Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na  Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice. Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní. V pramenech je poprvé připomínána 1567, jako samostatná ves pak až roku 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla Vrchní Orlice pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená.

Jednotlivé usedlosti byly rozesety na svahu v několika výškových úrovních, přístupné cestami, vedoucími po vrstevnici obou svahů. Na téměř každý dům navazoval pás polí, vedený šikmo po svahu tak, aby byla zmírněná strmost svahu. Na toto uspořádání upomínají plužinové pásy, dnes porostlé stromy. Uprostřed obce byla kromě kostela jednotřídní škola, hostinec, kovárna, mlýn, statek a kovářství.

Celá vesnice zmizela po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, a tak do dnešních dnů upomíná na existenci vsi jen barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, vzniklý z pohřební kaple a postavený r. 1708–1712 projektantem a stavitelem Italem Carlem Antoniem Reinou, usazeným mezi lety 1701–1703 v Rokytnici v Orlických horách (byl také stavitelem neratovského kostela, kde se roku 1730 smrtelně zranil při pádu z lešení). V roce 1770 byl kostel na Vrchní Orlici rozšířen a byla přistavěna věž. Poslední výmalbu prováděl František Maixner z Lanškrouna na konci 19. století, až v 70. a 80. letech 20. století byl interiér, pocházející z 18. a 19. století, postupně vykrádán a pustošen, až do dnešních dnů se dochovaly pouze lavice a nepatrné zbytky zařízení na kruchtě.

Kostel je jednolodní stavba, zakončená půlkruhovým presbytářem z východní strany a věží bez předsíní na západní straně. Loď kostela je obdélníkového půdorysu a je zastřešena sedlovou střešní konstrukcí. V ose lodě kostela vystupuje hlavní věž a sanktusová menší věž zhotovená z dřevěné konstrukce ve tvaru báně s otevřenou lucernou. Odstranění havarijního stavu střechy presbytáře je důležitou podmínkou pro záchranu této památky. Voda a sníh vnikající do objektu přes střechu vážně narušují celou stavbu. V dnešní době je kostel prázdný, využívá se pouze příležitostně k bohoslužbám na květnový svátek patrona kostela a ke křtinám. Jedenkrát v roce se zde koná výstava děl místních umělců, ta letošní od 5. do  8. července nese název Mezi horama – genius loci Vrchní Orlice (podrobněji plakát). Tento projekt bude počátkem pro rozsáhlou záchranu této stavby. Po provedení záchranných prací je plánováno objekt využít také pro stálou expozici česko-polského pomezí, která se bude věnovat převážně předválečnému životu obyvatel na obou stranách Orlice. Tato expozice pomůže nejen místním obyvatelům ale i turistům dozvědět se více o historii tohoto kraje.

Je třeba připomenout v této souvislosti aktivitu Místní akční skupiny – Sdružení SPLAV a římskokatolické farnosti Neratov. V kostele a okolí proběhl "jarní úklid" v režii českých a německých studentů a členů hnutí Brontosaurus. V tomto kostele natáčel Jiří Menzel film "Obsluhoval jsem anglického krále" podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala a oceněný Českým lvem jako nejlepší film roku 2006.