Padesát let pracoval ve sklárně, nyní se zasloužil o vznik muzea v Rapotíně

Sklárny v Rapotíně patřily k největším výrobcům osvětlovacího skla v tehdejším Československu a jejich výrobky svítily v bytech po celé zemi. V dobách největší slávy zaměstnávaly na 900 lidí a velkou část výroby vyvážely za hranice. V roce 2009 však zadlužené sklárny ukončily činnost.

Základ expozice poskytl František Kašík, jenž ve sklárnách pracoval 50 let a který je také jedním z hlavních iniciátorů založení muzea.

21 fotografií

V expozici je například brus a vrták z Andělských Žlebů. Šlo o prastarou německou osadu u dnešní Loučné nad Desnou, která už neexistuje. Ze stejného místa pochází také kuličský stroj pro brusiče z přelomu 18. a 19. století. V muzeu je také replika sklářské pece s nástroji nebo stoupa sloužící k drcení křemene.

Expozice připomíná především nejslavnější časy, kdy celý svět obdivoval a kupoval broušené, barvené, křišťálové nebo malované sklo, karafy či talíře. A především ceněné osvětlovací sklo. Rapotínské lustry se vozily do Itálie, Anglie, Rakouska, Německa, do Spojených států, Austrálie, Ruska nebo arabských zemí.

„Všechno kolem tohoto lustru bylo přísně tajné. Zakázku tehdy zprostředkoval jistý anglický obchodník. V tehdejší době měla hodnotu přes milion dolarů, což byla neuvěřitelná částka,“ vzpomíná František Kašík nad komponenty k lustru, který mířil do Mekky v Saúdské Arábii.

Celý svět také obdivoval kolekci ohýbaného skla na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, především takzvanou ložnicovou mísu. Ani o této abstrakci rapotínského výtvarníka Rudolfa Dvíže a rapotínských sklářů se v tuzemsku z nepochopitelných důvodů nesmělo mluvit.

Po několika ranách padly sklárny v novém tisíciletí

Rapotínské sklárny sice padly až v roce 2009, ale v historii se několikrát těžce zvedaly: v 19. století po zničujícím požáru, o přežití bojovaly po první světové válce. Na rapotínské skláře dolehla naplno také světová hospodářská krize. Po přerušení výroby znovu začali vyrábět.

Sklárny přežily i druhou světovou válku, po které ale byli její majitelé Schreiberové vysídleni. Firma byla zestátněna. Po roce 1989 skončila „státní“ jistota a noví majitelé nedokázali čelit levné čínské konkurenci.

V roce 2000 šel podnik poprvé do konkurzu. Nepomohly ani investice dalšího majitele. V roce 2009 ukončil výrobu definitivně.

„Ve sklárně se vyrábělo hlavně osvětlovací sklo, čili lustry. Jsou tady klasické bílé, opálové i malované. Zkrátka všechno, co se tady vyrábělo,“ řekl ČTK Kašík.

K vidění jsou také části zmíněného unikátního lustru, který sklárny v Rapotíně v 80. letech minulého století vyrobily do poutního chrámu v Mekce. Zakázka pro Saúdskou Arábii měla hodnotu milion dolarů a byla přísně utajována, protože její svěření firmě ze socialistického bloku by v regionu i sklářském oboru mohlo vzbudit negativní reakce.

Z historie sklářství Od roku 1857 přiváděl nájemce rapotínské sklárny Josef Schreiber skláře z Českomoravské vrchoviny. Jednalo se o Čechy, kteří v Rapotíně vytvořili základ české menšiny.

„Tehdy to ale nikdo jiný v Evropě a možná i na světě nedokázal vyrobit v požadované kvalitě,“ podotkl Kašík.

Nové muzeum turisté najdou v přízemí bývalé správní budovy skláren. Majitel budovu ředitelství skláren zrekonstruoval a přízemí nabídl muzeu k pronájmu.

Podle starosty Rapotína Bohuslava Hudce muzeum připomíná téměř 190 let dlouhou historii sklářského průmyslu.

„Rapotínské sklárny se proslavily osvětlovacím sklem i unikátní výrobou Petriho misek, které byly distribuovány do celého světa,“ řekl Hudec, podle kterého sklárny dlouhá desetiletí tvořily jeden z hlavních pilířů místního průmyslu.

Sklář tělem i duší se ke sklu už nevrátil František Kašík stojí za vznikem Muzeu rapotínské sklárny v Rapotíně na Šumpersku. Ve spolupráci s obcí vyrostlo v bývalé administrativní budově skláren. „Byť se kapitola dlouhá 180 let uzavřela, pořád je co připomínat. Jsem rád, že se podařilo muzeum vybudovat. Velký dík patří obci,“ říká sklář, který napsal knihu o historii podniku nazvanou Rapotínská sklárna 1829 – 2009. Kašíkův rod se řemeslu věnoval už od roku1870. On sám strávil ve sklárně téměř padesát let, když v ní začal pracovat v roce 1960. Začínal jako foukač, později se vypracoval na mistra, vedoucího provozu a do důchodu odcházel z postu náměstka ředitele. „Chybělo asi půl roku, abych oslavil padesát let ve sklářství,“ říká Kašík. Jeho dědeček byl zkušeným sklářem na Českomoravské vrchovině. Do Rapotína ho pozval spolu s dalšími skláři majitel rapotínské sklářské hutě Josef Schreiber. Kašík připomíná, že Schreiber sklárny neustále rozvíjel a přispíval k rozvoji obce. „Postavil nejen byty pro zaměstnance, ale také sklářskou školu, do které chodil i můj otec,“ připomněl Kašík, který v době zániku fabriky učil budoucí skláře na Střední odborné škole Šumperk.