RECENZE: Čtyři Matky, málo smíchu. Kletba českých romantických komedií

Filmové Matky ukazují hezké tvářičky, ale jinak nic, co by tu ještě nebylo. Scénář, který podepsaly Vanda Zaplatílková a Sandra Nováková a líbivou podobu mu zručně vtiskl režisér Vojtěch Moravec, sestává z prefabrikovaných postav, zažívajících sled více či méně povědomých trablů. 

Jednotlivé situace či spíše výjevy řadí prostě za sebou, aniž by se dopouštěl stavby, dramatické klenby, natož vývoje, o tajemství či napětí nemluvě. Navíc od slibované psiny Matky uhnou k sladkobolnému melodramatu.

Chodit se na ně bude. Ale pokud jsou podobné limonády postrachem mužů v kině, divačky nenajdou jiný záchytný bod než otřepaný povzdech nad mateřským údělem. Ani jedna z hrdinek totiž není, jemně řečeno, zrovna velká myslitelka; nejspíše proto spolu kamarádí.

Hvězdička sociálních sítí, která příběh (zbytečně) komentuje, vysílá živě i vlastní porod a trpí, když jí partner koupí dům – pravda, zchátralý. Druhá je bohatá, ale osamělá, neboť muž stále pracuje, takže si zaflirtuje s aktivistickým kytaristou. Třetí, naopak chudá samoživitelka dvou dětí, neustále jejich otci odpouští nejen alimenty a čtvrtá, vzorná dceruška snobské matky, je mezi naivkami jejich královnou.

8 fotografií

Pár úsměvných okamžiků se najde, třeba dialog s revizorem razící obranu útokem, cvrčci na milostném menu nebo výmluva těhotné: „Praskla mi voda. Už to přešlo.“ Rytmus osvěží animované prvky, zato věčné esemesky jen zdržují a klipové pojetí letní idyly se vyčerpalo dávno před Matkami.

Představa, že příběh se nerodí z jedinečnosti, nýbrž ze seskupení typických případů manželské poradny, si zkrátka zase jednou vybírá daň. Včetně stereotypů, které mohou bojovnější povahy rozpálit doběla: při společné brigádě spřátelených dvojic propadnou dámy pištivé panice kvůli myši, zatímco pánové probírají sex po šestinedělí. Vůbec nejotravnější je obvyklé žánrové finále se všeobecným smířením, když už o zmoudření se tu dost dobře mluvit nedá.

Tradičně tedy i Matky zrazuje scénář šetřící osobitostí a hlavně sebeironií, zásadní přísadou dobrých romantických komedií. Spravedlivé hodnocení by nemělo vyšplhat nad čtyřicet procent. 

Ale mírný ústupek lze učinit jednak kvůli dětem, jejichž přirozenost leccos zachrání, jednak kvůli hercům v čele s Václavem Neužilem, jehož lísavý pohádkář odzbrojuje, přestože reálně si nelze představit husičku, která by mu znovu a znovu sedala na lep.