Seznamka
herečka Nora Stassi
Autor: www.lanuovasardegna.it
Přestože italský režisér Mario Piredda (1980) natočil svou prvotinu L‘Agnello (festivalový překlad názvu filmu na Febiofestu 2020 byl „Jehňátko“) v roce 2019, premiéra se v důsledku pandemie už nemohla uskutečnit a do širšího povědomí diváků tedy film mohl vstoupit až v polovině loňského roku. A onen bod zlomu, který „covid“ představuje v globálním smyslu, tento film zvláštním způsobem předznamenává.
Děj filmu se odehrává v současnosti na Sardinii, odkud režisér pochází. Ale mohli bychom také říci, že by se mohl odehrávat kdekoli v „postcovidové době“, všude tam, kde se z lidí stávají zamaskované přízraky a kde jakákoli snaha vybřednout z nezvratnosti osudu je předem odsouzena k nezdaru. Kulisou příběhu obyčejných bezbranných lidí, kteří marně zápasí o záblesk naděje, je vyprahlá pustina, která odkazuje někam k Antonioniho existenciálním scenériím industriální Apokalypsy (Červená pustina, Zabriskie Point, Zatmění). Drásavostí a syrovostí komorního dramatu několika postav na úzce vymezeném rodinném půdorysu se zase přibližuje k silným filmovým příběhům Carlose Saury (Eliso, můj živote, Anna a vlci).
Přitom rámec příběhu by se mohl jevit jako bukolický. Je to, jak už název napovídá, prostředí pastýřů ovcí a jejich stád, a to nám evokuje biblické archetypy s postavami jako Kain, Abrahám, Izák či Jákob. Hlavní postavou je sedmnáctiletá Anita, která žije s otcem Jacopem na venkově, kde Jacopův otec Tonino chová ovce. Kamenité pastviny sousedí s vojenskou základnou, která po léta ničí zdraví a životy místních obyvatel. Anitě se změní život poté, co její otec onemocní na leukémii, na kterou zemřela i Anitina matka. Řešením by mohla být transplantace kostní dřeně, pokud by se našel vhodný dárce. Zbývá ale už jen měsíc času, a tak se Anita spolu s dědečkem pokouší navázat dávno přerušené vztahy mezi otcem Jacopem a jeho bratrem Gaetanem.
Pro titulní roli sedmnáctileté potetované metalistky, jež projde procesem drastické osobní proměny, našel režisér představitelku v osobě Nory Stassi, kterou šéfka castingu po dlouhém hledání objevila v jednom baru v Cagliari. Spolu s Lucianem Currelim v roli Jacopa vytvořili pozoruhodnou hereckou symfonii přesvědčivě podloženou kvalitním scénářem filmového příběhu.
Hlavní postavou tohoto příběhu je ovšem ve skutečnosti nemoc, rakovina, která je s námi v podobě devastujících následků mnohem déle než „pandemie“, takže se v dramatickém ztvárnění může stát existenciální metaforou lépe než cokoli jiného. Přestože filmů na podobné téma nevzniklo málo, možná až kontinuální nemocniční zpravodajství posledního covidového roku nás naučilo dívat se na ně trochu jinak. Tento film se totiž neodehrává v klasických opozičních schématech lékař – pacient, nemoc – uzdravení. Rakovina je metaforou nemocné společnosti, ve které už všichni bez výjimky jistým způsobem tančíme ten pověstný „danse macabre“ ubohých nemocničních figurín (znamenitě znázorněný např. ve scéně setkání pacientů na chemoterapii). Můžeme ještě v tomto ovzduší smrti, rozkladu a zániku najít nějakou naději? Můžeme z toho nějak vybřednout? „Všem pastýřům se přece zjevuje Madona, tobě ne?“ ptá se na konci Anita svého dědečka. Návrat pastýře ke svému stádu sice může být jistým východiskem či novým symbolem, ale stejně tak může být přiznáním toho, že vlastně nic jiného nám nezbývá.
Film Jehňátko plánuje v letošním roce uvést televize Noe.
