvěř. Louky se zřizovaly zpravidla v těžko přístupných lesních partiích (basumská louka, srnčí, tetřeví a další). Na jednu z nich, kterou v roce 1923 dokončil zátoňský revírník Steinocher, upozorňuje poměrně velký kamenný památník s nápisem Steinocherwiese (Steinocherova louka). Cesty byly stavěny velice citlivě v souladu s přírodou. Po katastrofálních vichřicích v 19. století, jimž padly z velké části a oběť původní staré hvozdy, se na Šumavě stavěly lesní cesty k odvozu velkého množství dřeva ke zpracování. Mnohdy se cesty slavnostně otevíraly, nechybělo řádné vysvěcení knězem, přichystané lesníky k plné spokojenosti šlechty. Cesty sloužily rovněž pro potřeby lovu a k návštěvě loveckých zámečků, jako tomu bylo v oblasti Boubína u Lukenské cesty.

Keltské osídlení a zřejmě i významnou keltskou svatyni upomínají pověsti o hradě obrů, který kdysi stával na jednom z výběžků Boubína. Postava boubínského čaroděje v lidových příbězích splývá i se vzpomínkami na jakéhosi divotvorného lékaře z 18. století, jenž žil ve zdejším kraji. Současně však je bytostí bájnou, je démonickým králem Šumavy. Za své spojení s ďáblem prý byl proklet a od té doby se čas od času „s velkým hřmotem“ zjevuje na úbočí Boubína. Způsobuje vichřice, vánice, bouře a mlhy „husté jako smetana“. Někdy jezdívá coby prokletý lovec v čele divoké honby – ačkoliv není zcela zřejmé, jestli jde v tomto případě o lovecké štvanice démonů nebo pravidelné vojenské cvičení boubínských rytířů, kteří se údajně skrývají i v legendárním šumavském vrchu Boubínu .Ti totiž nechřestí plátovou zbrojí, ale jezdívají „po myslivecku“ v zelených homolovitých kloboucích – a za jízdy vystřelují z kuší neomylné ohnivé střely, takže spíše připomínají nějakou robinhoodskou družinu. Třeba se někdy setkáte….