„Vrzla vrata baráku, vyšel z nich človíček a stoupal nahoru k Vyšehradu. Plynové lucerny visely přímo na domech a vrhaly světlo rovnou pod sebe, takže jeho tvář zůstávaly skryta ve tmě a nakonec splynula s temnotou tunelu vedoucího na hradby. Šel popaměti. Chodíval sem hlavně za války. Od doby, kdy odmítl cvičit mládež v Kuratoriu. Zakázali mu vstoupit do tělocvičny. Dokud ho nezavřou, bude chodit aspoň na vzduch, provětrat plíce a koukat na Prahu. Bydlel kousek odtud v Krokově ulici…“
Tak začíná povídka Oty Pavla Sedm deka zlata o Aloisi Hudcovi, československém gymnastovi, olympijském vítězi na kruzích v Berlíně 1936. Bylo už víc než půl století od doby, kdy si Hudec přebíral zlatou medaili. Nebyl ještě internet, takže jsem si slavného sportovce nemohl vygumovat, jestli ještě žije. Byl konec osmdesátých let a mě napadlo, jestli sportovec, o kterém Pavel tak nádherně psal, pokud žije, žije stále v té Krokově ulici. V telefonním seznamu jsem ho neobjevil a tak jsem jel pod Vyšehrad, do Krokovy ulice. Šel jsem dům od domu a pročítal jména na zvoncích. Už si nepamatuji, jestli to byla sedmička nebo devítka. Jméno tam bylo.
Dům nebyl zamčený, to ještě nebývalo moc zvykem. Hned první dveře ve zvýšeném přízemí vpravo nesly vizitku Hudec. Zazvonil jsem. Dveře se opatrně otevřely. Stál v nich menší pán, bílé vlasy. Nesměle jsem se představil, popravdě jsem vyklopil, že mě k němu přivedla povídka Oty Pavla a že jsem to zkusil, jestli je Krokova stále jeho adresou.
Bylo to v dobách, kdy se o Hudcovi sem tam někde něco málo napsalo, ale jednak byl bývalý sokol, a Sokol neměli komunisté rádi, protože měli ČSTV, jednak osmdesátiletý olympionik už ani novináře moc nezajímal. „Pojďte dál,“ pravil bělovlasý pán opatrně, ale současně vstřícně. A tak jsem se seznámil s Aloisem Hudcem, neobyčejným člověkem, který byl vlastně strašně obyčejný. Nebyla to tehdy moje poslední návštěva v Krokově ulici. Oťukával si mě, a když zjistil, že mu nechci vybílit byt, vytáhl občas stará alba z olympijských časů, vyprávěl nejen o Berlíně. Půjčil mi dokonce onu slavnou medaili, jestli mělo to zlato opravdu sedm deka, to nevím, ale držel jsem ji ruce. Jestli ji po něm požadoval za války zubař na korunky, jak Ota Pavel napsal, to jsem se ho neptal.
Selfíčko s ním nemám, ačkoli jsem to občas, ještě s kinofilmovým foťákem občas zkoušel. Ale dovolil mi fotit, předváděl mi, jak dělá kliky a další cviky: „Kdybych necvičil, jsem na vozíku, záda mě trápí.“ Někdy se stalo, že uklízel nebo se věnoval domácím pracím. Vtrhl jsem mu do domácnosti ve chvíli, kdy žehlil, ale nevyhodil mě. Pokračoval v hlazení košil, říkal, že od smrti své ženy se musel všechno naučit.
Pak přišel listopad roku 1989. O Aloisi Hudcovi se už zase mohlo psát. Psalo, něco se i natočilo, ale jak už to bývá. Fotbal je víc než nějaký vis na kruzích. Alois Hudec dožehlil košile devět let poté, co jsem k němu do Krokovy ulice pod Vyšehradem přišel poprvé.
