Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Thomas Cup 2024

Pot bohů nezapáchá. Když silnicím vládl Hugo Koblet

Jsou šampioni, jejichž zlatá léta trvají třeba i dvě dekády. Jsou ale i tací, kteří zahoří jen na pár okamžiků, možná ale o to silněji. Na jejich úspěchy se pak dlouho vzpomíná: myslíme ale i na to, proč jejich sláva skončila tak záhy. Jedním z takových šampionů z let dávno minulých byl švýcarský cyklista Hugo Koblet, vítěz Tour de France 1951.

Hugo Koblet
zdroj: Twitter.com/davidguenel

Byla to zlatá léta cyklistiky; doba, kdy galusky vládly evropskému sportu. Ještě předtím, než se s počátky živého televizního vysílání pozornost publika přesunula k fotbalu, který šel jednoduše vysílat dostaňte kamery na stadion a máte vystaráno –, žily země jako Itálie, Francie či Belgie cyklistickým sportem.

Každá ze zemí měla své šampiony. V Itálii to byl triumvirát Fausto Coppi, Gino Bartali a "ten třetí vzadu" Fiorenzo Magni. Francii reprezentovali hřmotný Raphaël Geminiani a jeho křehčí a neurotický krajan Louison Bobet, který jako první třikrát mezi lety 1953 a 1955 vyhraje "Starou dámu". Belgie si hýčkala hlavně své klasikáře, ve Stanu Ockersovi ale měla i svého jezdce na celková pořadí.

Příznivci cyklistiky v roce 1951 (a jaká spousta jich byla) měli to štěstí, že všechny hvězdy mohli pozorovat, jak se společně vaří v červencové francouzské výhni. Přidejme však ještě jedno jméno. Hugo Koblet se dříve specializoval na dráhové stíhací závody, po přesunu na silnici se ale velmi rychle chytil. O síle švýcarského vetřelce věděli jako první italští jezdci.

Od rozvážek pečiva až na Giro d'Italia

Pramálo přitom napovídalo, že by syn curyšského pekaře měl kdy vyhrát třítýdenní silniční závod. Podobně jako mnozí jiní cyklisté své první kilometry na kole absolvoval jako poslíček při rozvážkách pečiva zákazníkům. V sedmnácti však pekárnu opustil, aby se stal jedním z mechaniků na místním velodromu Oerlikon.

Brzy se sám zařadil mezi jezdce a ve stíhacích závodech slavil první úspěchy. V roce 1946 se Koblet stává profesionálním závodníkem, cestuje dokonce do Spojených států, kde v New Yorku a Chicagu vyhrává Šestidenní. Zde také začíná jeho fascinace americkou popkulturou, která jej po zbytek života neopustí.

Na silnici ale bylo jeho jméno téměř neznámé, a když se v květnu 1950 postavil v Miláně v barvách týmu Guerra (jeho šéfem byl slavný Learco Guerra přezdívaný "Lidská lokomotiva", sám vítěz ročníku 1934) na start, zaregistroval jej málokdo. Koblet nebyl ani lídrem vlastního týmu, jeho úspěchy čítaly na silnici pouze dvě vyhrané etapy na domácím Tour de Suisse.

Hugo Koblet s boxerem Sugar Ray Robinsonem
zdroj: Twitter.com/davidguenel

Ve startovním poli se skvěla jiná jména. Domácí triumvirát Coppi, Bartali a Magni si to měl podle domácích tifosi mezi sebou rozdat o vítězství, sám Coppi ovšem upozorňoval, že by se mezi favority měli počítat i Ferdi Kübler, který se ukázal na loňské Tour de France, a také vítěz první poválečné "Staré dámy" a všeobecně neoblíbený Jean Robic.

Během čtyř dní na přelomu května a června se ale svět o Hugu Kobletovi dozvěděl. V šesté etapě poprvé předvedl svůj oblíbený manévr, pro nějž jej začali milovat fanoušci po celé Evropě: v Locarnu po sólo úniku vyhrál téměř o dvě minuty. O dva dny později po dalším nástupu vítězí znovu a ve Vicenze se poprvé obléká do růžového dresu.

Devátá etapa se poté ukázala jako klíčová. Organizátoři si pro závodníky vymysleli 271 kilometrů dlouhý den, který vedl přes horskou dolomitskou klasiku Rolle–Pordoi–Gardena. Italové si přáli další slavný triumf Coppiho, ten ale smolně spadl ještě daleko před horami u Primolana a natřikrát si zlomil pánev. Jeho závod byl u konce.

Hugo Koblet
zdroj: Twitter.com/davidguenel

Kobletovi odpadl vážný soupeř, další ale zbývali. Robic vedl na vrcholu Passo Rolle i Passo Pordoi (dnes tam najdeme Coppiho památník), poté ale spadl a do cíle dojel se ztrátou čtvrt hodiny. Koblet neměl problém se udržet zbývajících soků Bartaliho a Kublera, čímž potvrdil své vedení, které ve zbývajících etapách ještě navýšil nakonec až na pět minut.

Byl to velký triumf jak pro Kobleta, tak pro švýcarskou cyklistiku: vždyť tamní jezdci vedli po šestnáct z 18 etap (v úvodu vezl růžovou Kobletův krajan Fritz Schär). Vítěz si získal fanoušky na svou stranu, i když po odstoupení Coppiho musel poslouchat i bučení, neboť se Italům vůbec nelíbilo, že Coppiho gregariové pracují pro něj, a ne pro veterána Bartaliho.

Bartali to posléze komentoval slovy "švýcarské zlato mělo větší cenu než láska k vlasti", celá země ale viděla, že Koblet byl v závodě o třídu lepší. Švýcar se stal prvním cizincem, který vyhrál v nejcennějším italském závodě. Svět si zamiloval závodníka, který kromě výkonů na kole proslul i svým neopakovatelným stylem.

Neopakovatelný triumf

Právě styl je tím, díky čemu se na Kobleta dodnes vzpomíná. V dresu si vždy schoval trochu místa na hřeben, aby se po průjezdu cílovou čarou mohl rychle upravit. To samé prý platilo i o lahvičce s kolínskou. V tisku o Švýcarovi psali, že "je krásný jako Bůh", a vžilo se pro něj i označení "pédaleur de charme", tedy šarmantní cyklista.

V roce 1951 se všechna vzletná označení spojila dohromady na Tour de France, kterou Koblet zcela ovládl. Tehdejší závod vyhrál s dnes nepředstavitelným náskokem 22 minut, a to přitom ve startovním poli byla jména jako Bartali, Coppi, Geminiani, Bobet a další. Nejpozoruhodnější momenty sedmdesát let staré Tour přišly v jedenácté etapě mezi městy Brive a Agen.

"K ničemu jako Brive–Agen nikdy předtím ani potom nedošlo. Taková věc se zkrátka neděje," napsal o památné etapě spisovatel Tim Krabbé ve své oceňované knize The Rider. Čím byla tak pozoruhodná? Koblet v rovinatém terénu odjel sám pelotonu 135 kilometrů před finišem. V souladu se zákonitostmi silniční cyklisty to mělo být čiré bláznovství.

Favorité by podle všech zvyklostí měli Kobleta nechat "vykoupat ve vlastní šťávě" a před cílem předjet. Jenže právě k tomu tehdy nedošlo. Koblet dorazil do Agenu sám, sesedl z kola, kapesníkem setřel pot z čela a čekal na ostatní. Jeho čekání se protáhlo na dvě a půl minuty. "Hugo Koblet už není obyčejným smrtelníkem, je to antický hrdina, polobůh," psal časopis Miroir du Cyclisme.

Ten samý list publikoval též pozoruhodné přirovnání, podle něhož byl švýcarský cyklista "orlem, kterého stíhá smečka šakalů". A v pořádajících novinách L’Equipe si zase reportér povšiml, že se Koblet sice v etapě trochu zpotil a na čele se mu objevilo pár kapek potu, ten ovšem "nezapáchá, protože pot bohů neobsahuje žádné bakterie". Jak je vidět, Kobletovy úspěchy dokázaly vybudit k nevídaným výkonům i sportovní novináře. 

Problémy a pád

Tragédií Kobletovy kariéry bylo, že rok 1951 byl jejím vrcholem. Po legendární sezoně odjel v zimních měsících do Mexika a jak píše novinář Herbie Sykes ve své knize Maglia Rosa, "charismatický Koblet, který trpěl slabostí pro všechno americké, tu byl za hvězdu. Navštívil mnoho večírků, zpět domů si ale také přivezl plicní problémy, které jej stíhaly po zbytek kariéry."

Bratr slavnějšího Louisona a sám výtečný cyklista Jean Bobet to pojmenoval následovně: "Koblet začal trpět v horách nad 2000 metrů nad mořem, poté nad 1500 a nad 1000. Nakonec jsme viděli, že se nedokáže dostat i přes ten nejmenší kopec." Jako by se ze země tequily, kytar a sombrer všech bizarních tvarů vrátil už jen stín dřívější hvězdy.

Slavná etapa mezi městy Brive a Agen
zdroj: Twitter.com/davidguenel

V roce 1953 ještě odjel Giro d’Italia, kde o tři roky dříve slavně zvítězil. I nyní to navzdory všem potížím vypadalo na velký úspěch, když Koblet dlouho vedl před domácím Coppim a už to vypadalo, že zabrání tomu, aby si domácí šampion popáté odvezl růžový dres. To ale ještě netušil, co všechno jej čeká na ještě nevyasfaltovaném Stelviu, které tehdy zažívalo svou premiéru na růžovém závodě.

O etapě panuje řada legend a dohadů, většina z nich se shoduje na tom, že to večer Koblet přehnal s množstvím amfetaminů. Ty byly součástí výzbroje cyklistů a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavoval. Amfetaminy (Italové jim říkali "la bomba") povzbuzovaly výkonnost, mohly ale také způsobit nespavost a riziko spočívalo i v dehydrataci závodníka. To se také stalo Kobletovi osudným.

Coppi prý před etapou lstí zjistil, že Koblet má pod slunečními brýlemi černé kruhy pod očima, zřejmý následek nočního převalování se v posteli. Toho také využil v nyní ikonickém stoupání na Stelvio. Koblet nebyl schopný zareagovat a Giro ztratil. To bylo také naposledy, kdy švýcarského šampiona fanoušci viděli v jeho (téměř) největší formě.

Následující roky už jsou v mnohém předchůdcem příběhu, jejž si o čtyřicet let později vytrpěl Marco Pantani. Kobletovi se rozpadlo manželství, měl velké dluhy a problémy s neplacením daní, na jeho zdraví se podepsaly roky užívání drog. O jeho jméno, které kdysi firmy používaly pro propagaci svých rozličných výrobků, už zájem nebyl.

Šest let po konci kariéry, v listopadu 1964, umírá devětatřicetiletý Koblet poté, co ve svém voze narazil do stromu na silnici mezi Curychem a Esslingenem. Jeho smrt je dnes považována za sebevraždu. Svědek později vypověděl, že se Kobletovo alfa romeo dvakrát otočilo, než potřetí narazilo přímo do osudného kmene švýcarské hrušně.

Sláva šarmantního cyklisty ale dodnes žije dál, stejně jako Itálie stále uctívá svého vrchaře Pantaniho. Když se předloni v deníku Guardian ptali Bradleyho Wigginse, vítěze Tour 2012, za co v životě utratil nejvíc peněz, odvětil následovně: "Koupil jsem si růžový dres z roku 1953, který patřil Hugu Kobletovi. Dal jsem za něj 45 tisíc liber (zhruba 1,3 milionu korun)."

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články