Je to paradox. Ačkoliv střílí už od devíti let, ve zbraních Šarounová zálibu nemá. „Nelíbí se mi. Mám ráda můj sport spíš kvůli té práci a soustředění,“ říká.
Spolužáky ve škole, kteří si s ní chtěli povídat o zbraních, proto musela zklamat. „Vždycky si mysleli, že jim rozumím, což není vůbec pravda.“
Pušky, s nimiž střílí, ovšem zná dokonale. Jinak by na Evropských hrách v roce 2019 nevystřílela vzduchovkou bronz a malorážkou stříbro, ani by se nekvalifikovala na svoji druhou olympiádu.
Kdyby si měla mezi svými disciplínami vybrat, volila by malorážku. „Střílí se venku a musíte reagovat na vítr, do toho se vám mění světlo. Závody jsou mnohem složitější, ale tím zajímavější.“
Přitom ke střelbě ji přivedla vzduchovka. Ta, kterou jednou přinesl dědeček na rodinnou oslavu a zeptal se malé Nikoly, zda si nechce zkusit vystřelit.
„Tak jo,“ odpověděla.
Čehož se chytl tatínek a hned začal s tréninkem. Na začátku jim chyběla střelnice, a tak stříleli doma – z kuchyně přes obývák na zahradu.
Na cestě do TokiaSeriál iDNES.cz |
Při jednom z takových domácích tréninků trefila kuchyňskou linku, a tak v ní mají dodnes malou díru, jak přiznala už v minulosti.
Takový incident sice určitě nepotěšil zejména maminku, přesto se doma u Mazurů začalo vše točit kolem střílení. Ze školy hned na trénink a o víkendech na závody. Rázem skončily ostatní zájmy, na dramatický kroužek nebyl čas, na tenis peníze.
„Když se ohlédnu, tak jsem vlastně nedostala možnost zkusit něco jiného,“ zamýšlí se.
JEŠTĚ COBY MAZUROVÁ. Fotografie z roku 2014.
Já–terč–zbraň
Až byste se možná divili, jak jednoduše vypadá příprava jedné z nejlepších střelkyň Evropy. Pětkrát týdně trénink střelby, pak cvičení na zpevnění těla kombinované s jízdou na kole, tenisem nebo turistikou. Intenzitu tréninků si řídí Šarounová sama. „Mám vypozorováno, jak hodně musím před závody trénovat, aby mi forma vyšla.“
A příprava těsně před závodem? „Je důležité nemyslet na výsledek. Abych přemýšlela, co jsem schopná zastřílet a na co by mi takové skóre v závodě stačilo, je úplně špatný systém,“ povídá. „Pro mě je hlavní mít plán. Připravit se na různé situace, které mohou v závodě nastat, aby mě nic nepřekvapilo.“
Při samotných závodech je pak nejtěžší udržet koncentraci. Jak by také ne, vždyť se vzduchovou puškou se střílí 70 minut a s malorážkou téměř tři hodiny. „Občas mi vpluje do hlavy nějaká myšlenka a potom mám práci se dostat zpátky do módu já–terč–zbraň-dobrý rány.“
Délka závodu jí přesto vyhovuje, naopak broková střelba, při které se střílí na letící terče, se jí moc nezamlouvá. „Jsem taková pomalá, takže jsem ráda, že mám klid na ránu a můžu si střílet podle sebe. Pro mě jsou i ty dvě a tři čtvrtě hodiny na malorážce rychlovka.“
S řehtačkama na střelbu. A proč ne?
Napětí velkých soutěží si simuluje v německé bundeslize, kde pravidelně startuje. Závody v ní pojímají jinak než na klasických akcích, pro střelce jde o větší nápor na nervy.
Proti sobě v Německu vždy soupeří dva týmy a za každý tým je nasazeno pět střelců. Proti sobě nastupují nasazené jedničky, dvojky, trojky…, přičemž lepší z dvojice získává pro tým bod.
Střelcům tedy jde o týmový výsledek, od kterého se odvíjí i postavení v žebříčku, a jsou tak pod mnohem větším tlakem, než kdyby stříleli jen sami za sebe. Navíc nastupují i muži proti ženám.
„Fanoušci to tam hrozně prožívají, bundesliga je jedna velká párty. Lidé chodí fandit s řehtačkami, skandují a celou dobu hraje hlasitá hudba,“ popisuje Šarounová jinde nevídanou atmosféru.
Zato v Česku? „U nás už se na závodech začaly hrát písničky, tak to aspoň není tak sucharský. Jinak tam bylo vždycky ticho jak v kostele.“
Neprošij si prsty, ano?
Trpělivost ze střílení využívá i při šití, svém velkém koníčku. „Co já musím kolikrát párat, na to by se každý vybodnul,“ směje se.
Jako malá měla šití zakázané, aby si neprošila prsty. Předloni si však pořídila šicí stroj a začala vytvářet svá první dílka. Hračky pro děti, oblečení nebo miminkovskou výbavu pro kamarádky. Pořídila si také odstřižky kůže, páječkou do nich vypálí logo, které si sama navrhla, a potom je našívá na své výrobky.
„Šiju jen tak pro radost, často se k tomu dlouho nedostanu, ale když mám čas, vydržím u stroje celý den,“ popisuje. Tvoření a vyrábění čehokoliv miluje. „Vyrábím si i věci pro domácnost, které bych si jinak koupila mnohem levněji. Ale mě to baví.“
Kdyby byla kluk, chtěla by hrát hokej. „Baví mě bruslit. Také ráda hraji míčové sporty, tenis, badminton, florbal. Basketbal mě baví sledovat, ale hrát ho moc nemůžu,“ naráží na svůj malý vzrůst.
Záliba v míčových hrách je přitom podle ní spojená i se střelbou. Když drží střelec při závodě pušku, nepatrně se při tom hýbe a i když má zamířeno, musí umět odhadnout, kdy je ten správný čas vystřelit. „Díky tomu mám odhad i na timing balonku třeba při badmintonu.“
Do Tokia pro pozornost
Zatímco ona sama má dvě medaile z Evropských her, její kolega Filip Nepejchal je juniorským mistrem Evropy a vicemistrem světa a sbírá vítězství na závodech Světového poháru. V brokových disciplínách si Češi nevedou o moc hůř. Přesto je jejich sport veřejnosti stále takřka neznámý.
„Sportovní střelba tu není divácky moc atraktivní, upřímně mě by taky nebavilo se na nás dívat,“ přiznává. „Závody jsou dlouhé, člověk nemá přehled, jak kdo střílí. Ale dalo by se to udělat zajímavě, vždyť co může být napínavější než počítání reálných bodů,“ myslí si a přidává zkušenost z Německa: „Na bundeslize to mají řešené dobře, tam i když střelbě někdo nerozumí, tak ho ten závod baví.“
Věří, že při větší aktivitě svazu by se dal její sport mnohem lépe zpropagovat. „Vždyť Filip Nepejchal je aktuálně druhý na světě, ale kdo o něm ví? Kdybychom měli v jiném sportu takhle dobrého závodníka, tak je na billboardech, točí reklamy, chodí do televize.”
V Tokiu se nyní střelcům nabídne jedinečná možnost na svůj sport upozornit, konečně se zapsat do širšího povědomí a vzkázat: Haló, tady jsme! Vyplatí se nás sledovat.
Sedm jich tam pojede, mnozí z nich s reálnou šancí na kvalitní umístění.
A klidně i medaile.
