Osamělí pěvci

Podobnou situaci zažil nejeden samec tohoto kriticky ohroženého druhu z Austrálie. Autoři a autorky letošního výzkumu zjistili, že v lokalitách, kde žije medosavek málo, nedokážou samci předvést svou píseň „pořádně“ — zpívají pomaleji nebo si pletou melodii.

Celých 12 procent medosavek z této studie pak umělo pouze nápěvy jiných druhů. Když pak samička čeká na typickou jemnou melodii plnou trylků, může namísto ní slyšet třeba imitaci zoborožíka křiklavého nebo flétňáka stračího.

Rozdíl pozná i lidský laik (stačí si pustit nahrávky z výzkumu), natožpak samička. Chybující samci pro ni nejsou příliš atraktivní — a počet medosavek se tak stále zmenšuje.

Úspěšní a neúspěšní imitátoři

Populace medosavek žlutočerných čítá pouhé tři stovky jedinců — a v tom zřejmě tkví hlavní důvod, proč samci nedokážou zazpívat svou píseň bez chyb. Nemají se ji zkrátka od koho naučit.

Některé druhy ptáků si totiž osvojují zpěv velmi podobně jako lidé jazyk — poslouchají starší a snaží se je imitovat. Nejdříve „žvatlají“ a postupným cvičením se zdokonalují. Tento proces vokálního učení je přitom velmi vzácný — zvládají ho například všichni pěvci či papoušci, delfíni, z primátů pak pouze lidé.

Nemálo ptáků přitom dokáže zakomponovat do svého repertoáru melodie jiných druhů i zcela odlišné zvuky, jako třeba psí štěkání, pohřební píseň, ale i vyzvánění telefonu. Jennifer Ackerman v knize Genialita ptáků (viz 7.G 4/2020) uvádí bezpočet příkladů špičkových imitátorů. Například slavík obecný zvládne napodobit zhruba 60 písní, i když je slyšel jen párkrát.

Tito opeřenci však nemají problém s rozmnožováním — někdy dokonce využívají naučené melodie ke svému prospěchu. Problém nastává až tehdy, když se nenaučí píseň typickou pro svůj druh, jak se stalo některým medosavkám žlutočerným ze zmíněného výzkumu.

Mít komu naslouchat

Učení se zpěvu a jazyku je podobné také v tom, že jde mnohem snáze mláďatům. Mozky ptáčat i dětí si rychle osvojují způsob komunikace svých rodičů i cizinců. Čím jsou však starší, tím hůře jim to jde.

Ackerman dodává, že někteří ptáci jsou dokonce schopni vokálního učení jen po určitý čas. Například zebřičky pestré si celý život vystačí jen s tím, co si zapamatují v prvních šedesáti pěti dnech života. Pak už se nejsou schopny naučit žádné nové melodie. Pro podobné druhy je proto ještě důležitější, aby měly v raném období života komu naslouchat.

Podle ředitele České společnosti ornitologické Zdeňka Vermouzka však u řady ptáků nevíme, jak přesně si zpěv osvojují. Proto dopředu nemůžeme rozpoznat, zda i nějaký další druh nečeká podobný osud jako medosavku žlutočernou.

„Projevuje se zde známý mechanismus: jakmile klesne početnost druhu pod nějakou hranici, mohou se roztočit kola zpětných vazeb, o kterých nikdo do té doby netušil a která povedou k dalšímu a rychlejšímu úbytku populace,“ shrnuje pro 7.G Vermouzek. „A problém je, že nikdo neví, kde který druh takovou hranici má.“