Články / Reporty

Nikdy to nikomu neřeknu: tandemová instalace v Galerii Průchod

Nikdy to nikomu neřeknu: tandemová instalace v Galerii Průchod

Minka Dočkalová | Články / Reporty | 01.05.2021

V Galerii Průchod od minulého čtvrtka visí nová, v pořadí čtvrtá výstava. Veřejný prostor průchodu městského domu na křižovatce ulic Úvoz a Údolní poprvé hostí umělecký pár, a v galerii tak konečně vystavuje žena.

Autoři výstavy Matouš Hrbek a Nikola Rácová jsou partnery a v nově připravené výstavě se rozhodli zúročit svou zkušenost se závažnými zdravotními problémy v dětství – oba si, když se ještě neznali, prošli onkologickou léčbou, kterou úspěšně překonali, přesto v nich zanechala nesmazatelné stopy, vzpomínky a traumata. „Těžko se nám to popisuje. Způsobem, jak se k těm věcem nejlépe dostat, je znázornit je výtvarně. Nikolka to víc dává do slov, já do obrazů. Pracujeme s mentálními reprezentacemi toho, co jsme zažili. Každý k tomu zpětně přistupujeme jinak. Je to syntéza dvou různých pohledů. Když dva lidi prožijí totéž, není to totéž,“ komentuje Hrbek, který k nesnadným prožitkům z dospívání přistupuje racionálně. Rácová je zpracovává spíše emočně. V dialogu jsou si podnětnými protipóly a díky paralelní zkušenosti se zákeřnou nemocí pro sebe navzájem nachází jen těžko přenositelné pochopení.

Matouš Hrbek je studentem malby na pražské AVU, do své tvorby promítá své každodenní prožitky, kterými prostupují vzpomínky a asociace spojené s náročnějšími životními obdobími. „Matouš pracuje velmi rychle, jde do ateliéru, něco udělá, a neodejde, dokud to není hotové,“ popisuje způsob práce svého partnera Rácová. Jeho tvorba je výrazně figurální, siluety archetypálně znázorněného Pinocchia a kus polena s jednou vedlejší větví jsou leitmotivy, cyklicky se prolínající vystavenými kresbami. „Některé kresby vznikaly jako záznamy nebo symboly pro témata, která se s nemocí vážou. Je to přechodová zkušenost, plamen, rituální maska nebo poleno, které osobně personifikuje moji osobu, a to ve spojitosti s něčím tvrdým, co má lidské prvky,“ doplňuje malíř. V rámci výstavy představil sérii několika desítek maloformátových kreseb, které způsobem instalace tvoří chaoticky působící komiks.

Nikola Rácová se věnuje fotografii, performanci a autorskému čtení svých literárních počinů. „Nikolka dlouho přemýšlí a až po delší době něco napíše. Čas v tom procesu hraje zásadní roli,“ objasňuje autorčin přístup Hrbek. Umělkyně v galerii představuje kolekci fotografií doprovázející její bakalářskou práci Ručník. „Série autorských textů a fotek je živým svědectvím malé nemocné holky, která prostřednictvím retrospektivních deníkových zápisů hovoří ke čtenáři. S časovým odstupem zkoumám, obdivuju věci a raduju se z nich. Věci, které jsem, když jsem byla nemocná, dělat a vidět nemohla,“ shrnuje Rácová. Titul studentské performance „ještě nám ručník neházejte“ barvitě ilustruje touhu po životě, potřebu světu říct, že jsme stále tady a nehodláme to vzdát, ať je to jakkoli těžké a bolavé.


Autoři se v první společné výstavě představují každý zvlášť, ale také dohromady – prostřední plán výstavy tvoří kolaborativní kolekce pláten, která je zpracována kombinovanou technikou. Umělci záměrně použili jako nosné médium stará prostěradla, která symbolizují jak odcizující nemocniční prostředí, tak současnou intimitu partnerů. Na bipolární ploše se rozehrává dynamická partie psaného slova, lineárních kreseb a zdánlivě nahodilých výšivek, které jsou ve své formě pojítkem celého zapraného bavlněného příběhu. Zde název výstavy „Nikdy to nikomu neřeknu“ teprve nabývá své skutečné hloubky, neboť tu běžný divák metaforicky nahlíží pod peřinu někomu, koho nezná, domýšlí si, představuje si, ale skutečně důležité informace mu navždycky zůstanou skryty.

Instalace výstav má nyní zcela jiný charakter. Vytratil se dříve prožívaný adrenalin spojený s připevňováním autorských kusů na stěny, o kterých si nejsme jisti, komu patří, v pozdních večerních hodinách, které se blíží hodině zákazu vycházení. Nyní je mnohem více času plánovat, naklánět hlavu a zamýšlet se nad kompozicí a vyzněním jednotlivých děl. Efektnější je také práce s prázdným prostorem. Ta je patrná jak u expozice fotografií Nikoly Rácové, která se nebojí diváka dráždit nezaplněnou výstavní plochou, tak u Matouše Hrbka, který si v instalaci potrpí na nahodilosti a zneklidňující nerovnosti vystavovaných kreseb.

Info

Matouš Hrbek a Nikola Rácová – Nikdy to nikomu neřeknu
Galerie Průchod, Brno

foto © Minka Dočkalová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Fantasy v kulisách hororu (Jeden kmen + Ďyvina + Budeč)

Kryštof Kočtář 21.05.2024

Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.

Vibrující kosti (Bell Witch)

Marek Hadrbolec 20.05.2024

Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.

Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Michal Smrčina 19.05.2024

Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.

Punkom slobode na stope (Chorobopop)

Jakub Veselý 06.05.2024

Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.

Skrýt se v tygřím obleku (Raein)

Marek Hadrbolec 02.05.2024

Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.

Nothing Works (Declan McKenna)

Eva Karpilovská 29.04.2024

Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.

Rezignace v nejlepším smyslu slova (Still House Plants)

Alžběta Sadílková 28.04.2024

Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.

Panorama války nad městem (Mayssa Jallad)

Filip Peloušek 28.04.2024

Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.

Zpěv odkvétajících slunečnic (White Ward)

Marek Hadrbolec 25.04.2024

Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.

Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Michaela Šedinová 23.04.2024

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace