napsal Leo K.

Aféra Watergate byl skandál, který vypukl ve Spojených státech poté, co do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. v roce 1972 násilně vnikli pracovníci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. Ti byli pověřeni úkolem umístit do budovy odposlech. O události začali psát reportéři deníku The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří za své reportáže v roce 1973 získali Pulitzerovu cenu. Případ vedl až k rezignaci prezidenta USA. Policie nalezla pět mužů schovávajících se v kancelářích, jež měla tehdy dlouhodobě pronajaté Demokratická strana, přesněji řečeno byly sídlem řídícího orgánu strany, Demokratického národního výboru (Democratic National Comitee, DNC).

Zadrženými byli Virgilio González, Bernard Barker, James W. McCord, Jr., Eugenio Martínez a Frank Sturgis. Aby muži zakryli své pravé určení, maskovali se jako obyčejní lupiči. Pracovně se této operativní skupině říkalo instalatéři a sestávala mimo jiné z bývalých agentů CIA. Všech pět bylo obviněno z loupeže a pokusu o nastražení odposlechů. V lednu 1973 byli shledáni vinnými. Po rozsáhlém vyšetřování se prokázala jejich spojitost s republikánským Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Navíc vyšetřování vedlo k odhalení spojitosti odsouzených s šéfem rozvědky Bílého domu za prezidenta Nixona a bývalým agentem CIA a členem rozvědky Bílého domu za prezidenta Nixona. Oba byli odsouzeni za spiknutí, vloupání a maření vyšetřování.

Dne 1. srpna 1972 byl nalezen šek na 25 000 USD. Šek patřil jednomu z lupičů a byl vystaven Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Další vyšetřování vedlo k odhalení faktu, že tito muži před vniknutím do budovy Watergate obdrželi desetitisíce amerických dolarů. Celkově se dokázalo, že od Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona obdrželi 89 000 amerických dolarů. Vyšetřování se tedy zaměřilo na pokladníka Výboru Hugh W. Sloana, který dříve pracoval jako asistent velícího štábu Bílého domu Harryho R. Haldemana. Sloan vypověděl, že vydával šeky na příkazy zástupce ředitele Výboru Jeba S. Magrudera a finančního ředitele Maurice Stanse. Později výpověď doplnil tím, že konkrétní šek na 25 000 dolarů, který se našel u jednoho ze zadržených, po vypsání předal Gordonovi Liddymu, který v té době vypomáhal Výboru jako finanční zástupce.

Dne 29. září 1972 byla odhalena skutečnost, že šéf Výboru John N. Mitchell spravoval tajný republikánský fond, ze kterého byly financovány akce na zdiskreditování Demokratické strany. 10. října bylo potvrzeno FBI, že vloupání do centra demokratů ve Watergate bylo součástí rozsáhlého spiknutí Výboru za znovuzvolení prezidenta Nixona na pošpinění Demokratické strany pomocí špionáže a sabotáží. I přesto nebyla Nixonova kampaň přerušena a 7. listopadu byl znovuzvolen prezidentem Spojených států.

Největší pokroky ve vyšetřování však paradoxně nedělala policie a ani tajná služba, ale tisk. Případu se usilovně věnovaly tři velké společnosti Time, The New York Times a především The Washington Post. Z posledně jmenovaného listu se na případ soustředili novináři Carl Bernstein a Bob Woodward, jimž pomáhal spolehlivý anonymní zdroj, který vystupoval pod pikantní přezdívkou Deep Throat čili „Hluboké hrdlo.“ (Deep Throat je pornografický film o ženě, která má mýtický bod G hluboko v hrdle)

Jejich zpráva popisující aféru byla zveřejněna 10. října 1972 a za reportáž obdrželi společně v roce 1973 Pullitzerovu cenu. Své zážitky zpracovali do podoby knihy All the President’s Men, která se v roce 1976 stala předlohou pro stejnojmenné americké filmové drama. Film popisuje dramatickou práci amerických reportérů z deníku Washington Post, kterým se podařilo za pomoci tajemného informátora z podzemních garáží odhalit podstatu aféry, jež v konečném důsledku vedla k rezignaci Richarda Nixona na funkci prezidenta USA. Film vypráví o lidské trpělivosti, pracovitosti, důslednosti, pečlivosti i odvaze, kdy oba reportéři celý příběh postupně sestavují z desítek či stovek různých drobných faktů i přes nepochopení, strach, politické tlaky, jakož i nedůvěru jednotlivých svědků.
Tolik tedy Wikipedie.

Případ Watergate je dodnes považován za největší kauzu v dějinách žurnalistiky a narazit na nějaký takový případ se stalo vlhkým snem nespočetné řady žurnalistů. Každý trochu významnější list si vzal investigaci do podtitulku.

Trochu odbočím. V San Franciscu zemřel 18. prosince 2008 ve věku 95 let na selhání srdce Mark Felt, klíčový anonymní zdroj v aféře Watergate. Felt byl tehdy náměstkem ředitele FBI a byl to on, kdo poskytoval novinářům listu The Washington Post informace o aféře. Novináři mu dali přezdívku Deep Throat a

Felt svou roli ve skandálu přiznal až v roce 2005.

Bez přehánění je tedy jej možno označit za nejúspěšnějšího whistleblowera všech dob, neboť si udržel svoji pozici v zaměstnání a přístup k informacím, aniž by jeho identita byla po celou dobu odhalena.

Woodwardovo a Bernsteinovo odhalení Watergate bylo považováno za vrchol žurnalistiky a jejich neochota odhalit Feltovu identitu, dokud ji sám neodhalil, byla považována za symbol morální poctivosti vyžadované od novinářů.

Ve skutečnosti odhalení toho, kdo cítil, vyvolalo vážné otázky ohledně úspěchů Woodwarda a Bernsteina, skutečné ceny, kterou všichni platíme za novinářskou etiku. Také toho, že jsme řadu let neznali kritickou část krize Watergate. V době, kdy jsou noviny ve finanční krizi a žurnalistika čelí vážným existenčním problémům, byla Watergate vždy považována za symbol toho, co žurnalistika znamená pro demokracii, odhalující pravdy, které jiní nebyli ochotni odhalit a potýkat se s nimi. Tato vize žurnalistiky má pravdu, ale existuje také hluboká dvojznačnost, která je postavena na roli Felta. Nejedná se tedy o exkurzi do dávné historie, ale o úvahu o dvou věcech. První je,

-jak se novináři stávají nástroji různých frakcí v politických sporech.

Příběh Deep Throat byl dobře známý, ale co se skrývalo za touto identitou, známé nebylo.  Nebyl to osamělý oznamovatel, který byl chráněn odvážnou zpravodajskou organizací; spíše to byla zpravodajská organizace používaná FBI proti prezidentovi, která dobře věděla, k čemu je používaná. Utajení Deep Throat nechránilo jenom jednotlivce, ale také roli FBI při útoku na prezidenta.

Agent FBI, který prozradil informace o Watergate deníku Washington Post a pomohl odstavit Richarda Nixona, nebyl obyčejný práskač, ale naopak mistrovský manipulátor.

Příběh Marka Felta odhaluje slabou stránku investigace. Má-li být úspěšná, musí přinášet překvapující odhalení nebo (jinak) chybějící důkazy. Jsou dva způsoby jak se toho domoci.

Buď mít velmi nadstandardní vztahy s různými vyšetřovacími institucemi

nebo

ty „důkazy“ sami vyrobit.

Investigativní novinářství se liší od mainstreamové žurnalistky a masových médií tím, že běžní reportéři typicky používají jako zdroje svých informací tiskové zprávy, oficiální mluvčí a tiskové konference vlád, politiků, organizací, firem a korporací, jenž typicky zkreslují neutrální pravdu ve svůj prospěch a šíří pouze jimi žádoucí informace a úhly pohledu pro udržení vlastní reputace a podpory od veřejnosti, které jsou následně opakovány běžnými médii.

Investigativní žurnalistika má za úkol cíleně vyhledávat informace, které by jinak nebyly zveřejněny a zatajované informace odkrývat pro veřejný prospěch.

Investigativní reportéři využívají řadu nástrojů pro svou práci, bývají to většinou různé analýzy, právní dokumenty, závěry vyšetřování a daňové evidence. Dalším zdrojem jsou anonymní informátoři. Nemusíme se vracet k „Rukopisům,“ které měly písemně dokladovat kulturní úroveň českých Slovanů v devátém a desátém století, stačí velmi současný příklad BBC.

Martin Bashir: Inquiry criticises BBC over ‚deceitful‘ Diana interview

Martin Bashir přiměl princeznu Dianu k tomu, aby mu poskytla ostře kritický rozhovor o svém manželu princi Charlesovi a o královské rodině, protože jí prostřednictvím jejího bratra nechal předat bankovní výpisy, které se zdály dokazovat, že anglická královská rodina platí špehy, aby Dianu sledovali. Diana už tak byla v královské rodině izolovaná a osamocená a tyto bankovní výpisy jí dokazovaly, že se pohybuje na zcela nepřátelském území – proto Bashirovi poskytla v roce 1995 onen třaskavý rozhovor. BBC dostala tehdy, před více než pětadvaceti lety, za ten exkluzivní rozhovor s princeznou Dianou četné domácí i mezinárodní ceny. Honosila se jím řadu let jako svými exkluzivním úspěchem. Jenže nyní vyšlo najevo, že Bashir ty bankovní výpisy zfalšoval. Matt Wiessler, bývalý grafik BBC, sdělil, že zhotovil falešné bankovní výpisy poté, co ho Bashir oslovil.

Nebo příklad nesporně talentovaného německého „novináře.“ V minulosti Claas Relotius pracoval pro mnoho dalších vysoce respektovaných médií. Publikoval i v německé tiskové agentuře DPA, v německém deníku Financial Times Deutschland, na serveru týdeníku Zeit, v magazínu deníku Süddeutsche Zeitung, v nedělníku Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung i ve švýcarském nedělníku Neue Zürcher Zeitung am Sonntag. Relotius obdržel zejména v Německu mnoho mediálních ocenění. Americká televize CNN ho dokonce v roce 2014 prohlásila novinářem roku.

I v roce 2018 dostal německou cenu pro nejlepší reportáž roku – za příběh o syrském chlapci, který se domnívá, že spoluzavinil rozpoutání občanské války ve své zemi. Porota ocenila text „bezpříkladné lehkosti, obsažnosti a závažnosti, který nikoho nenechává na pochybách, o jaké zdroje se opírá.“ Ve skutečnosti jsou i v tomto případě všechny zdroje nejasné.

CNN připomněla obdobné skandály ve Spojených státech. V roce 2003 například odhalil prestižní deník The New York Times, že jeho vycházející redaktorská hvězda Jayson Blair si vymyslela část svých článků a vykradla materiály jiných médií. Kauza skončila odchodem Blaira i dvou editorů.

Nebo ještě jiný, relativně nedávný příklad záměrné manipulace. Německý deník Süddeutsche Zeitung a německý týdeník Spiegel zveřejnily 17. května 2019 ve svých on-line verzích článek s videem, v němž byly skrytou kamerou natočeny části rozhovoru bývalého rakouského vicekancléře a vysokého politika Strany Svobodných (FPÖ) Heinze-Christiana Stracheho s údajnou neteří ruského oligarchy. Mluvit měli o vzájemné „výpomoci“ ve veřejných zakázkách, o vítězství v rakouských volbách či o koupi nejčtenějšího deníku v zemi, Kronen Zeitung. Strache se setkal s údajnou Ruskou ve vile na španělském ostrově Ibiza v červenci 2017.

V srpnu 2020 ovšem právě Kronen Zeitung zveřejnil další minuty z noční ibizské debaty. Reportéři deníku se podivovali nad tím, že ze 180stránkového spisu s přepisy jich je 140 začerněných a pouze 40 bylo možné částečně zveřejnit. Obsah nové nahrávky a přepisů si protiřečí s těmi původními a je na nich slyšet, že Strache odmítá nelegální jednání.

Mezinárodní rozruch vzbudil především fakt, že dvě německá oceňovaná média zveřejnila pouze jednu část nahrávky téměř dva roky poté, co ke schůzce došlo, a zároveň pouhý týden před loňskými volbami do Evropského parlamentu.

Tyto (a nejen tyto) aféry dokladují dostatečně průkazně mimořádný úpadek novinářské profese a novinářů. Zvláště když se ukazuje, že tato skupina má mezi sebou lidi, kteří mají kriminální zdroje z policejních nebo tajných služeb, či vyrábějí falešné důkazy, aby zmanipulovali lidi. Potom se vyskytne vydírací potenciál formulkou: „tisk už to má.“ I u nás máme mezi novináři řadu jedinců, jež vyrábějí kauzy, kvůli zbytnělému egu a pocitu, že jsou slavní.

Vědí, že často jsou oni sami manipulováni svými utajenými zdroji v „zájmu“ servisních institucí, který směřuje proti státu?

Neradostná je rovněž zpráva o stavu médií. Ekonomický tlak proměňuje redakce v lepší servisní kanceláře, v nichž si podává ruce špatně ukrývaný politický lobbismus tiskových mluvčích politického „středu“ s postupující bulvarizací. Existují výjimky, ale těch není mnoho a dají se najít spíše na mediální periferii.

Odpuzujícím příkladem je například i zpravodajství o údajném nebezpečí teroristického útoku. Žádná analýza, žádné otazníky, pouze papouškování směsice děsivých scénářů, které občanům nabízí vláda. Hrozbu, ale paradoxně představují dva teroristé, příslušníci GRU, což působí jako vtip z těsně poválečných dob, kdy se každý druhý prohlašoval za (skrytého) partyzána.

Co je víc, investigativní novinář nebo stabilita země?

I v tuzemsku – jak už jsem shora poznamenal – máme řadu „novinářů,“ vlastně „bílých koní/kobyl,“ kteří ve své slepé pýše si nejsou schopni svoji skutečnou roli připustit a falešným voláním, že jde o veřejný zájem si vytvářejí falešnou aureolu hlídacích psů demokracie. Přečtěte si například článek z péra Janka Kroupy o aféře „Budišov.“

Kdo rozhoduje co je veřejným zájmem? Pikantní je, že veřejným zájmem se oháněli před soudem i protektorátní novináři.

V dubnu 2011 se konal mediální kongres Die Revolution haben wir uns anders vorgestellt, který z gruntu probíral všechna zásadní témata dnešní žurnalistiky: nezávislost, role internetu a sociálních sítí, cenzura, alternativní způsoby financování.

Jedním z důležitých aspektů médií, o němž se důkladně debatovalo, bylo zveřejňování tajných informací. Mezi diskutujícími byli zástupci německé varianty Wikileaks, iniciativy Openleaks z Berlína. Do jaké míry je etické zveřejňovat soukromá data nebo data utajovaná státem? Mají režimy právo na tajemství? Probíral se zde problém informátorů (whistle blowers) – proč to dělají, proč překračují zákony? Je to jen touha po penězích, po zviditelnění, nebo i otázka svědomí? Jak s nimi má novinář zodpovědně zacházet, čeho se nesmí dopustit – ani informátor, ani novinář.

V zásadě se ale všichni diskutující v panelu Das grosse Leck (Velká trhlina) shodli na principu, že čím má kdo více utajovaných informací, tím má větší moc.

To nahrává lobbistickým skupinám a mocenským oligarchiím. Přičemž v zájmu občanů demokratického státu by měla být jeho maximální transparentnost. Veřejnost by měla mít zájem na co největší transparentnosti vládnoucích struktur, tudíž by měla podporovat nezávislá média.

Psal jsem mnohokrát, naposled minulý rok, že Lukáš Codr, který teď přežívá v Irsku, sice zdůrazňuje, že se o politiku nezajímá, nicméně se nevyhne různým poznámkám, když vysvětluje některé čínské odlišnosti. Když však na něj udeřila Martina Černotová z Lidovek řekl:

Po několika trpkých zkušenostech jsem dospěl k přesvědčení, že se s lidmi v Česku nedá o čínské politice rozumně bavit, protože mají o zdejší situaci naprosto bizarní představy, které odpovídají spíše životu v KLDR.  Realita je taková, že naprostá většina Číňanů politiku neřeší a nezajímá se o ni, protože má na jejich život naprosto minimální vliv. Lidé jsou tu zvyklí postarat se o sebe sami a stát jim nehází klacky pod nohy, což je věc, ze které by si měli podle mého názoru vzít příklad hlavně úředníci v Bruselu a všelijací čeští sociální inženýři, kteří mnohdy přicházejí s naprosto absurdními regulacemi…

Těmi několika stručnými větami řekl mnohem víc než Pavel Dvořák, který na totéž spotřebuje násobně více slov a kterého můžete sledovat zde.

Jsem ale v rozpacích v hodnocení toho, zda jde jenom o blbost mainstreamu, který jakoby si neuvědomoval, že v podmínkách digitálního světa se jednostrannost vždy a zákonitě proflákne. Nebo jestli se jedná o systémový nedostatek osobností, které jsou schopny jít proti srsti nejen deklarovaným oponentům, ale především vystupovat i proti pohodlným pravdám vlastního tábora.

Jako bychom se nemohli zbavit dědictví Goebbellsovi osobnosti. „Současný názor, že novináři vytvářejí hnutí, je falešný. Hnutí vytvářejí novináři-agitátoři, kteří obratně využívají propagandy ve svých úvodnících.“ Goebbels si vyzkoušel, kam až může útočný tisk zajít, prostřednictvím svého týdeníku Angriff. Jím vytvářená nacistická propaganda byla založena na pěti hlavních principech:

1. na úzkém utilitarismu ve smyslu cílení na jasně vymezené subjekty,
2. na zlehčování až demonstrované pohrdání racionálními argumenty,
3. na specifickém odvolávání se na emoce,
4. na útočných, neustále opakovaných heslech,
5. na populismu postaveném na stereotypech a sloganech. (Čerpáno z magisterské práce Zuzany Houzarové)

S hanbou je nutno přiznat, že tento systém používají naše media hlavního proudu dodnes. Neexistuje jediný racionální důvod proč bychom se měli bát Číny a Ruska, v myslích lidí tak tomu, „díky“ třicet let trvajícímu ideologickému nátlaku, je.

Podle serveru EuroZprávy.cz, vydavatelství Independent News Corporation: Rusko je za výbuchy ve Vrběticích podle téměř poloviny Čechů .

Téměř polovina lidí v Česku podle průzkumu věří vládě a bezpečnostním složkám, že za výbuchy v muničním areálu ve Vrběticích byli ruští agenti, opak si myslí pětina. S vyhoštěním pracovníků ruské ambasády, kterým vláda na informace reagovala, souhlasí víc než polovina lidí. Podle poloviny Čechů byl projev prezidenta Miloše Zemana ke kauze Vrbětice proti zájmům ČR. Ukázal to květnový průzkum agentury Data Collect, jehož výsledky dnes zveřejnila Česká televize (ČT).

Něco jsem asi zmeškal. Od kdy se o pravdě hlasuje?

Je to úděsný deficit kritického myšlení. Ale není divu. Je všeobecně známo a z různých průzkumů doložitelné, že pro pravici hlasuje ve volbách minimálně čtvrtina těch nejchudších. Je to normální? Vysvětlením je pravicový atak na veřejné finance, kde pravice neustále a opakovaně prosazuje co největší šetrnost a co nejmenší zasahování státu. To je přesně v duchu shora vyjmenovaných Goebbelsových principů.

Musím trochu odbočit. Prací ve společnosti vzniká bohatství. (Čí prací – pracují ti nejbohatší?) Jestliže má být společnost stabilní, musí existovat nějaký konsenzus na rozdělení toho bohatství. Jestliže pravice mluví o šetření, má na mysli šetrnost vůči chudině. Jestliže mluví o příliš velkém státu, má na mysli záchranu veřejných prostředků pro ty nejbohatší. Pravice prostě pracuje proti celospolečenskému konsenzu přesně podle starého vtipu Pavla Kantorka z roku 1981:

„Žádný politický systém vám nemůže odejmout základní lidské právo – bejt sobecké hovado.“

Nemohu oslavovat Marka Felta, který pomohl dvěma mladým novinářům ke slávě, nemohu se smířit ani s tím, že je označen za nejúspěšnějšího whistleblowera, když svou identitu tajil více než třicet let. Na rozdíl od Juliana Paula Assange, Edwarda Josepha Snowdena a třeba u nás málo známého Jacoba Appelbauma, což je americký nezávislý žurnalista, počítačový bezpečnostní technik a hacker. Byl zaměstnaný na University of Washington. Je jedním ze zakladatelů projektu Tor, svobodného softwaru pro poskytnutí online anonymity. Je znám reprezentováním WikiLeaks. Spolupracoval s umělci jako Laura Poitras, Trevor Paglen a Ai Weiwei. Jeho články publikoval Der Spiegel a mnoho dalších novinářských organizací. Byl opakovaně cílem vládních složek U.S., které obdržely soudní příkaz k získání dat z jeho účtu na sociální síti Twitter a sebraly a zabavily mu laptop a několik mobilních telefonů.

Příklady jmenované v tomhle článku připomínají jakousi „černou kroniku,“ která je psaná podvody, úskoky a sobectvím. Jaká je vnitřní struktura takového selhání společnosti?

Už filosof Karel Kosík v šedesátých letech nazval uzákonění vedoucí úlohou ve státě ve prospěch KSČ „nejtemnější mystifikací.“

Napsal, že jde o tragický proces přeměny občanských přesvědčení ve lživou sebedefinici mocenského aparátu, který ohrožuje všechny ideje bez rozdílu, i ty demokratické. Trefil do černého.

V naší současné společnosti je takto prosazováno, že demokracie rovná se svobodné volby, vláda práva + lidská práva. Čili, že demokracie je záležitost institucí. Je to právě tak lživé jako to právní ukotvení vedoucí úlohy KSČ v šedesátých letech. Masaryk to řekl při založení státu.

Humanita je program náš!

A to platí dodnes přestože ideologové tvrdí něco jiného. Humanita, jiným slovem lidství, je specificky vyhrazena souhře rozumu a citu. Žádný člověk se člověkem prostě nerodí, každý člověk se musí člověkem teprve stát, a to také vlastním přičiněním, ale ne proto, že je sám svým tvůrcem a posledním posuzovatelem, ale proto, že se ke svému poslání musí sám aktivně přihlásit a přiznat.